sozo.cz

Podobenství o neuvěřitelném otci

Podobenství o neuvěřitelném otci

Podobenství o neuvěřitelném otci

„STAŘÍK JE BLÁZEN! Zrovna tak i můj bratr. Dobře, že jsem se jich zbavil!”

I kdyby to nebyla přímo jeho vlastní slova, vyjadřovala jeho postoj. Musel se potěšeně chechtat, že otec vyslyšel jeho žádost a dal mu podíl z dědictví. Konečně byl svobodný a mohl opustit Otce a také těžkou dřinu na rodinné farmě. S více penězi, než kolik se dá za celý život utratit, odešel z domu, aby ve světě plném možností našel sám sebe.

Věci však nešly tak, jak si je plánoval. Jak rychle jeho náročné rozkoše pohltily jeho peníze! Když pak jeho novou domovinu zasáhl hladomor, musel použít zbývající prostředky, aby vůbec přežil. I tyto peníze mu však nakonec došly a on se musel prodat do otroctví člověku, který svůj dobytek živil lépe než své služebnictvo.

Jednoho dne zjistil, že závidí prasatům jejich pomeje a teprve tehdy začal přemýšlet o návratu domů. Nyní domovem nepohrdal, naopak po něm toužil. Doma mu bylo lépe. Říkal si, jestli by bylo možné se tam opět vrátit.

Tradičně se tomuto příběhu říká „Podobenství o marnotratném synu” a je jedním z nejdojemnějších Ježíšových vyprávění. Vypráví se znovu a znovu, protože je velmi jednoduché ztotožnit se s tímto synem a s milostí, které se mu navzdory jeho aroganci a hlouposti dostalo.

Ale soustředíme-li se jen na marnotratného syna, ztrácíme to hlavní ponaučení z podobenství. On byl totiž jen jedním ze dvou bratrů. Oba však bojovali s odcizením ve vztahu k otci, třebaže se odcizili každý jiným způsobem.

Ústřední postavou je však sám otec, a proto bych si přál, abychom tento příběh nazývali „Podobenství o neuvěřitelném otci”. Ježíš použil tento příběh k vykreslení obrazu svého Otce a věřte mi, že takového otce jste ještě nikdy nepoznali.

CO JE TO ZA OTCE?

Každý, kdo slyšel Ježíšův příběh poprvé, byl chováním tohoto otce šokován. Arogantní syn ho zneuctil svou žádostí o dědictví v době, kdy byl otec ještě naživu, a podle všeho smrt na dveře rozhodně neklepala. Co je to za syna, který požaduje dědictví po otci, který je ještě naživu? Jak se mohl vůbec odvážit něco takového chtít?

Jakkoliv hrubá mohla synova žádost být, dá se alespoň trochu pochopit. Všichni si dovedeme představit touhu po tátových penězích, i když většina z nás je příliš slušná na to, aby po nich šla. Tento otec se však vymyká veškerému chápání.

Jaká byla otcova reakce na tak pobuřující žádost? On mu ty peníze dal. To je ještě překvapivější než synova žádost. Rozdělil dědictví mezi oba své syny a nechal ho jít. Kolik otců by to udělalo, zvláště když věděli, že mladší syn nemá v plánu nic dobrého?

Co to bylo za otce?

Syn promrhal dědictví za své rozkoše, místo aby ho investoval do budoucnosti. Otec ho však nesekýroval. Syn nakonec o všechno přišel a skončil jako chudák. Otec se ho však nepokusil zachránit.

Kde byl otec? Byl na své farmě a čekal. Neběžel za svým synem, aby mu řekl, že se chová pošetile, ani mu nepospíchal koupit večeři, když udeřil hladomor. Čekal.

Co to bylo za otce?

To mu byla synova situace úplně lhostejná? Rodiče, kteří sledovali, jak jejich syn či dcera dělají špatná rozhodnutí, vědí, že čekání je mnohem těžší než rýpání a sekýrování. On ale čekal a čekal, až se stane ten zázrak – až jeho syn přijde k rozumu.

Brzy však zjistíme, jak toužebné a nedočkavé to jeho čekání bylo. Po letech, když se syn vracel, ho otec uviděl, když byl ještě hodně daleko od domu. Mohlo se to stát jedině v případě, že otec neustále vyhlížel. Nikdy nejspíš nepřešel kolem cesty, aniž by se na ni nepodíval a nedoufal, že navzdory všemu se dnes jeho chlapec vrátí domů. Úplné ho vidím, jak jedním okem sleduje práci a druhým okem pozoruje cestu a vyhlíží povědomou chůzi svého milovaného syna. Jednoho dne ho zahlédl, ačkoli ten mladík byl asi hlady vychrtlý a zahanbeně se hrbil. „To je on! To je můj chlapec!”

Co udělal otec potom? Stál na verandě s rukama překříženýma na prsou a čekal, až jeho syn v hanbě přijde až k domu, tam padne do prachu a bude se plazit, aby dostal najíst? To bych možná udělal já. Trénoval bych si dokonce proslov typu „doufám, že ses konečně poučil”. Ne tak tento otec.

