Poznámka pod čarou

Kdysi jsem měla možnost mluvit se studenty jedné střední školy. Když došlo na otázky a odpovědi, nějaká dívka zvedla ruku a ve své úzkostlivé statečnosti se zeptala: „Nadio, co byste poradila někomu v mém věku, kdo by mohl být šikanován, kdo nemá mnoho přátel a možná si z něj jiné děti dělají legraci?“

Podívala jsem se jí přímo do očí a řekla: „Podívej se, naprosto to chápu, protože jsem to sama zažila. Ale i když je to tak hrozné, jak to vidíš právě teď … udělej, co můžeš, abys tím prošla, protože ti mohu slíbit jednu věc: Ti, kteří byli ve škole šikanováni a zvládli to, jsou jako dospělí mnohem skvělejší a mnohem zajímavější, než ti, kteří byli těmi šikanéry. Projdeš tím a budeš úžasná. To ti můžu slíbit. A ty děti, které tě takto šikanovaly, nebudou nic jiného, než poznámkou pod čarou. O tom jsem přesvědčená. Neboj se, tvůj život nekončí střední školou.“

Její obličej se rozzářil, jako bych jí právě řekla kombinaci, že na její nevyléčitelnou nemoc mám lék, a že je navíc úžasně krásná.“

Přemýšlela jsem o tom, jak v různých obdobích mého života existovaly síly, které se zdály tak mocné a zcela mimo mou kontrolu. Mé závislosti, mé nezdravé vztahy, můj hrozný šéf, mé deprese. Byli jako krutovládci, kteří určitý počet let vládli nad mým životem, a za jejichž vlády se zdálo, že nic jiného nemůže existovat.

Až moc dobře si pamatuji i na dobu, kdy jsem i já sama byla šikanována. Vzpomínám si na psychické brnění, kterým jsem se každý den musela obrnit, abych to vydržela. Sociální darwinismus (silnější přežívá), násilí a povyšování naprosto nevyhnutelně vyvolávaly úzkosti a strach. Ale zvládla jsem to, bez ohledu na to, jak strašliví se mi ti lidé tehdy zdáli. Dnes už si většinou ani nepamatuji jejich jména. A ta, která si pamatuji se stala jen poznámkou pod čarou mého úžasného příběhu.

Upraveno z článku Nadii Bolz-Weber