Bůh nikdy žalobcem nebyl a nikdy jím ani nebude

Stále mohu slyšet o nadcházejícím soudu a odsouzení. Ale zkusili jste se zamyslet nad skutečností, že kde není žalobce, není ani soudce?

Bůh nikdy žalobcem nebyl a nikdy jím ani nebude.

Římanům 8:31-34 „Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“

Vypadá to tedy, že Bůh, jakožto jediný skutečně právoplatný „Soudce,“ je ten, který neodsuzuje, ale který vinu snímá a zadarmo ospravedlňuje hříšníka. A na víc, povolal toho nejlepšího obhájce, nejen židovstva či křesťanstva, ale celého světa. Tento obhájce přišel na konci věku, a byl mu svěřen soud. A koho že odsoudil? Že by hříšníky? Dobře, podívejme se.

Jan 8:3-11 „Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řekli mu: „Učiteli, tato žena byla přistižena při činu cizoložství. V Zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se však sklonil dolů a psal prstem po zemi. Když se ho nepřestávali ptát, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať na ni první hodí kámen.“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, zahanbeni ve svém svědomí, starší nejprve, až tam zůstal on sám a žena, která byla uprostřed. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kde jsou tvoji žalobci? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a již nehřeš.“

Takže, kdo byl tím žalobcem a odsuzovatelem hříšníků? Ježíš nebo Mojžíš, potažmo Zákon?

Pokud čtu výše uvedené řádky, tak vidím, že Ježíš, a tedy ani „Soudce“, jehož byl Ježíš přesným obrazem, to nebyl. Ten se, naopak, stal jejich přítelem a bratrem. On přišel, aby ukazoval charakter toho, kterého, kvůli žalobci, vnímali jako „Soudce,“ ačkoliv byl jejich Otcem.

Tím nepřítelem a žalobcem byl Zákon s jeho nařízeními, a díky němu i lidé, kteří si mysleli, že když jsou tzv. Zákonem zaštítěni, mají právo vyhlašovat soudy nad „přistiženými“.

Téměř by měl člověk chuť povědět, že ani dnes tomu není jinak, jen se pro některé tím zaštítěním stala církev či jejich učení … tedy tím, že jsem tzv. v církvi – mnohdy chápáno ve skupině – nebo, že zastávám toto učení, mohu soudit ty „přistižené“ ty, kteří jsou „mimo“ můj okruh víry.

Ale zpět k tématu. Takže Zákon byl žalobce a soudce hříšníků, nikoliv Ježíš. Ten se stal i jejich, potažmo naším, příbuzným, naším bratrem a přítelem;

Jan 15:15 Už vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce.

Stal se naším advokátem a nositelem spravedlivé odplaty – obětí zadostiučinění;

1. Jan 2:1-2 Moje dítky, toto vám píši, abyste nehřešili; a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Stal se naším nejlepším průvodcem a pomocníkem;

Židům 4:15-16 Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.

A jeho postoj je stále stejný … „já se nepovyšuji, jsem tvůj bratr a přítel; já tě neodsuzuji jsem tvůj přímluvce a dostatečné vypořádání za všechny tvé hříchy a selhání; já nejsem nepřístupný a kdesi daleko, tzv. za hradbou z tvých hříchů, já jsem stále přístupný, ať už se vnímáš jakkoliv; jsem stále s tebou a dobře vím, čím procházíš, jak se cítíš, s čím se pereš, jak si nevíš rady. Nejsem šéf, bez zkušeností, dosazený na řídící pozici. Mám zkušenosti, vším jsem prošel a vše zakusil, a našel jsem tu cestu bez hříchu. Ne však proto, abych ti ukázal, jak úžasný a nedosažitelný jsem, ale abych ti ukázal „kudy“.“

A co tedy ten žalobce? Ten byl o svůj nástroj obžaloby obrán, žaloba byla zničena, on byl svržen, odsouzen a odstraněn. Jeho hlasu obžaloby, ať by byl jakkoliv hlasitý, už nikdo, na těch důležitých místech, nevěnuje pozornost. Tak proč mu nadále dělat ozvěnu?

Jan 16:11 …vládce tohoto světa je již odsouzen.

Židům 2:14 …skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla

1. Korintským 15:55-57 Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten? Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Efezským 2:13-16 Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými Kristovou krví. Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství / mezistěnu rozdělení / zábrany – totiž Zákon s jeho příkazy a ustanoveními, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.

Koloským 2:13-15 I vás, když jste byli mrtvi v proviněních a neobřízce svého těla, spolu s ním obživil, když nám všechna provinění odpustil a vymazal (rukou psaný záznam), který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm.

Cože, to mi chceš povědět, že už Bůh nebude soudit hříšníky? Chceš mi snad povědět, že ti, co celý život ignorovali Boha a žili hříšně, ubližovali ostatním, dostanou bez pokání stejnou odměnu jako já, který se celý život snažím s Bohem žít čistě a svatě? Co je to za spravedlnost? To je holý nesmysl !!