Bez váhání seskočil z verandy a běžel po cestě. To by mohlo být ještě zajímavější, když si uvědomíme, jak byl tento otec asi oblečen. Neměl na sobě kalhoty či šortky, nýbrž dlouhé, těžkopádné roucho. V té době bylo velmi potupné, když starší muž běžel a ukazoval při tom své nohy. Ale tento otec znovu dokázal svou lásku tím, že při ochraně svého syna obětoval vlastní důstojnost. Podkasal si své roucho a řítil se dolů po cestě, jak nejrychleji uměl.

Co to bylo za otce?

Umíte si představit, co si musel ten syn myslet, když konečně zvedl oči a viděl, jak se k němu otec žene? Dokázal rozpoznat, zda se raduje nebo se zlobí? Musel si myslet, že se zlobí, protože spustil svoji připravenou řeč ještě dříve, než k němu otec dorazil. „Nejsem hoden nazývat se tvým synem. Učiň ze mne jednoho ze svých nádeníků.”

Otec si však jeho slov ani nevšiml, protože k němu dorazil a umlčel je objetím a polibky radosti. Nevyšel od něho ani náznak hněvu a ani na okamžik nechtěl mluvit o synově nabídce stát se služebníkem. Byl naprosto přemožen radostí; očekávaný syn našel cestu domů.

O chvíli později dorazili i otcovi služebníci. Museli ho vidět, jak běží po cestě a utíkali za ním. Byli zvědaví, co otec se svým sobeckým synem udělá. Jaký to pro ně musel být šok, když přišli k takové slavnostní chvíli. Otec se na ně obrátil: „Přineste čisté roucho, zlatý prsten a nové sandály. Rozdělejte oheň a připravte oslavu.

Oslava? Pro syna, který rozházel rodinné dědictví pro své sobecké potěšení? Jak je to možné? Syn si zasloužil trest, ne oslavu!

Co to bylo za otce?

CO CHTĚL OTEC NEJVÍCE

Není úžasné, jak v každé části příběhu tento otec jednal přesně opačně, než my bychom očekávali?

Nikdy neměl dát tak nezodpovědnému synovi předčasně dědictví. Neměl stát stranou, když syn to dědictví rozhazoval. A určitě ho neměl přivítat doma s takovou slávou, aniž by ho donutil za jeho hloupost zaplatit. Otcovo jednání vůbec nedává žádný smysl, tedy pokud od svého syna nechtěl něco víc než jen zodpovědné chování.

I když se může zdát, že příběh se točí kolem toho, co chtěl syn, při bližším pohledu zjistíme opak. Klíčem je to, co chtěl otec, a jeho chtění bylo tak zoufalé, že nelitoval ničeho, aby to získal. Co myslíte, že to bylo?

Chtěl být se svými syny nebo chtěl, aby pracovali na jeho polích? Ne, příběh tady začínal. Mohl jednoduše synovu žádost odmítnout a nedat mu příležitost ke ztroskotání. To však otci nestačilo. Chtěl něco více.

On totiž neměl lásky plný vztah se žádným ze svých synů. Mladší syn ho viděl jen jako prostředníka pro své touhy, starší jako dozorce, pro nějž pracuje na polích. Oba byli v domě, ale ani jeden se necítil v otcově lásce doma. Mohl to být důvod, proč otec nechal mladšího syna odejít? Než by ho nutil zůstat a prohloubil tak jeho odpor, nechal ho jít, aby se mohl dostat na konec své soběstačnosti a zjistit, kým jeho otec skutečně je.

V tom okamžiku, kdy toužebně pohleděl na jídlo pro prasata, si uvědomil, že jeho otec je mnohem vlídnější než hospodář, pro kterého právě pracoval. Právě v tu chvíli přišel k rozumu a rozhodl se jít domů. Stále však neměl ani ponětí o tom, s jakým otcem se setká. Bál se jeho hněvu, byl zahanben tím, jak si zkazil život, a proto si připravil řeč, v níž vyznával, že už není hoden toho, aby ho dále považovali za syna.

Stále ještě neměl ani ponětí o tom, jak moc je milován a že nic za všechny ty roky nemohlo tuto lásku poškodit.

Tento otec chtěl mít s oběma syny hluboký a blízký vztah. Chtěl, aby věděli, jak hluboce jsou milováni a na oplátku chtěl zažívat jejich lásku. Nechtěl jejich poslušnost, chtěl jejich srdce. Věděl, že je získá jen tehdy, až syn skutečně pochopí, kým jeho otec je, a proto riskoval vše. Dal synovi, co chtěl. Teprve až došel na konec svých sil, syn pochopil, co bylo celou tu dobu pro otce důležité.

Jako rodič již dospělých dětí tomu rozumím. Ničeho si u nich necením tolik, jako když sdílíme intimnost a upřímnost přátelství. Když vědí, že je miluji, a tuto lásku opětují, pak neexistuje nic lepšího.

