Pomoc nebo suplování?

Radostného dárce miluje Bůh, a to platí, ať už se jedná o peníze, čas, slovo povzbuzení, přízeň, radu atp. Vím, jakou radost způsobí, když mohu druhým pomoci. Vím, jaké to je, když pomoc přijde v pravý čas. Někdy se však pomoc zamění za suplování a v ten moment se radost vytrácí. Dříve mě to trápilo. Měl jsem výčitky, když jsem pomáhal, ale uvnitř sebe jsem měl pocit, jako bych byl veřejným bankomatem, vrbou, nebo záchodem, do kterého si kdokoliv mohl ulevit. Myslel jsem si, že je to můj problém, má nedostatečná proměna, a tak jsem dál pomáhal v naději, že se to ve mně zlomí. Až jednoho dne, kdy mé síly pomalu docházely, jsem si uvědomil, že suplování není pomoc.

Vzpomněl jsem si na dobu, když jsem byl ve své první práci. Měl jsem zkušenějšího šéfa, který byl vždy po ruce. Já si dělal svou jednoduchou zažitou činnost a složitější věci řešil on. I když mě vedl k tomu, abych se ty složitosti naučil také, ve skutečnosti jsem to nepotřeboval. Tvářil jsem se, jako že se učím, dokonce se i snažil, ale vše tak nějak přiměřeně. Vždyť tu byl vždy on a vždy věděl, jak problém vyřešit. Jednoho dne jej však povýšili, a on „zmizel“. Přesunul se do Prahy a já v kanceláři zůstal na celý region sám. V ty dny jsem jako na potvoru musel zrealizovat velkou zakázku, kterou můj kolega ještě stačil uzavřít. Udělal jsem to tedy stejně jako vždy, jednoduše, zažitě. Domluvil termín se zákazníkem a objednal technika, který musel v domluvený termín přijet z druhého konce republiky. Jaké bylo překvapení, když zjistil, že není připraveno nic. Není k dispozici potřebné zařízení, není dokonce ani objednáno, a není ani domluvena tolik potřebná přípojka, kterou měl zařizovat další dodavatel. Prostě totální průšvih, a celá složitě získaná zakázka, v hodnotě milionů korun, se rázem ocitla na vodě. Technik tu nakonec strávil několik dní a zachraňoval, co se dá. Neměl čas se mi věnovat, neměl čas mi cokoliv vysvětlovat. Já se jen díval a přál si, aby to dopadlo dobře. Díky skvělé práci technika to nakonec dobře dopadlo. Pro mě to však byly dny, kdy jsem se naučil víc, než za celé ty předešlé roky, co jsem ve firmě působil. Ten technik mi tenkrát opravdu pomohl, já však věděl, že to byla poslední šance, kterou jsem musel využít, protože další taková situace by znamenala můj vyhazov. Toto byla ve skutečnosti zkušenost, která mi v budoucnu otevřela dveře do daleko vyšších a lépe placených pozic. Stal jsem se totiž samostatným.

Takže zpět k tématu. Pochopil jsem, že Bůh nevyžaduje, abych se stal věčně radujícím ochotným dávačem, a abych si vyčítal, že ne každá pomoc mě těší. Chce, abych dával z toho, co mám, abych dával to, co chci, a abych dával tak, že z toho budu mít opravdu radost. Chce, aby má pomoc byla radostí pro obě strany, a nikoliv jen úlevou pro obdarovávaného. Chápu, že někdy to může vyžadovat vystoupení z komfortní zóny, nikdy by se však naše pomoc neměla stát suplováním života druhých. Řada z nás má totiž tendenci raději se nechat vézt, než se postavit na vlastní nohy. A dokud se najde někdo, kdo tuto službu poskytne, vždy si rádi do jejich vozíku nasedneme. Znovu však říkám, že suplování nepomáhá, ale ubližuje těm, kteří jej očekávají, a ti, kteří jej očekávají, ve skutečnosti škodí sami sobě. A třeba právě ta absence radosti je dobrým signálem, kdybychom se měli zamyslet, je-li naše pomoc stále ještě pomocí. Však není jen napsáno, že radostného dárce miluje Bůh, ale že má každý dávat, jak se sám rozhodl, ne se zármutkem nebo z donucení, protože pak se naše pomoc stává opravdovou, nepředstíranou radostí. (2. Korintským 9:7)