Získání strachem

Podívejme se na dějiny křesťanství. Učit lidi bát se Boha a Jeho soudů, to byl ten nejpoužívanější motiv k udržení věřících pod kontrolou. Nyní se to přijímá jako nejlepší způsob, jak lidi přivést k následování Boha. Katedrála Sv. Cecílie ve vesnici Albi v jižní Francii stojí vysoko nad všemi ostatními budovami. Stěny a strop této velkolepé stavby jsou stejně jako v Sixtinské kapli ve Vatikánu pomalovány scénami z Bible. Na skvostném modrém pozadí je zde přes celý strop namalován úplný příběh Bible, počínaje vzadu v katedrále Stvořením a zahradou Eden a konče vpředu Posledním soudem.

A za oltářem, ohromujícím už jen svou velikostí, je jedna z největších barevných kompozic na světě, přes 11 metrů vysoká a 10 metrů široká. Ve své původní formě malba znázorňovala. Boha, sedícího uprostřed na trůnu, jak soudí mezi berany a kozly.

Kozli jsou uvrženi do utrpení pekla, které je představeno na sedmi jednotlivých deskách, zabírajících celou spodní část malby. Desky, každá 5 metrů vysoká, ukazují, jak budou v pekle mučeni ti, kteří se provinili sedmi smrtelnými hříchy. Například chamtivci jsou namalováni v poutech a démoni jim do krku lijí roztavené zlato.

Tato scéna, vytvořená ve 14. století, zobrazuje to, co malíři chtěli vložit do myslí věřících, kteří se v katedrále scházeli – Bůh je hrozný soudce a neposlušným se stanou hrozné věci. Tento refrén se v dějinách křesťanství často opakuje – až do dneška.

Když jsme jednou s manželkou čekali, až se dostaneme na koncert, byli jsme konfrontováni skupinou lidí s nápisy, oznamujícími nám, že skončíme v pekle. „Vám nevadí, že míříte do pekla?“ zařval mi někdo do tváře ze vzdálenosti několika kroků. „Dělejte pokání, nebo se budete navždy v agónii smažit v pekle!“ zavolal z davu někdo jiný.

Nepochybuji, že to ti lidé mysleli dobře, viděli to jako nejlepší způsob, jak lidi přivést k Bohu. Bylo však jasné, že to nikoho nepřesvědčilo. Většina je ignorovala, lidé odmítali způsob, jakým své poselství chrlili na čekající dav.

Většinu své historie bylo křesťanství nerozlučně spojeno s Bohem soudu. Desky v katedrále v Albi, „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“ od Johathana Edwardse, či pozvání k přijetí Krista, „protože dnes večer můžeš zemřít a jít do pekla“, to vše chce stavět na základech strachu. Ačkoli je účinné vyzvat lidi, aby se na místě rozhodli pro Krista, tento způsob jen zřídkakdy vede k duchovnímu nadšení a růstu.

Není divné, že tím nejpřesvědčivějším argumentem dnešních dnů pro poznání Boha je hrůza z toho, že to neuděláme? Já v Ježíšově službě žádnou takovou předpojatost vůči těm, kdo Ho následovali, nenacházím. Ježíš i pisatelé Nového zákona nás samozřejmě varovali před ničivým účinkem hříchu a před následky, které ponesou ti, kdo odmítnou Jím nabízenou spásu. On však nikdy nepoužíval strach k tomu, aby přiměl lidi k následování.

Zval lidi k Bohu, který je dokonale miloval, a do království mnohem cennějšího, než cokoli, co předtím znali. Nepoužíval jejich strach, protože věděl, že obavy jsou součástí problému, dokonce i tehdy, když se bojíme Boha. Ačkoli se dá tento strach lehce zmanipulovat, aby zajistil dočasnou odpověď, nikdy nebude stačit k tomu, aby přivedl člověka do plnosti Otcovy slávy.

Ježíš věděl, že strach je jen dočasným řešením, jako berla pro člověka, který si zlomil nohu. Ačkoli může být krátkodobou opojnou motivací, z dlouhodobého hlediska je naprosto bezcenný. Strach jako takový nás totiž nezmění; může nás ovládat jen tak dlouho, dokud je něčím přiživován. Proto se v křesťanství běžně káže o Božím soudu. Taková kázání nás konfrontují s naším strachem z Boha a snaží se nás vyburcovat, abychom žili tak, jak víme, že se má žít. Následné pokání a rozhodnutí znovu odevzdat svůj život Kristu způsobí, že se opět cítíme čistí.

Taková zkušenost nám ve skutečnosti pomůže žít lépe jen na chvíli – opravdu jen na chvíli. Nakonec nadšení z takové chvíle vyprchá a do našeho života opět zasahuje naše staré já. Znovu jsme zajatci stejných modelů chování, z nichž jsme dělali pokání. Brzy se celý ten koloběh opakuje.

Strach nás nemůže dovést k celoživotní proměně, nýbrž jen k chvilkové změně chování. Místo aby nás pozval do vztahu s živým Bohem, odstrkuje nás pryč pocitem nedostatečnosti a opakovaného selhání.

Ježíš měl mnohem lepší způsob. Chtěl zlomit pouto strachu jako takového – dokonce i našeho strachu z Boha. Věděl o mnohem mocnější síle – síle, která postupem času neochabne a která nás pozve do hlubin vztahu s Bohem. S ničím jiným by se nespokojil. Proč bychom se měli spokojit my?

Lukáš 12:32 Nebojte se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.

Z knihy Wayne Jacobsena | Miluje mě!