Spravedlnost / přijatelnost

Římanům 4:6-8 Tak i David vypravuje o blahoslavenství člověka, jemuž Bůh připisuje spravedlnost bez skutků: ‚Blahoslavení jsou ti, jejichž nepravosti / bezzákonnosti byly odpuštěny a jejichž hříchy byly přikryty. Blahoslavený je muž, jemuž Pán vůbec nepřipočte hřích.‘

Římanům 5:18 A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu.

Jakou vlastní zásluhu chceme hledat ve výše uvedených verších, z nichž celkem jasně vyplývá, že spravedlnost vychází z Božího, nikoliv našeho, rozhodnutí? Pokud se tedy Bůh rozhodl, že nebude počítat nepravost / bezzákonnost všem těm, jejichž bezzákonnost byla přikryta, pak je to jen a pouze jeho rozhodnutí, ať to přijímáme nebo ne.

A koho že bezzákonnosti byly přikryty? No všech. Je přeci napsáno, že Bůh se smířil se světem a přestal lidem počítat jejich hříchy, a že Ježíš byl za lidi učiněn hříchem, aby se lidé opět mohli stát Boží spravedlností.

2 Korintským 5:18-21 A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření. Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření … toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.

A Jan doplňuje, že se to tak stalo proto, protože Ježíš se stal jednou, dokonalou a dostatečnou obětí za hříchy celého světa,

1. Janův 2:2 On je smírčí obětí (obětí zadostiučinění) za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

čímž jednou pro vždy a definitivně on sám a osobně hřích zrušil.

Židům 9:26 …nyní však je zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení (Strong G115 ἀθέτησις – anulování, zbavení účinnosti, postavení mimo, takže již nemá místo) hříchu skrze svou oběť.

Bůh si na počátku svůj lid stvořil, a pak si jej opět pro sebe vykoupil. Nikoliv však tak, že původního otrokáře nechal žít. Původního otrokáře totiž skrze svou oběť zničil. Takže už není žádná možnost, jak se k původnímu otrokáři vrátit.

Není to tedy snad On, kdo rozhoduje o tom, jak naloží s těmi, které si koupil? Kdo se ptá „otroka“ na jeho vůli? Pokud se On rozhodl tak, jak popisují výše uvedené verše, vidíme, že toto „otroctví“ není takové, jako to předešlé a ať se nám to líbí, nebo nelíbí, můžeme to jen přijmout. A v tuto chvíli tato slova nemluvím k nevěřícím, aby oni přijali, nýbrž k věřícím, kteří tak zarputile odmítají toto svrchované Boží rozhodnutí.

Takže jediný, kdo dnes sčítá hříchy druhých, aby je za ně držel pod krkem, jsme opět jen a jen my. A chápu, že se nějak chceme vypořádat s hříchem v nás a kolem nás, ale máme lepší zbraně, nežli je strach, soud a trest. Máme v sobě uloženo smíření, o kterém víme, a které můžeme žít. Co jej tedy nechat svědčit za nás?

Mnozí však, i přes výše uvedené řádky, požadují pro druhé soud a trest. Jakoby zapomněli, že jejich spravedlnost a život bez hříchu není a nikdy nebyli jejich zásluhou. No, možná jednoho dne budou mít příležitost, kdy je Bůh posadí na stranu obžaloby, sám tedy znovu zasedne na soudnou stolici, a řekne jim, „začni svou obžalobu.“ A na straně obhajoby se posadí advokát nad advokáty, Ježíš Kristus, a legrace teprve začne 😀

Římanům 8:31-34 Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!