Nejde o tvůj zápas a snahu si něco zasloužit

„Všichni jsme na svých místech a z tváří nám září úsměv. Dobré ráno, dobré ráno!

John nakouknul dovnitř pootevřenými dveřmi. Řady dětí v malých židličkách seděly čelem k učitelce. Na konci písně ale začaly děti dovádět, vzájemně se škádlit a smát. Jeden chlapec v světle modré vestě se otočil a vyplazoval jazyk na dvě dívky. Když zpozoroval naše pohledy, okamžitě se obrátil a předstíral, že dává pozor.

Z našeho místa jsme nemohli vidět výraz učitelky, zato jsme mohli slyšel její úpěnlivě křičící hlas.

„Nyní předneseme zpaměti několik veršů! No tak! Uklidněte se! Pořádně si sedněte, nebo nebude žádná svačina!“ Hrozba očividně zabrala, protože v místnosti nastal klid. „Kdo zná zpaměti náš dnešní verš?“

Ruce v celé třídě vystřelily nahoru. „Dobře, budeme říkat společně!“

„Zaradoval jsem se, když mi řekli:“ odříkávaly děti přesně slovo od slova svými hlásky, „půjdeme do Hospodinova domu.“ Žalm 122,1.

Většina hlasů byla trochu mimo a přizvukovala, kromě jednoho děvčete, které zase bylo napřed a chtělo tak ukázat, že to opravdu zná.

„A co to znamená?“ zakřičela učitelka do narůstajícího hluku.

Zvedly se dvoje ruce. Jedna z nich patřila té snaživé dívce.

„Sherri nám to poví!“

„To je moje dcera,“ pošeptal jsem Johnovi. Dívka vstala.

„To znamená, že se máme radovat z toho, že chodíme do církve, protože to je místo, kde přebývá Bůh.“

„Správně,“ řekla učitelka. Cítil jsem, jak mne zaplavily rozpaky. Pokrčil jsem rameny, když se na mě John podíval s pobaveným úsměvem. Pak ze sebe vydal slabým hlasem dvě slova: „Takže to funguje.“

Jeho klidný úsměv spočinul na mé rozpačité tváři. Udělal to tak jasně, že bylo zřejmé, že tu není proto, aby mě zahanbil.

Když jsme se oba otočili zpátky do třídy, učitelka právě rozdělovala dětem zlaté hvězdičky, které děti lepily do bodovacích tabulek na zdi. Používaly se jako odměna za znalosti veršíků, za docházku nebo i za to, že si děti s sebou přinesly Bibli. Ve třídě vypukl chaos. Děti byly rozdováděné, jak každý hledal v tabulkách své jméno a lepil si tam hvězdičky na správné místo.

Za chvíli se třída vrátila na místa a učitelka přišla k tabulkám a prohlédla si několik řad „Podívejme, nejvíce hvězdiček má Bobby. Sherri je na tom také hodně dobře, stejně jako Liz a Kelly. Nezapomeňte, že za pět velkých hvězd dostanete na konci čtvrtletí zvláštní cenu. Tak se nepřestávejte snažit a tvrdě pracovat. Počítá se docházka, nezapomínání Bible a verše zpaměti.“

„Takže už jen napsat seznam a dvakrát to prověřit…,“ zanotoval si potichu John. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je světská vánoční písnička, o Santa Klausovi, tedy žádná z těch našich.

„Už jsme viděli dost, ne?“ řekl a otočil se ke mně.

„Cože? Oh…já, jsem tě jen sledoval. Už vím, jak to tady chodí.“

„Nejsem si jistý, jestli už to víš.“ John se otočil zpátky od okna a šel pomalu dál halou. Konečně se zastavil u vodní fontány. Opřel se loktem o okraj. Pravou ruku si zkřížil přes hruď a levou si mnul  pokrčené čelo.

