O dětství a dospívání ve fundamentalistickém náboženském společenství

Doporučujeme k poslechu tento podcast. Zde krátká citace:

Mně se nepovedlo, když to tak řeknu, přejít z role toho zlobivého dítěte, které stále mají jakoby rádi, do role dospělého. Nedokázala jsem se tam včlenit. Tady bych ještě udělala odbočku. Nevím, jak je to v jiných společenstvích, ale u nás byly role výrazně diferenciované, což jsem takto schopná posoudit až teď. Nejlepší je být služebník. To je prostě nejlepší. Všichni k vám mají úctu, všichni k vám vzhlížejí, některé osoby se tam až adorovaly. Nebo když jste charismatičtí a třeba zpíváte, tak tato charismatičnost vám taky garantuje určitou roli, že vás budou mít rádi. A potom byla skupina takzvaných „vdov a sirotků“, když si z toho udělám trošku legraci. Prostě lidi, ke kterým se nikdo nevztahoval, nikdo si jich moc nevážil, protože nebyli ničím zajímaví…ani neměli peníze. To hrálo důležitou roli. Ti kdo měli peníze, tak mohli nějakým způsobem financovat některé aktivity. Tohle všechno vidím teď, zpětně. Když jste si v tom společenství našli místo, asi jste tam mohli žít spokojeně. Přepokládám, že někteří mí kamarádi a kamarádky, kteří v tom společenství zůstali a založili třeba rodiny, tak si našli svoje místo a je jim tam dobře. Já jsem si to místo najít nedokázala.

Druhá rovina toho mého odchodu byla, že jsem v určitou chvíli cítila, že jsem pro tu víru udělala už všechno. Svoje srdce jsem už úplně otevřela. Zbavila jsem se všeho, co by mohlo být považováno za zátěž, nebo za hřích, nebo za nějakou špatnou touhu, ale byla jsem prostě hrozně nešťastná. Byla jsem tak nešťastná, že se mi chtělo umřít. A měla jsem pocit, že se mnou je špatně právě to, že nedokážu být šťastná v tom životě, který si Bůh přeje, abych žila, protože jsem samozřejmě byla přesvědčená, že to je ta jediná správná úzká cesta k Bohu….a se mnou, myslela jsem si, je špatně právě to, že po ní nedokážu jít a být na ní šťastná. A došla jsem pak k okamžiku, kdy jsem opravdu chtěla umřít, ale samozřejmě jsem nemohla uvažovat o sebevraždě, protože by to taky byl problém, takže jsem se modlila , aby si mě Bůh vzal, abych v tomto životě nemusela zůstávat. A potom jsem se dostala až do bodu, kdy jsem nemohla dělat už vůbec nic a to trápení bylo opravdu velký a měla jsem pocit, že se zblázním…

Nám bylo opakováno, že vlastně všechny ostatní společenství jsou vlažný a že odejít do nějakého jiného sboru je vlastně kompromis pro lidi, co ve skutečnosti nechtějí žít ten opravdový život. Takže ostatní společenství byla úplně dehonestována. Člověk to vůbec nevnímá jako alternativu. Vůbec to nevnímáte, že můžete prostě jako chodit sem, nebo někam k Baptistům, prostě někam jinam…Všechno to bylo braný tak, že to jsou sice křesťané, ale nejsou znovuzrození, neprožívají život tak opravdově….

Marie Iljašenko o dětství a dospívání ve fundamentalistickém společenství