Dnes budeš se mnou v ráji

Lukáš 23:39-43 Jeden z pověšených zločinců ho (Ježíše) urážel slovy: „Což ty nejsi Kristus? Zachraň sám sebe i nás!“ Ale druhý ho napomínal: „To se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi stejně odsouzený. A my spravedlivě, neboť dostáváme, co si zasluhujeme za své skutky, ale tento nic zlého neudělal.“ A říkal: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš se svým královstvím.“ Ježíš mu řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Vždy jsem toto místo prezentoval, jako potvrzení, že v Boha lze uvěřit, tedy být spasen, i pár minut před svou smrtí, nehledě na to, co jsem v životě udělal. Z této interpretace zároveň vycházelo, že druhý zlotřilec, ke své spáse nedošel, ani když už visel na kříži, a byl tedy logicky zatracen.

Je tomu však opravdu tak? Křesťanská interpretace a učení říkají jasné ano. Co však říká Ježíš? Nic! Jak se zachoval? Nijak! Urážejícímu se nesnažil nic vymlouvat, ani jej jinak napomínat, či „povzbuzovat“ na poslední chvíli k pokání. Není to zvláštní? Měl šanci mu odhalit jeho nitro, a tak mu pomoci, nebo mu alespoň pohrozit. On však jen uklidnil druhého odsouzeného a dokončil to, kvůli čemu skutečně přišel.

Celé řešení pro druhého lotra, stejně jako i pro všechny, kteří jej zapřeli, ukřižovali nebo ukřižovat nechali, shrnul do krátkého vyjádření: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

To nebyla modlitba zoufalství, či snaha ukrotit rozzuřeného Boha. Nešlo ani o bezobsažný, řečnický povzdech úžasně hodného, nespravedlivě odsouzeného, a k smrti vyčerpaného člověka. Šlo o vyjádření Otcovy vůle, ústy Ježíše, který byl naprosto dokonalým obrazem svého Otce. Jeho modlitby či vyjádření nikdy nevzešly z něho samotného, a nikdy nevyšly naprázdno. Ježíš se zde projevil, jako velekněz Nové smlouvy, skrze kterou Bůh zaslíbil smíření s celým světem. Té smlouvy, která nebyla postavena na Áronovu kněžství, zastupujícím a vyznávajícím hříchy synů Izraele, ale na kněžství podle řádu Melchisedecha, který, bez počátku i konce, i bez rodokmenu, ukazoval na kněžství vyšší a lepší, zastupující celé lidstvo.

A tak, jako Izraelci přinášeli oběti za své hříchy svým kněžím, a ti je pak přinášeli před Boha, zástupně vyznávajíc hříchy celého národa, stejně tak i Ježíš, se stal obětí zadostiučinění nejen za hříchy Židů, či křesťanů, ale za hříchy celého světa. Tím celý svět z moci hříchu vytrhl a smířil jej s Bohem. Zároveň se stal i veleknězem, který tuto oběť přinesl, nikoliv do té stínové, pozemské svatyně, ale do té skutečné nebeské, a tím jednou pro vždy učinil dokonalými ty, které svou krví posvětil, jejichž hříchy vyznal, a za něž se přimluvil před Svým i jejich Otcem.

Máme tedy dvojnásobné ujištění a přísahu, kdy Bůh, který nemusí přísahat, a který nepotřebuje přímluvce, přísahal a přijal přímluvce, který je Synem člověka a zároveň Jeho Synem, Jeho dokonalým obrazem, a svědčí, že Ježíšova oběť je dokonána, je dokonalá, a nikdo si ji nemůže přivlastnit a kohokoliv z ní vyloučit.

Již je skutečně dokonáno!