„Jaku, viděl jsi chlapce, který seděl vedle tvé dcery v kraťasech a světle žlutém tričku?“

„Ne, nevšiml jsem si.“

„Ano, to mě nepřekvapuje. Nebylo na něm nic zajímavého. Nedělal žádný hluk, seděl tam se sklopenou hlavou a založenýma rukama.“

„Aha, vím o kom mluvíš. To musel být Benji.“

„Benji. Všiml sis, že neznal ani jedno slovo z toho verše zpaměti a nešel si ani pro hvězdičku, kterou si zasloužil za dnešní příchod?“

„Ne, nevšiml.“

„Jak myslíš, že se po tom všem cítil?“

„Já doufám, že příště bude chtít být lepší. Přinést Bibli, přicházet častěji a pamatovat si verše. Takto děti motivujeme. Dělají to všichni. Je v tom dobrý záměr.“

„Ale jak by mohl obstát třeba proti Sherri? Podporují ho jeho rodiče tak, jako vy své děti?“

„Má jen maminku a tatínka nikdy neviděl. Ona těžce pracuje a má ho moc ráda. Víš, jak to musí být těžké, když je na všechno sama. Neumím si to ani představit.“

„Ty myslíš, že se Benjimu vrátí sebedůvěra?“

„V to doufáme.“ Zamyslel jsem se nad Benjiho nepřítomným výrazem. Tak jsem ho tam viděl sedávat už dlouhou dobu. „Tuším, že jsme pro něj neudělali dost, i když to byla dobrá práce pro většinu ostatních dětí. My máme jednu z nejúspěšnějších duchovních služeb pro děti ve městě.“

„Je vaším cílem to, že Sherrin úspěch vyváží Benjiho neúspěch a hanbu?“

Pokoušel jsem se zareagovat na Johnovu otázku, ale nemohl jsem přijít na nic, co by neznělo neuvěřitelně hloupě.

„Když jsi byl dítě, chodil jsi také do nedělní školy, Jaku?“

„Ano. Moji rodiče nás tam doslova tahali. Jednou jsem dokonce vyhrál Bibli za sto padesát tři veršů zpaměti v jedné tříměsíční soutěži.“ John vytřeštil oči. „Opravdu? A co tě k tomu vedlo?“

„Vítěz dostal zbrusu novou Bibli.“

„Předpokládám, že jsi ji ve skutečnosti vůbec nepotřeboval.“

Na chvíli jsem se odmlčel a vzpomněl jsem si, že mi rodiče koupili Bibli krátce předtím. Zvedl jsem hlavu a mé přimhouřené oči jakoby říkaly, jak jsi to věděl?

„Ten, kdo obvykle vyhrává, cenu nepotřebuje.“

„Bibli jsem sice měl, ale tato byla jiná, zvláštní tím, že jsem ji vyhrál.“

„A sto padesát tři veršů se správně naučit nazpaměť, to je hodně.“

„Učení zpaměti pro mě bylo vždy lehké. Jen si verš několikrát přečtu a znám ho. To skutečně není těžké. Většinu veršů jsem se naučil ráno těsně předtím, než jsme šli do církve.“

„Kolik se naučil ten na druhém místě?“

„Asi třicet pět, pokud si to dobře pamatuji, já jsem je všechny daleko předběhl.“

„A myslíš si, že tohle je zdravá ukázka duchovní horlivosti?“

No, když to teď zpochybňuješ… pomyslel jsem si, ale zůstal jsem zticha.