Právě to je pointou Ježíšova příběhu. Otec ničím, co dělal, nemanipuloval svého syna. Pouze ho miloval tím nejhlubším možným způsobem. Tato láska vysvětluje, proč ho otec nechal nejdříve jít a proč potom tolik spěchal, aby ho sevřel v náruči. Věděl, že hřích jeho syna byl již dostatečné potrestán. Běžel, protože nechtěl, aby jeho syn trpěl byť jen o jedinou sekundu déle, než bylo nezbytně nutné. Jeho bolest ho přivedla domů. Na ničem jiném už nezáleželo.

Bůh totéž cítí k vám. Nezajímá ho vaše služba nebo oběti. Jen chce, abyste věděli, jak moc jste milováni, a doufá, že se rozhodnete Jeho lásku opětovat. Když to pochopíte, vše ve vašem životě zapadne na to správné místo; když to minete, nic jiného vás nedokáže změnit.

ŽÍT MÉNĚ MILOVÁN

Kdy podle vašeho názoru v tomto příběhu otec miloval svého syna nejvíce?

Pokaždé, když tento příběh vyprávím, se na to lidí ptám. Téměř vždy nejdřív odpovídají, že je to chvíle, kdy se otec setkal se svým synem na cestě. Po chvilce přemýšlení někteří namítnou, že by to mohlo být tehdy, když mu otec dal dědictví a nechal ho odejít. Teprve potom jim to začne být jasné: v celém příběhu není ani jediný okamžik, kdy by otec svého syna miloval více než jindy. Miloval ho po celou dobu. Je to jediná neměnná veličina tohoto příběhu.

Události tohoto příběhu se nedají odůvodnit kolísavou láskou otce – pouze tím, jak kolísavě ji syn vnímal. Ačkoli nebyl nikdy v celém příběhu milován méně, většinou žil tak, jako by byl.

Když si od otce vzal peníze a vyřítil se z domu jako hurikán, vděčný, že se konečně dostal z otcových spárů, a svobodný, aby si mohl jít svou cestou, žil méně milován.

Když utratil své peníze v daleké zemi, rozházel je za své potěšení a myslel si, jak svého otce napálil, žil méně milován.

Dokonce když se vydal na zpáteční cestu, trénoval si svou prosbu za odpuštění a byl ochoten být i otrokem, žil méně milován.

Ale nakonec doma, na sobě čisté roucho, nové střevíce a zlatý prsten, když seděl u otcova stolu, zakusoval se do šťavnatého kusu masa, mu to konečně došlo. Byl milován. Ale on byl milován stále! A právě tehdy mohl přestat žít, jako by milován nebyl.

Většinu svého života trávíme méně milováni.

Když se bojíme, že po nás Bůh bude chtít nějakou hroznou oběť, žijeme méně milováni.

Když si lebedíme v hříchu, žijeme méně milováni.

Když pod tlakem okolností propadáme úzkosti, žijeme méně milováni.

Když se snažíme zasloužit si Boží lásku svým vlastním úsilím, žijeme méně milováni.

Dokonce když se necháme chytit do náboženských povinností, abychom si tím zasloužili Boží přijetí, žijeme méně milováni.

To je příběh staršího bratra. Na konci příběhu je tak rozzlobený, že otec přijal domů zbloudilého bratra, že odmítá vejít do domu a zúčastnit se oslavy. On s otcem zůstal, nikdy nešel za svými zájmy, ale přesto nerozvinul vztah, jaký s ním chtěl otec mít. Ačkoli byl synem, viděl se jen jako otrok a každou otcovu prosbu bral jako tíživou povinnost.

První syn představuje ty, kteří utíkají od Boha, aby si hověli ve svých sobeckých touhách; starší syn zastupuje ty, kteří pracují těžce, aby svou oddaností udělali na Boha dojem. Mají strach z následků toho, že Boha zklamou, proto se kvůli Němu dřou. Nikdy však nedosáhnou toho hlubokého vztahu, jaký s nimi Bůh chce mít. Farizeové v Ježíšově době byli stejní jako mnozí lidé v dnešní době. Jsou v zajetí mnoha náboženských aktivit, ale přicházejí o to, co opravdu znamená žít v Otcově lásce.

Z dlouhodobého hlediska nezáleží na tom, zda vám ve zdravém vztahu s Otcem brání vzpoura nebo náboženství; výsledek je stejný. On je okraden o vztah, který s vámi chce mít, a vy nikdy nezjistíte, co k vám cítí.

Ježíš ukončil tento příběh v překvapivém bodě. Mladší syn si doma užíval svůj nové objevený vztah s otcem. Starší syn byl stále venku a zvažoval své možnosti. Vejde do domu, aby zjistil, jak moc je milován a začne slavit, nebo zůstane přesvědčen o tom, že otec je nespravedlivý a setrvá rozzlobený a opuštěný venku?

Bylo to na něm – a také na vás! Vše ve vašem životě závisí na odpovědi na jednoduchou otázku: Víte, jak moc jste skutečně milování? Není na čase, abyste to zjistili?

Efezským 3:17-19 Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotvení v lásce, abyste spolu se všemi svatými mohli postihnout, jaká je šířka, délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré plnosti Boží.

Z knihy Wayne Jacobsena | Miluje mě!

Facebooktwitterpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *