Bůh v převlečení

Dokážete si představit, jaké to pro Ježíše muselo být, když poprvé seděl v kruhu svých učedníků poté, co se konečně stali přáteli?

Všichni víme, jaké to je seznámit se s někým novým, ty trapné pauzy a opatrně volená slova, než se lidé navzájem poznají. Učedníci si tím jistě u Ježíše také prošli. Kdo vlastně byl tento Učitel a Muž zázraků a kdo jsou tito další muži, kteří se rozhodli, že Ho budou následovat?

Možná se to stalo během rozhovoru po jídle, nebo když spolu někam šli, ale v jisté chvíli se s Ním a s ostatními cítili již natolik bezpečně, že přestali být ve střehu. Už nevybírali slova ani se nesnažili udělat na ostatní dojem, vklouzli do ovoce rozvíjejícího se vztahu — do svobody být upřímným, smát se, dávat zdánlivě hloupé otázky a uvolnit se v přítomnosti ostatních.

Jaké to muselo pro Ježíše být? Bylo to něco, co si vždy přál?

Poprvé od onoho hrozného dne v Edenu Bůh seděl mezi lidmi, které miloval a kteří se před Ním nekrčili strachy.

Celá staletí stáli muži a ženy daleko od Boha, zahanbeni svým hříchem a ve strachu z Jeho svatosti. Kromě několika významných výjimek nechtěli lidé s bezprostřední Boží přítomností nic mít. Když se hora Sinaj otřásala hromem a zemětřesením, lidé úpěnlivě prosili Mojžíše, aby šel místo nich k Bohu on. Bůh byl strašlivou postavou a cítit se u Něho bezpečně bylo nemyslitelné.

Bůh si to však nikdy nemyslel. Odhaloval svůj plán na obnovu obecenství s lidstvem, který Adam a Eva svým pádem ztratili. V Ježíši byl schopen usednout do společnosti těch, které miloval, a oni se cítili natolik pohodlně, že Ho zapojili do svých rozhovorů. Jak úžasný okamžik to musel pro Ježíše být – být s lidmi, kteří z Něho neměli tak posvátný strach, jenž by jim bránil užívat si Jeho přítomnost.

Samozřejmě se to stalo jen díky tomu, že učedníci neměli ani ponětí o tom, že to byl Bůh, kdo přikládal na oheň, zatímco oni seděli okolo a smáli se. Protože i když my nyní víme, že Ježíš byl ztělesněním Boha na zemi, oni to nevěděli. A to byl opravdu podstatný rozdíl.

Učedníci byli ve fyzické přítomnosti Boha a přitom si to vůbec neuvědomovali. Samozřejmě věděli, že Ježíš je Boží muž. Kdo mohl sledovat Jeho zázraky a naslouchat Jeho moudrosti a nevědět to?

Nejméně jednou Ho rozpoznali jako Mesiáše, ale v židovské naději, která se týkala Mesiáše, nebylo v prvním století nic, co by předpokládalo, že se Bůh vtělí do lidského těla. Očekávali, že to bude člověk, zmocněn Bohem tak, jako byli Mojžíš, David či Eliáš. Avšak myšlenka, že by Bůh na sebe vzal lidské tělo a žil tak na zemi, pro ně byla nepředstavitelná.

Jak by mohl svatý Bůh žít mezi hříšnými lidmi a zabývat se jimi tváří v tvář? Jejich dějiny vyprávěly o chvílích, kdy Boží přítomnost přišla mezi Jeho lid. I ti nejspravedlivější padali ve strachu na tvář a ti nejhříšnější umírali. Mysleli si, že to bylo to, co Bůh chtěl, ale jak uvidíme, jejich reakce se mnohem více týkala toho, jak hříšní lidé reagovali na Boha, než toho, jak se chtěl Bůh dát poznat.

Bůh na sebe tedy vzal převlek. Nejdříve dítěte v jeslích, potom mladého chlapce, vyrůstajícího v Nazaretu, a nakonec mladého muže, chodícího po kopcích Galileje. Nikdo neměl nejmenší tušení, že Bůh přišel, aby mezi nimi žil; nikdo před Ním totiž neměl posvátnou hrůzu ani se v Jeho přítomnosti nechoval nějak divně.

Poprvé od té doby, co chodil v zahradě Eden s Adamem a Evou, byl Bůh mezi lidmi tak, jak vždy chtěl. Lidé s rozbitými životy se cítili být k Němu přitahováni, nikoli odpuzováni. Jeho následovníci si v Jeho přítomnosti připadali tak bezpečně, že byli opravdoví, i když to odhalovalo jejich touhu po moci či aroganci. Nyní mohl. Bůh zažívat vztah, jaký se svým lidem vždy chtěl mít, a skrze tento vztah je osvobodit od hříchu.