„A vyhrál jsi ještě něco jiného?“

„Když mi bylo asi deset, dostal jsem pozlacený špendlík. Bylo to za pravidelnou docházku do nedělní školy během tří let. Kazatel mi ho dal jednoho nedělního rána přede všemi v církvi. Měl bys slyšet ten potlesk. Nikdy nezapomenu, jak zvláštně jsem se v ten okamžik cítil.“

„Dalo ti to asi něco pro co bys mohl žít?“

„Jak to myslíš?“

„Není to právě to, co od té doby stále hledáš? Ten zvláštní pocit, že jsi něčím výjimečný.“

Bylo to, jakoby mi náhle spadl závoj s očí. Většinu svých rozhodnutí jsem učinil z touhy po uznání od druhých lidí. Miloval jsem jejich obdiv a často jsem o tom snil. Ve skutečnosti to byl také důvod, proč jsem opustil své původní zaměstnání a přijal poslání v duchovenstvu. Mohl jsem zde stát v čele, oceňovaný a významný. Způsobil to všechno právě ten jeden moment z dětství?Samozřejmě, že ne.

„Takových momentů, jako tento, bylo určitě mnohem víc. Kdo by nechtěl, aby ho měli lidé rádi a byl uznávaný? Je to snadné a používá se to, když zkoušíte motivovat druhé pro dobré věci. Důležitou otázkou je, zda všechno to biflování a docházka ti pomáhá lépe poznat Otce.

Co je pro tebe snadnější, usilovat o vztah s Otcem, nebo tvůj vlastní pocit osobního úspěchu? To je skutečný test. Zdá se mi, že bys nebyl tak zoufalý, kdybys opravdu znal Otcovu lásku. Místo toho jsi tak zaměstnán hledáním každého uznání, včetně Jeho, že si ani neuvědomuješ, že dávno Jeho uznání máš.“

„Opravdu si to myslíš? Jak mohu mít Jeho uznání, když stále ještě takto bojuji.“

„Protože usiluješ o špatné věci. Myslíš si, že si Otcovo uznání můžeš zasloužit. To je jedna z nejčastějších ďábelských pastí. Naše uznání nepochází z ničeho, co bychom mohli udělat, ale z toho, co ON pro nás udělal na kříži. Jaku, upřímně, neexistuje nic, co bys mohl udělat, aby tě Bůh dnes více miloval, ale také neexistuje nic, co bys mohl udělat, aby tě miloval méně. On tě prostě miluje. V tom je právě ta jistota. Proto v té lásce můžeš setrvávat, a to proměňuje. Nejde o tvůj zápas a snahu si něco zasloužit.“

Do očí se mi vedraly slzy. Otevřel oblast, do které jsem nikdy předtím nevstoupil.

„Tak celé mé úsilí bylo marné?“

„Jestli je zaměřené jen na to, jak si zasloužit Boží lásku a Jeho uznání, pak ano.“

I kdybys už nikdy nikomu duchovně neradil a kdybys už žádnou třídu nevyučoval, tak pak, Jaku, by tě On nemiloval o nic méně.“

Nevěřil jsem mu. Hlavou se mi honily pochybnosti. Vždyť vlastně právě zpochybnil všechno, na čem jsem kdy pracoval. Ačkoliv se tím dalo vysvětlit, proč tak mnoho mého úsilí nepřinášelo ovoce, neměl jsem tušení, jak se s tím, co mi právě řekl, budu moci vyrovnat. Pokoušel jsem se opravdu zasloužit to, co mi Bůh už dávno daroval? Místo toho, abych v té realitě žil, zkoušel jsem si vytvořit svou vlastní.

Po chvíli se John odlepil od zdi a pokračoval dál chodbou. Připojil jsem se k němu a šel s ním

„Vzpomínáš si na to ráno, když jsi za pravidelnou docházku dostal špendlík? Kdyby tě ten kazatel
opravdu miloval, víš, co by byl řekl? Dámy a pánové, chci vám představit mladého muže, který právě dokončil tříleté období nedělní školy, a který ve třídě nikdy nechyběl. Budeme se za něj modlit, protože z toho všeho vyplývá, že hodnoty v jeho rodině jsou pochybné, jestliže za poslední tři roky nikdy společně nestrávili ani dovolenou. To také znamená, že sem pravděpodobně přišel, i když byl nemocen a měl by doma odpočívat. To znamená, že výhra pozlacené cetky, jako je tento špendlík a vaše uznání je pro něj důležitější než to, že je vaším bratrem. Ani jeden den jeho docházky ho k Bohu více nepřiblíží.“

„To by bylo trochu nezdvořilé, ne?“ odporoval jsem.

