Naše chyby pro Něj nejsou tak důležité jako to, jak na ně zareagujeme

Bůh naplnil Eden lákavým ovocem všech druhů, ale uprostřed vysadil dva zvláštní stromy. Strom života poskytoval nesmrtelnost každému, kdo z něho jedl. Strom poznání mohl otevřít Adamovi a Evě oči, aby viděli dobré a zlé tak, jak je viděl Bůh. Řekl jim, že mohou dosyta jíst z každého stromu, s výjimkou Stromu poznání. I když bylo jeho ovoce lákavé, zabilo by je.

Nebylo by lepší, kdyby ten strom nikdy nestvořil nebo kdyby ho schoval někam do vzdáleného rohu zeměkoule? Jeho přítomnost poskytovala příležitost pro největší chybu, jakou kdy lidé udělali, následovanou tisíci let utrpení v hříchu, bolesti, konfliktech a nemocech. Bůh však nezasadil ten strom proto, aby určil způsob naší záhuby, ale proto aby nám poskytl svobodu, která by dala vztahu s Ním smysl.

Věděl, že ať už si Adam s Evou zvolí jakoukoliv cestu, bude to první krok k tomu, aby se naučili důvěřovat Jeho úžasné lásce. Škoda, že se jako marnotratný syn naučili důvěřovat Bohu tak, že nejprve důvěřovali sami sobě a tak zjistili, jak daleko zbloudili.

„Budete jako Bůh,“ sliboval jim toho rána had, když je lákal, aby pojedli z toho, co jim Bůh zakázal. Jak zničující pokušení! Člověk by si mohl přát horší věci než být jako Bůh. Copak je Bůh už neučinil ke svému obrazu? Copak je netoužil pozvat do vztahu, který by je změnil, aby byli jako On? Copak není touha být jako Bůh tím nejvyšším ideálem křesťanského života?

To, že tak ušlechtilý motiv mohl být zneužit k takovému zlu, by pro nás mělo být varováním. Zde je totiž hřích jasně odhalen. Často ho vidíme jenom jako zlý skutek a uniká nám sama přirozenost hříchu. Hřích ve svém kořenu znamená prostě to, že si urveme pro sebe to, co nám Bůh nedal. V této oblasti nás naše nejlepší úmysly mohou zatáhnout do stejné spoutanosti jako naše nejshovívavější touhy.

Hřích Adama a Evy nebyl v tom, co chtěli, ale jak se k tomu dostali. Budou důvěřovat Bohu, že je učiní podobnými Jemu, nebo se po tom natáhnou a vezmou si to sami?

Rozuměl právě tomuto Ježíš, když odmítl Satanovo vábení, aby po svém dlouhém půstu změnil kámen v chléb? Na činu samém nebylo nic špatného. Nic ve Starém zákoně to nezakazovalo a nelišilo by se to od proměnění vody ve víno, které udělal o pár dní později. Ježíš však důvěřoval Otci, že Mu přinese vše potřebné. Naplnění vlastních ambicí, jakkoliv prospěšné mohly být, by Ho dovedlo na cestu Adama a Evy.

Věděl, že Boží dary jsou vždy dvousečné. Lze je použít pro Boží slávu nebo zneužít pro své ambice. Ježíš si vybral to první; Adam a Eva to druhé. Strom, který před nimi stál, nebyl symbol či zkouška oddanosti. Jeho ovoce mělo skutečnou duchovní moc. Ti, kteří z něho jedli, viděli dobro a zlo naprosto stejně, jak ho viděl Bůh; a to se Adamovi a Evě stalo. Jakmile se jejich zuby zakously do tohoto ovoce, otevřely se jim oči a oni viděli dobré a zlé; a první věcí, které si všimli, bylo to, jak špatnými se stali. Toto poznání je zaplavilo hanbou a roztříštilo vztah s Bohem i vztah jejich vzájemný.

Představte si, že by Eva znala Boha natolik, že by důvěřovala Jeho lásce. Jak by na hadova obvinění odpověděla?

Už vidím, jak se jí ve tváři objevuje překvapení a jak se snaží nevyprsknout smíchy. „To mluvíš o našem Bohu? O Tom, který se s námi včera procházel a který nás miluje tak moc, že by se pro naše dobro vzdal úplně všeho? Chceš mi namluvit, že by nám lhal jen proto, že nechce, abychom byli jako On? To je naprostý nesmysl! To by neudělal! On ne! Vždyť jsme přece Jeho děti!“ A bez rozmýšlení by odkráčela pryč. Takovou důvěru máme podle Boží vůle poznat.

Kdyby Bohu šlo jen o poslušnost, nemyslíte, že by celou scénu udělal mnohem přehlednější? Řekl by jim, aby z toho stromu nejedli, jinak že zemřou. Tu smrt by však nepopsal do detailů. Mohl by jim říct, jak by zničili celé stvoření, přinesli do tohoto světa hřích, nemoci a rozbití vztahů. Způsobili by neuvěřitelnou bolest nejen sobě, ale i všem potomkům v následujících tisíciletích. Mohl jim říct, že nejdříve musí jíst ovoce ze Stromu života, aby mohli být navěky nevinní v Jeho přítomnosti.

On jim to však neřekl. Kdyby to udělal, možná by byli poslušní, ale ne proto, že by Mu důvěřovali. Poslechli by Ho, protože by to bylo v jejich vlastním zájmu. Bůh by se stal pouhým nástrojem jejich naplnění. Vlastní já by stále bylo středem jejich volby a zabránilo by jim objevit plnou vitalitu života v Bohu. Ne, Bůh jim to neřekl, protože chtěl něco mnohem lepšího.

Ani nezastavil hada, aby v jejich mysli znovu utvrdil pravdu. Vždyť tam přece byl, nebo ne? Nebo si myslíte, že byl tolik zaneprázdněn v nebi, že by se v tuto kritickou chvíli díval jinam? My dnes víme to, co Adam a Eva tehdy vědět nemohli. Oni Ho poznali jen tehdy, když se oděl do nějakého fyzického projevu a chodil s nimi po zahradě. Nevěděli, že tento Bůh je přítomný všude ve svém stvoření.

Proč tedy nezasáhl? Mohlo to být ze stejného důvodu, proč Ježíš neposlal Petra domů místo toho, aby ho nechal dojít až na dvůr Kaifášova domu a ke zradě, která ho zničila? Bůh vidí něco vykupitelského i v tom, že nás nechá udělat chybu. Naše chyby pro Něj nejsou tak důležité jako to, jak na ně zareagujeme. Přivedou nás naše chyby do bodu, kdy přestaneme důvěřovat vlastní síle či moudrosti a začneme Mu důvěřovat?

Pokud ano, pak Mu naše chyby stojí i za tu bolest, kterou způsobují.

Upraveno z knihy Wayne Jacobsena | Miluje mě!