Bůh nechce být první na nějakém seznamu hodnot
Náboženství musí používat zákon, aby pro sebe získalo moc a mohlo ovládat lidi, které potřebuje pro přežití. Bůh nám dává schopnost na to odpovídat a naší odpovědí je svoboda milovat a sloužit v jakékoliv situaci, a proto je každá chvíle jiná, jedinečná a úžasná. On je naše schopnost odpovídat, a proto v nás musí být vždy přítomný. Kdybychom jednoduše dostali zodpovědnost, nemusel by s námi vůbec být. Byl by to úkol, který máme vykonat, povinnost, kterou máte splnit, něco, v čem můžeme selhat.
Například přátelství. Pokud jsme v přátelství, v našem přátelství existují nějaké vyhlídky. Když se vidíme anebo jsme od sebe odloučeni, je tu vyhlídka na to, že budeme opět spolu, budeme se společně smát a povídat si. Tyto vyhlídky nemají žádnou konkrétní definici; jsou živé a dynamické a všechno, co vyplyne z toho, když jsme spolu, je jedinečný dar, který sdílíme pouze my dva. Co se ale stane, jestliže změníme tyto ,vyhlídky‘ na ,očekávání‘, ať už vyslovená, nebo nevyslovená? Najednou do našeho vztahu vstoupil zákon a teď se od nás očekává, že se budeme chovat tak, abychom splnili očekávání toho druhého. Naše živé přátelství rychle uvadá a stává se mrtvou věcí plnou pravidel a požadavků. Už v něm nejde o naše přátelství, ale o to, co se předpokládá, že přátelé dělají, nebo o zodpovědnost „být dobrým přítelem.“
Napadne nás, kdyby však neexistovala očekávání a zodpovědnost, nerozpadlo by se prostě všechno? Ano, pokud bychom byli ve světě odděleném od Boha a řízeném pouze zákonem. Zodpovědnost a očekávání tvoří základ pro vinu, stud a soud a poskytují hlavní rámec pro to, aby se výkon stal rozhodujícím faktorem pro identitu a hodnotu a víme dobře, jak se žije s vědomím, že jsme nesplnili něčí očekávání. Bůh nikdy nevkládal očekávání v nás ani v kohokoliv jiného. Smyslem očekávání je, že neznáme budoucnost, nevíme, jak něco dopadne, a pokoušíme se řídit něčí chování, abychom dosáhli požadovaného výsledku. A lidé se často snaží ovládat chování druhých prostřednictvím očekávání. Bůh nás však zná a ví o vás všechno. Proč by měl očekávat něco jiného než to, co už o nás ví? To by bylo nesmyslné. A navíc, jelikož nemá žádná očekávání, nikdy jej nezklameme.
On, ohledně nás, má stálé a živé vyhlídky našeho vztahu a dává nám schopnost reagovat na jakoukoliv situaci a jakékoliv okolnosti, ve kterých se ocitneme. Podle toho, do jaké míry se uchýlíme k očekávání a zodpovědnosti, v takové míře Jej buď neznáme, nebo Mu nedůvěřujeme, a v té míře budeme žít ve strachu. Proto po nás ani nechce, abychom si stanovili priority – Bůh první, na druhém místě něco, a pak zase něco, atp. Když totiž žijeme podle priorit, vidíme všechno jako hierarchii, pyramidu a pokud Boha dáme na její vrchol, co to vlastně znamená? Co je skutečně dost? Kolik času Mu dáme, než si můžeme jít po svém a věnovat se tomu, co nás zajímá daleko víc?
Bůh nechce jen kus nás a kus našeho života. Dokonce i kdybychom mohli, což nemůžeme, dát Mu ten největší kus, nebude to, co chce On. On nás chce celé a každou, každičkou část nás a našeho dne. On nechce být první na nějakém seznamu hodnot, chce být středem všeho. Když v nás totiž bude žít, pak můžeme společně prožívat všechno, co se nám přihodí a spíše než na pyramidě chce, aby všechno v našem životě – naši přátelé, naše rodina, povolání, myšlenky i činnosti – bylo spojené s Ním, pohybovalo se s větrem, sem a tam, dopředu a dozadu, neuvěřitelným tancem bytí, a tím větrem je Duch svatý.
Upraveno z knihy Chatrč