Ani ten poslední den Ježíšova života, než byl ukřižován, učedníci nepřišli na to, kým opravdu byl. Ježíš toho řekl hodně během posledního jídla, které s nimi sdílel. „Kdybyste Mě opravdu znali, znali byste i Mého Otce.“ Když se Ho na to Filip ptal, protože netušil, kdo vlastně Jeho otec je, Ježíš mluvil ještě jasněji: „Copak Mne neznáš … i po takové době, co jsem mezi vámi? Kdo viděl Mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘?“ (Jan 14,7-9)

Nyní ale chtěl, aby věděli. Nastal čas odložit převlek. ,Copak nevěříte, že Já jsem v Otci a Otec je ve Mně?“ Za pár hodin měl být od nich vzat, měl být souzen, mučen a popraven. Pak Ho měli učedníci spatřit až jako vzkříšeného Krista. Už nebude skryto, kým skutečně je.

Jak se k Němu učedníci budou potom chovat? Stáhnou se v hrůze před Jeho majestátem? Ježíš nechtěl, aby toto poznání zničilo vztah, který s nimi budoval, naopak ho tím chtěl ještě posílit.

Jeho slova v horní místnosti byla určena k tomu, aby jim pomohla přenést vztah, který zažívali s Ježíšem v těle, na Otce, kterého zatím neznali, na vzkříšeného Krista a Ducha Svatého. Ale místo toho, aby s nimi byl v těle, Bůh přišel a začal přebývat v nich. Nejenže ten vztah pokračoval, Ježíš jim řekl, že to bude ještě lepší, než co s Ním už zažili: „V ten den poznáte, že Já jsem ve svém Otci a vy ve Mně a Já ve vás.“ (Jan 14:20)

Přečtěte si znovu tato slova. Právě jim řekl, že On a Otec jsou jedno, protože Otec je v Něm, a poté je pozval do zcela stejného vztahu. Budete ve Mně a já budu ve vás.

Těmito jednoduchými slovy Ježíš zjevil, co bylo Boží touhou od prvního dne stvoření: pozvat muže a ženy do vztahu, který měl Bůh sám se sebou již od věčnosti. Jako by v sobě už nemohli udržet tu radost, lásku, slávu a důvěru, kterou společně jako Trojice sdíleli. Jejich záměrem při stvoření světa bylo pozvat nás, pouhá stvoření, abychom tento divuplný vztah sdíleli s nimi.

Přátelství, jež Ježíš se svými učedníky sdílel, bylo modelem vztahu, který nabízí i vám. Chce být hlasem, který vás provede každou situací, pokojem, jenž ovládne vaše neklidné srdce, a mocí, která vás podrží v každé bouři. Chce vám být blíž než váš nejdražší přítel a věrnější než kdokoliv jiný, koho jste kdy poznali.

Vím, že to zní pošetile. Jak mohou pouhá lidská stvoření mít takový vztah se všemocným Bohem, který stvořil jediným slovem vše, co vidíme? To si snad myslím, že zná každý detail mého života a že Mu na něm záleží? Není troufalé si byť i jen představovat, že tento Bůh by ve mně mohl najít zalíbení, přestože stále bojuji s různými selháními svého těla?

Bylo by to troufalé, kdyby to nebyl Jeho nápad. On je tím, kdo přišel s nabídkou být vaším milujícím Otcem — a sdílet s vámi život takovým způsobem, jakým by nikdy žádný pozemský otec nemohl.

Neodsuzujte toto pozvání jen do abstraktní duchovní úrovně. Když Písmo mluví o vztahu, který s námi Bůh chce mít, používá k tomu ty nejněžnější obrazy našeho světa. Písmo nás popisuje jako malé děti, které jejich laskavý Otec miluje, jako nevěstu, na kterou se její ženich velmi těší, jako přátele, kteří jsou tak drazí, že za ně zemře, a jako malá kuřátka, která spěchají pod ochranná křídla slepice.

Je jasné, že to s intimitou a bezpečím vztahu, postaveným na lásce a důvěře, myslí vážně. Mnohým takové myšlenky připadají nemístné, protože mají pocit, že by snížily dokonalost všemocného Boha. Po pravdě řečeno se tyto obavy většinou naplňují v lidech, kteří předstírají kamarádství s Bohem, což pak překrucuje, kým Bůh opravdu je.

Nesmíme však dovolit, aby nás zneužívání jiných odradilo od reality, kterou nám Bůh nabízí. Jak uvidíme, nalezení skutečného přátelství s živým Bohem nikdy nesníží to, kým je. Nesníží Ho to na naši úroveň a ani my s Ním nebudeme jednat nevhodným způsobem; pouze to dává ještě víc vyniknout jeho Otcovství.

Skutečnost, že mi můj pozemský otec nabízí své přátelství, nesnižuje jeho otcovství. Pouze ho jasněji definuje. Jsem jeho přítel a respektuji ho jako svého otce. Právě tak Bůh chce, abychom důvěřovali Jeho lásce a mohli se v Jeho přítomnosti cítit bezpečně. Právě přítomnost živého Boha, činí tento vztah ještě úžasnějším.

Abychom však něco takového zažili, musíme ocenit, jak moc jsme milovaní. To však není zrovna snadné pro generaci věřících, která byla pozvána, aby Ho poznala, nikoli proto, že je tak ohromně úžasný, nýbrž proto, že jsme vyděšeni k smrti hrozbou věčnosti v pekle.

Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (Jan 15:15)

Z knihy Wayne Jacobsena | Miluje mě!