Co když Bůh nevidí jeho hříchy závažnější než ty tvé odpuštěné – nikoliv tvou křesťanskou zásluhou. Co když Bůh nehledí na množství jeho hříchů, protože i vršení těch tvých zastavil On, nikoliv tvá zásluha. Co když jde Bohu více o život, než o tzv. křesťanské pokání, ze kterého se časem stal jen pojem a bič.

Nesvědčí i tvá úvaha spíše o tom, že i přes tento náboženský úkon, jsi na život tak trochu pozapomněl? Nesvědčí tvá úvaha spíše o tom, že byť jsi svou ohlodanou kost odložil, stále ji těm hříšníkům závidíš, a to tě vede k té potřebě jim její ohlodávání stále vyčítat a odsuzovat je za to? Nesvědčí tvá úvaha spíše o tom, že sám sebe vnímáš, jako by ses svou zásluhou zřekl nějaké hodnoty – té ohlodané kosti – a teď jen stojíš a s prázdnýma rukama čekáš na jakousi budoucí lepší odměnu?

Možná od Boha dostaneš podobnou odpověď jako ti, co si tolik odříkali a na „Božím díle“ se tolik nadřeli, a podle své spravedlnosti se domnívali, že si tu odměnu přeci zaslouží více než ti ostatní:

Matouš 20:13-15 On však jednomu z nich odpověděl: „Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?“

Lukáš 15:31-32 On mu řekl: ‚Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé. Avšak bylo proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a ožil, ztratil se, a byl nalezen.‘

Nevypadá spíše toto, jako Boží spravedlnost? Spravedlnost Otce, nikoliv spravedlnost spoluotroka, nebo spravedlnost ukřivděných sourozenců, kteří ač jsou v rodině, v lásce svých rodičů nežijí. Spravedlnost rodičů, totiž hledí z jiné perspektivy. Ta se raduje z dětí, kteří jsou „doma“, ale zároveň vyhlíží, hledá a těší se na radost i z těch dětí, které domov nikdy nepoznaly, které byly vychovávány „divočinou“, které se poztrácely, které byly uneseny, nebo z domu sami odešly, aby si žily podle sebe. Tato spravedlnost rodičů udělá vše proto, aby se i ony vrátily domů, aby našly svou rodinu a byly uzdraveny, i kdyby to mělo být až na místě, kde se před Otce jednoho dne postaví a „sáhnou si.“

Jan 20:24-29 Tomáš zvaný Didymos, jeden z Dvanácti, však nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On jim však řekl: „Pokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou a nevložím svůj prst na místo hřebů a svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Po osmi dnech byli jeho učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi. Postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Vztáhni svůj prst sem a pohleď na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl slovy: „Můj Pán a můj Bůh.“Ježíš mu řekl: „Že jsi mne viděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Proč jsou blahoslavení ti, kteří uvěřili, aniž by viděli? Možná proto, že ti budou Království žít už tady, a ne až jednou v „nebi“ A to je skutečný smysl hlásání té neskutečně ultra dobré zprávy, totiž, že nebe sestoupilo na zemi a všichni v něm mohou žít už dnes.

A co tedy to pokání? Pokud jej nechápeš, mylně jako nějaký náboženský mega úkon, ale správně, jako změnu myšlení, tak Tomáš jej učinil, až když si sáhl. A Ježíš mu na to neřekl: „Smůla, tvá víra už není víra, protože víra je jen a pouze ze slyšení, a tys uvěřil, až když sis sáhnul, zhyň tedy v pekle, ty nevěřící smrade!“ On mu prostě řekl, že si tu radost mohl užívat už od první chvíle.

On je snad vítězem nad smrtí, nebo není? Má snad smrt stále moc oddělit ty, které Bůh tolik miluje. Má moc mu zabránit v tom, aby je do poslední chvíle mohl přesvědčit o tom, jak neskutečně dobrý je? Zvlášť, když je to PRAVDA, a když jsme to nedokázali my tady na zemi? Nepovede snad poznání jeho dobroty, tváří v tvář, ke skutečnému pokání, kdy každé koleno poklekne a stejně jako „nevěřící“ Tomáš vyzná „Můj Pán a můj Bůh.“ Smrt už nemá nárok kohokoliv oddělit od toho, jehož vůlí je, aby všichni došli domů.

Římanům 8:37-39 Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Takže, kdo z nás bude tím žalobcem a soudcem, který právě prozřeným dětem, v kleče vyznávajícím „Ježíš je Pán“ sdělí, „tak a teď vztyk a všichni táhněte do věčného ohně, ze kterého už není návratu, protože můj život, každou vteřinu svědčil o jeho milosrdenství, o jeho dobrotě, o jeho smíření, o jeho uzdravení, jeho vítězství a na mě jste mohli zcela nezakrytě Boha vidět“ ? Nebo je snazší vyhrožovat „Boží rukou“ ?

Ještě, že máme dvojnásobné ujištění. Bůh, který nepotřebuje přemlouvat, aby miloval, který nepotřebuje přemlouvat, aby se smiloval, si vzal přímluvce, který svou lásku dokázal.

No nebyla by toto ta neskutečně fantastická zpráva?

Je tedy na nás a našem přesvědčení, jestli zjevujeme spíše hněvivého Soudce, nebo smířeného Otce.