Je Bůh křesťan?

Myšlenka, že Bůh není křesťan, poměrně zneklidňuje ty z nás, kdo podvědomě až neskrývaně předpokládají, že naše víra, lidsky definovaná „křesťanská cesta“, je cesta nejlepší cesta, po níž se mají ostatní vydat. Vyslechněte mě prosím: Bůh není ani muslim, ani buddhista, ateista, animista, zkrátka nepatří do žádné kategorie, které jsme si my lidé zavedli, abychom si v pomyslné účetní knize převedli Boha a jeho „požehnání“ na svou stranu.

Proč to děláme? Proč musíme umanutě vymýšlet způsob, jak se vymezit vůči druhým? Proč pak na základě tohoto rozdělení budujeme říše a ospravedlňujeme svoji nadřazenost a brutalitu? Chováme se, jako by Bůh naše říše schvaloval a podporoval.

Bible říká, že všechny věci byly stvořeny v Ježíši, skrze něho a jím, a zdůrazňuje, že ani jedna jediná věc nezačala existovat odděleně od něj. Naše náboženské systémy však předpokládají oddělenost – oddělenou existenci. Když tedy uslyšíme slovo křesťan, představíme si někoho, kdo byl na začátku venku, mimo systém, ale pak se pomodlil určitou modlitbu nebo provedl nějaký zvláštní úkon a přesunul se tak z venku dovnitř. Jenže Ježíš, jako Stvořitel, vykupitel a udržovatel všech věcí (tedy každé jednotlivé lidské bytosti) vzdoruje všem náboženským kategoriím. Bereme-li Ježíše vážné, pak nejednáme s outsidery (těmi „venku“) a zasvěcenci, ale s těmi, kdo vidí a nevidí, důvěřují nebo nedůvěřují.

Je tedy Bůh křesťan? Pokud se ptáte, zda Bůh separuje a jedná s lidmi různých denominací, věr a způsobů myšlení jako s outsidery (těmi „venku“) až do chvíle, kdy vysloví zvláštní modlitbu a „dostanou se dovnitř“, pak určitě není. Znamená-li otázka, jestli nás Bůh všechny považuje za milované insidery (tedy ti, kteří jsou „uvnitř“) nacházející se ve zcela nevědomém a zbědovaném stavu, miluje nás a stále hledá způsob, jak nám ukázat Ježíše jako svoji jedinou cestu, pravdu a život, pak samozřejmě ano.

Nový zákon byl původně napsán běžnou řečtinou – řečtinou koiné (většina textu), Hádejte, jak se řecky řekne žalovat ve smyslu sdělení „satan je žalobce” (viz Zjeveni 12,10)? Kategoro, což zaznívá v našem výrazu rozdělovat do kategorií. Znamená to slučovat věci nebo osoby do skupin a tak je třídit. Děláme to neustále, někdy právem. Když však taková kategorizace obsahuje skrytý odsudek hodnoty a ceny, přidáváme se na stranu odpůrce našeho lidství. Rozdělující obviněni snižují, ne-li přímo rozkládají jednotu našeho společného lidství, a z nás se stávají zabijáci těla Kristova.

Dělit na kategorie může být užitečné, když se snažíme pochopit vesmír, v kterém všichni žijeme, a orientovat se v něm. Ve vztazích však kategorie silně rozdělují a působí destruktivně. Je dobré, když se dítě učí rozlišovat mezi , já a ty, mezi pojmy rodič a cizí, bezpečné a nebezpečné. Kategorie, které měly původně pomoci nastavit zdravé hranice, často přerostou ve zdi, jimiž je obehnáno vězení pro „tamty“ venku a pro „nás“ uvnitř.

Víra jakožto důvěra je aktivita, nikoli kategorie. Pravda je taková, že každá lidská bytost se nachází někde na cestě mezi vírou a nevírou. Přesto se držíme kategorií věřící a nevěřící.

Upraveno z knihy Wm Paula Younga | Lži o Bohu, kterým věříme