Umyj se a navoň se, protože nevíš dne ani hodiny, kdy přijde klient

Tak nějak jsem kdysi kázal evangelium. Choval jsem se jako bordelmamá, která vlítne do pokojů veřejného domu a začne přítomné dámy vybízet, aby se připravily na vzácnou návštěvu, která jde hlavně po kráse a po čistotě.

„Holky umyjte se, navoňte se, pokliďte si pokoje, protože každým dnem může přijít vzácný klient a ta, která vonět nebude, ostrouhá.“

Pokud to převedu na zvěst evangelia, tak „nevíš dne ani hodiny, kdy se vrátí Ježíš. Co bys dělal, kdyby zítra nečekaně přišel? Je tedy třeba, abys vyznal svoje hříchy, dál se snažil nehřešit a snažil se činit jeho vůli, jinak si tě nevybere.“

Často jsem tedy druhým nedával žádný prostor pro poznávání, pro seznámení. Žádný čas pro nabytí skutečné víry, jakožto důvěry v toho, o kom jsem se jim snažil říkat. Díky mé izolovanosti, kterou jsem honosně nazýval odděleností od toho „hříšného“ pokolení, neměli možnosti poznat ani mě, a tedy ani toho, kvůli komu jsem se tak radikálně odděloval. No aby jo, však ani já jej neznal, protože jsem byl i já získán stejně. Nemohl jsem tedy ukázat, ani předat to, co jsem sám neměl. Vždyť přeci, „není čas na seznamovačky, svatba je za dveřmi a Ježíš chce příjemně navoněnou, hezky oblečenou krásku, tak sebou hoď, jinak máš smůlu.“ A tak jsem se i já – skrze vyznávání hříchů (průběžného umývání), a snahy nehřešit (průběžného přivoňování, a sebevybuzování) a dávání života do pořádku, když jsem se tzv. od Boha vzdálil, (tedy průběžného poklizení svého pokoje) – udržoval v tom domněle připraveném stavu, abych nebyl „přistižen“ nepřipravený.

To však nebyl vztah, a nebylo to ani o poznávání. Samozřejmě, že Bůh se mi, i přes tento můj postoj, pokoušel různými způsoby ukazovat a dávat se mi poznat. No, bylo to značně limitováno mou mentalitou nešťastné vystrašené dívčiny, odkázané na udržování svého vnějšku, aby zůstala atraktivní. Vedlo to až k tomu, že jsem byl, po 22 letech této údržby, přistižen jako špinavý, smradlavý a s bordelem v pokoji. Tehdy jsem Ježíše opravdu vnímal jen jako klienta, který nakoukl do mé komůrky, pozvracel se a zhnuseně a nenávratně odešel. Bylo to hrozné, a má reakce přesně odpovídala tomu, jak jsem Boha do té doby znal.

Jaké však bylo překvapení, když jsem po dlouhých měsících zoufání zjistil, že se vůbec nepozvracel, dokonce ani neodešel, ale sám začal v pokoji mého života poklízet, a co víc, během toho se mi dával poznávat. Mluvil ke mně, utěšoval mě, povzbuzoval, vysvětloval, učil mě, a pomáhal mi vidět mou skutečnou hodnotu a krásu, kterou nebylo jen mé tělo, ale mé srdce, mé nitro.

Od té doby uběhla spousta času a poznávání stále probíhá. A co víc, tak jako tehdy, i teď je na něj spousta času. Pryč je ta potřeba obíhání pokojů, abych druhé hecoval k připravenosti, protože „zítra může být pozdě.“ Ti druzí sami přichází, seznamují se se mnou, a díky tomu i s tím, koho poznávám i já. A zajímavé je, že ho chtějí poznávat také. Někteří na to přichází rychleji, někteří potřebují více času, a Bůh s tím vůbec nemá problém. Všechen čas je totiž na jeho straně a On ví, že vztah si vyžaduje čas. Takže dává porozumět, že není a nikdy nebyl klientem veřejného domu, ale přítelem, který si přátelství vážil tak, že za něj položil svůj život. Je starším bratrem, na kterého je možné se kdykoliv obrátit, a ve všem se na Něj spolehnout. Je milencem, který získává srdce, tím jaký je, nikoliv jen tělo, tím že budí hrůzu, a svým jednáním, každý nový den dokazuje, že pro Něj nejsme jen holky z hampejzu, které tu jsou pro Jeho potěšení.