sozo.cz

Náš pastor

Náš pastor

Náš pastor je ten nejlaskavější člověk, kterého jste kdy vůbec mohli potkat. A podle mého názoru je to ten vůbec nejlepší pastor na světě.

Tvrdě pracuje na tom, aby z nás udělal lepší křesťany. Sám říká, že pracuje 24 hodin denně 7 dní v týdnu a já mu věřím. Nikdy nemá volno, protože je v podstatě pořád v pohotovosti. A to všechno dělá pro své lidi, pro které se takto obětuje.

Ne všichni, kteří sem chodí, si toho ale váží. Například jednou jsem přivedl kamaráda do církve a on mi řekl, že se mu pastor nelíbí. Nelíbilo se mu, jak se rozčiloval a řval, až z toho červenal a úplně se během svého kázání zpotil. Kamarád si myslel, že je šílený kontrolou a že tím, že tam byl, v pastorovi to šílenství spustil. Nechápal to a já vím proč. On totiž nezná našeho pastora, tak dobře, jako ho známe my. Pastor nás totiž opravdu miluje, a chce pro nás jen to nejlepší. On je jako dobrý otec, který své děti pohlavkuje proto, aby je vychovával… A víte co? Dobře víme, že jeho to bolí víc, než to bolí nás. No, a když ho to opravdu bolí, tak nám připomíná, že jsme to my, kdo mu lámeme srdce, a tím pádem lámeme i Boží srdce aniž bychom tušili, kolik bolesti a zármutku jim oběma působíme. Doufal jsem, že i můj přítel to pochopí a bude z toho činit pokání, ale místo toho ještě více zatvrdil své srdce. Jeho zaslepenost mě úplně šokovala. Uvědomil jsem si, že jsem měl už dávno poslechnout svého pastora, když mi o něm říkal, že pro mě není dobrým přítelem. Teď se stydím říct, že měl opět pravdu. Já totiž nejdříve čekal na nějaký důkaz, abych poznal, že na mě má můj přítel špatný vliv, a teď už to vidím. Asi se nikdy nenaučím rozpoznávat to včas tak, jako to dokáže můj pastor. Proto ho naprosto potřebujeme.

Říká nám, že jsme stále ještě vzpurné ovce, a proto musíme činit pokání, a netrápit ho. Ježíš se totiž může každý den vrátit, a my na to nejsme připraveni. To je také důvod, proč během svých vyučování kolikrát vybouchne, jako sud se střelným prachem, protože vidí, jak moc jsme v nebezpečí, a jak nevykupujeme čas. A já s ním souhlasím. To on nás činí věrnými a poslušnými. Vždyť to je přeci to, co chceme? Nebo snad ne? Není snad toto naším cílem? Být věrný a poslušný.

Můžeme to vidět na ovoci! Třeba v naší církvi to děláme dobře, protože každý z nás dává, nad rámec svých pravidelných desátků, ještě i dary a do dobrovolných sbírek. Vždyť i pastor nám ze sebe dává štědře, aby nám ukázal, jak bychom to měli dělat my! A jsem moc rád, že nám to ukazuje, protože já bych jinak zadržoval to, co patří Pánu, okrádal bych ho a bránil bych tak Božím požehnáním. Navíc, u nás v církvi všichni tvrdě na Božím díle pracujeme, i když stále není dostatek dělníků. Není totiž, kdo by třeba učil v nedělní škole, kdo by dělal pořadatelskou službu, není moc žen, které by pracovaly v občerstvení, a už vůbec nemluvím o mužích, kteří by udržovali naší budovu a účastnili by se oprav na Božím domě. Buď ti lidé nejsou, nebo ti co jsou, to kvůli svému duchovnímu stavu dělat nemohou. Pastor tedy stále prosí, aby Pán poslal své dělníky na svou žeň, a i my neustále evangelizujeme v ulicích, abychom byli řádnými svědky pro nevěřící, a mohli tak zvát tyto dělníky do církve. Víme, že všechno pak pod vedením pastora poběží hladce. Je to vážně dobrý vůdce!

Pozor, raději napíšu, že on není mistrem v úkolování. Ne, není! Nemusí držet zbraň u naší hlavy, aby nás nutil dělat věci proti naší vůli. Přeci to, když děláme vše, co od nás očekává, že bychom dělat měli, neznamená, že to neděláme dobrovolně. Ne, on s námi jen trpělivě pracuje, dokud nerozbije veškerou naši tvrdohlavost, abychom ve skutečnosti sami ze sebe chtěli dělat to, co nám říká. Proto, tak jak může, nás usvědčuje z naší hříšnosti, tvrdohlavosti a lenosti, což je pro nás moc dobrá věc, protože nás tak vede k pokání z našich zlých cest. Tak moc nás miluje a stará se o nás, že by mu zlomilo srdce, kdybychom to neudělali.