„V této situaci jistě, Jaku. Ale možná, že raději, než usilovat o uznání, které tě od Boha odvádí, by ses měl snažit být pro Něj více otevřený.“

„Tím ale také asi říkáš, že to škodí nejen Benjimu, když je Sherri oceňována uznáním, ale také, že to škodí jí samotné?“

Zakroužil ukazováčkem ve vzduchu tak, jako by chtěl stisknout nějaké pomyslné, neviditelné tlačítko mezi námi oběma. „Bingo – přesně tak! Víš, že víc než devadesát procent dětí, které vyrůstají v nedělní škole, opustí církev zároveň, když odcházejí z domova od rodičů?“

„Slyšel jsem o tom. Dáváme to za vinu veřejným školám, které je odvádějí od jejich víry.“

John nedůvěřivě zvedl obočí. „Jsi si tím jist?“ To by bylo ale příliš jednoduché řešení.“

„My ale z naší strany děláme co můžeme,“ řekl jsem jakoby na obranu.

„A mám za to, že i jinými způsoby, než jsem doposud viděl.“

„Tak ty říkáš, že všechno, co jsem se v nedělní škole o Bohu naučil, je špatné.“ Z mého hlasu zazníval výsměch a zklamání.

„Ne tak docela. Neřekl jsem, že to všechno bylo špatné.“

„Jak by mohlo být? Vyučujeme děti o Bohu a Jeho slovu a jak se stát dobrým křesťanem,“ zněl můj povadlý hlas. Začalo mi svítat, že mé učení o Bohu a to, co to znamená být dobrým křesťanem, není stejné jako vyučování toho, co znamená stále chodit s Bohem.

„Co chci, abys viděl je, že přestože vše vypadá jakoby skvěle, tak uplatňujete systém náboženských povinností, který to všechno zdeformoval. Do té doby, než to uvidíš, nikdy nepoznáš, co znamená chodit stále s Bohem.“

„Jak to?“

„On pro to, abys byl svobodný, udělal mnohem víc. Jistě by mohl udělat i všechno další ve tvém životě, ale ne vztah s Ním. To není založeno na tom, co my děláme, ale na tom, co On už učinil.“

„Takže jsem se snažil příliš usilovně, to je to, o čem mluvíš? Je to důvod, proč mé úsilí nefunguje? Něco tu nehrálo. Mé úsilí. Bylo to tohle? Copak ale nemusíme dělat to, co je naším úkolem?“ Pohlédl jsem zpět na Johna.

„Ne tak docela,“ řekl John s tichým pousmáním. „Jsi ale blízko. Je to tím, že si vztah zkoušíš zasloužit, ale neprožíváš ho. Všichni by tě mohli velebit za biflování Písma svatého nebo za dostatečnou účast na bohoslužbách, ale nikdy toho nebude dost na to, aby sis tím zasloužil Boží blízkost. Kromě toho, ty to všechno neděláš, protože se chceš dovědět více o Bohu, ale protože chceš, aby si lidé mysleli, že jsi duchovní člověk. A víš co? To je to, proč se dostáváš úplně mimo.“

„Neříkal něco podobného Ježíš farizeům? To že dělají mnoho věcí jenom proto, aby byli viděni od lidí, a tak si zasloužili jejich úctu. Ale to není to, co já opravdu chci.“

„Dobře. Rozumíš už, že tě cesta, kterou teď jdeš, nedovede tam, kam říkáš, že chceš dojít? Jenom z tebe může udělat dobrého křesťana podle úsudku druhých, ale nedá ti to poznat Jeho.“

Z knihy Jakea Colsena | Tak ty už nechceš chodit do církve?
Informace o knize i samotnou knihu ve formátu PDF naleznete zde