Když víra zanechá jizvy

Náboženské trauma pod kůží
Víra, která místo naděje přinášela strach

Zkušenost z mnoha terapií ukazuje společný motiv:
Lidé nepřicházejí s odmítáním Boha.
Přicházejí s bolestí, že byli vedeni k obrazu Boha, který trestá, sleduje, podmiňuje lásku poslušností.
Jejich víra jim nezachraňovala duši – ale svírala mysl.

Co je náboženské trauma?
Zvenku může vypadat jako „normální výchova ve víře“.

Uvnitř je to ale jinak:
– přísný dozor nad myšlenkami
– úzkost z chyb
– popření vlastních potřeb
– vnitřní hlas, který neustále říká: „Nejsi dost dobrý.“

Typické vnitřní dilema (z terapií):
„Chci věřit, že existuje něco víc. Ale nevím, komu už můžu důvěřovat.
Bojím se i modlit. Co když říkám něco špatně?“
Náboženské trauma nevzniká jen z jedné události. Vzniká pomalu – každodenním tlakem, který ti bere možnost být sám sebou.

Proč o tom lidé mlčí?
– Protože „se to přece nemyslelo zle“
– Protože „všichni ostatní jsou ok, v nepořádku jsem jen já“
– Protože „kritizovat víru znamená odpadnout“

Ale v terapii bolest konečně dostává prostor. A někdy poprvé v životě může zaznít věta:
„Tohle, co se ti dělo, nebylo v pořádku.“

Začátek změny? Pochopit, že to nebyla tvoje vina

V terapii často zaznívá tichá úleva, když si člověk uvědomí:
Nezklamal jsem Boha.
Jen jsem se snažil přežít v systému, který mě učil se bát.
„Celý život jsem se snažil být poslušný, abych si zasloužil přijetí.
Dnes poprvé zjišťuju, že přijetí není něco, co se vydobývá – je to něco, co může být přirozené.“

(z terapie)