My víme, že nás miluje, protože nám to říká. A proto děláme přesně to, k čemu nás vede, protože pak to vidíme, jak moc ho to činí šťastným, a tím pádem víme, že to činí šťastným i Boha. Právě proto je tak důležité, abychom to sami chtěli.

Je to stejné, jako když jsme rodiči? Pokud se rozhněvám na své děti, tak vidím, jak jen čekají, až mě to přejde, což vůbec není správné. Pokud se však během rozhněvání tvářím opravdu smutně a zraněně a ukážu jim, jak moc mě zklamaly, a jak ve skutečnosti poplivaly mé očekávání, pošlapaly mé sny o nich, čímž zranili i mou duši… pak jim to rychle dojde a někdy se dokonce i rozpláčou. A to je moc dobře, protože tak by to mělo být.

Když už mluvím o pláči, vzpomněl jsem si na neděli z předminulého měsíce, kdy náš pastor na všechny křičel. Bylo moc dobře, že křičel! Protože se doslechl, že někteří lidé v církvi o něm mluví, že nás ovládá a rozděluje. Nechápu, proč mu to udělali, když si něco takového nezasloužil? Přiznám se, že i mě to hrozně rozzlobilo, když tito nevděční lidé tolik zranili jeho city. Nakonec vyzval všechny, že mohou klidně odejít. Rozzlobili jsme ho hodně, protože až zakřičel: „Vypadněte!“ Nikdo ale neodešel. Všichni jsme zůstali, protože ufňukánci, reptalové a stěžovatelé jsou zbabělci, když nesouhlasí s tím, co je pro ně dobré! Pak pokračoval vášnivým kázáním, ve kterém mluvil o tom, jak Izraelský pastor Mojžíš mluvil na svaté hoře s Bohem, zatímco si Izraelité udělali zlaté tele, znečistili se hříchem a byli zničeni pro svou vzpouru, když je Mojžíš přistihl po svém návratu z hory. Jakmile kázání dokončil, vyzval nás, abychom přišli všichni pod podium, pokorně před něj klekli na kolena, a tím vyjádřili svou podřízenost Bohu, učinili pokání z naší vzpoury, obnovili naše sliby sloužit bezvýhradně a bez pochybností církvi a naprosto důvěřovat pomazané autoritě, kterou nám Bůh poslal. Všichni jsme šli a s pláčem to udělali. Bylo to moc dobré, protože od té doby jsme už žádné podobné stížnosti a reptáctví neslyšeli.

Poslouchejte mě… Já dobře vím, jak moc jsem tvrdohlavý a hříšný, že jsem hluboce pokřivený a převrácený. Však i pastor nám to připomíná každý týden a na všech setkáních. Ještě, že je to tak, protože já nechci být oklamán. Stydím se za svou hříšnost, a mám za co. Vím, že bych svou víru měl brát více vážně, takže jsem opravdu pastorovi moc vděčný, že mě týden po týdnu motivuje k tomu, abych naplnil jeho očekávání. Koneckonců, on ví nejlépe, co chci, a co skutečně potřebuji! Však také proto nám Bůh dává pastory… protože jsme beznadějně ztraceni a potřebujeme božský směr. My nemůžeme slyšet Boží hlas, tak dobře jako ho slyší on. On má veškerou moudrost, vzdělání, výcvik i zkušenosti, aby byl tím nejlepším duchovním otcem, a co víc, já potřebuji autoritu nad svým nepoddajným srdcem. Potřebuji, aby kdykoliv zvýší hlas, přitáhl mou pozornost. Potřebuji, aby mě donutil dělat to, co ví, že mám dělat. Potřebuji, aby ze mě učinil dokonalou nádobu Boží vůle, což je to, po čem bych měl toužit celým svým srdcem, duší i myslí.

A to všechno dělá jen proto, že mě miluje. Vím, že to tak je, protože jinak by se nestaral o každý sebemenší detail mého života! No ne snad? Tak jako Pánu, ani jeho pozornosti nic neunikne. A ani nesmí unikat! Protože my poneseme odpovědnost za každý jednotlivý hřích našeho života, ať už velký nebo malý. A on je tady, a je tak plný Ducha, že pro náš život horlí mnohem více než my sami! Takže jsem mu za to navždy zavázán a nechci ho nikdy zklamat, protože by ho to opravdu zarmoutilo, úplně stejně, jako by to zarmoutilo i Boha. A to nikdy nesmíme dopustit.

Nebo to snad dopustit můžeme? Zkuste o tom popřemýšlet.

Upraveno z internetu

Facebooktwitterpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *