Nepekelná Bible představuje…

Nepekelná Bible představuje knižní sérii s názvem APOKATASTASIS, kterou částečně inspirovala.

(Apokatastasis je řecké slovo z verše Sk. 3:21 Nebesa ho – tj. Ježíše – musí přijmout až do času obnovení všech věcí…)

První díl je spíše prequel k celé sérii, odehrává se v 17. století a okrajově líčí útrapy valdenské církve. Hlavní postavou je sedmnáctiletý David, který v opilosti udělá několik věcí, kterých pak lituje. Musí čelit nejen křesťanům a otázkám víry, ale své minulosti a své pýše, aby zjistil, zda se mu z rozbitých střípků vlastního života podaří ještě seskládat nějakou budoucnost. A takové motto této knihy je biblický verš: On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům… (Mal. 3:24)

Slovo „Apokatastasis“ znamená obnovení a první díl této série je jen o osobním obnovení Davida Paona, ale další díly jsou zamyšlením nad učením o obnovení všech věcí a o smíření.

Ke stažení zdarma zde: https://www.palmknihy.cz/ekniha/cesta-domu-207720

 

---

UKÁZKA, 1. kapitola:

Mladý hrabě David Paon stál na kopci nad hlavním městem Rouge a třásl se vzteky. V jedné ruce měl výtisk francouzské Bible a v druhé láhev tvrdého alkoholu.

„Křesťani,“ procedil nenávistně mezi zuby. „Jak by bez nich bylo na světě hezky!“

Na chvíli se zadíval do dálky, kde bylo na obzoru vidět pobřeží Francie. Tam věděli, jak na ně. Od známé Bartolomějské noci (1572) uplynulo sice už přes osmdesát let a ve Francii už dávno vstoupil v platnost Edikt nantský, který od roku 1598 zaručoval protestantům téměř stejná práva jako katolíkům, ale stejně měl David za to, že by taková malá Bartolomějská noc prospěla i tomuto ostrovu.

Le pays des Cygnes bylo nezávislé království, ve kterém žilo přes dvě stě tisíc obyvatel. Ve chvíli, kdy začaly ve Francii hugenotské války, utekla řada francouzských křesťanů sem, do této řídce obydlené ostrovní země. Na druhé straně hory Tranchant vzniklo díky tomu celé nové město, zaplněné z větší části těmito uprchlíky. Nebylo se čemu divit. Na ostrově se mluvilo francouzsky a králové tohoto malého ostrova byli novým uprchlíkům příznivě naklonění.

A tak tu počet obyvatel stále vzrůstal. V Evropě docházelo k nějakému pronásledování protestantů každou chvíli. Proudili sem i valdenští, kteří si od roku 1560 nemohli být v Savojsku už také dál jistí tím, co je čeká. Tehdy přišli o některá ze svých alpských údolí a privilegií a začaly jim těžší časy.

A jestli někdo dokázal Davida rozzuřit, byli to právě valdenští. V podstatě o nich nevěděl vůbec nic, ale byli ve své víře mnohem horlivější a přesvědčivější než ostatní. V hlavním městě měli krásný nový kostel, ve kterém kázal už pár let jakýsi ohnivý starý kazatel, jehož vtípky se bavilo celé město. A nejhorší na tom bylo, že se učení valdenských líbilo princezně Anabele, se kterou byl David zasnoubený.

David si vztekle přihnul z láhve. Bylo pozdní odpoledne a on už byl poměrně dost opilý. Udržel se ale ještě na nohou a číst také dokázal.

Otevřel si Bibli a namátkou v ní našel nějaké místo. Byla to první kapitola proroka Ezechiele. Vztekle zavrtěl hlavou, ještě jednou si přihnul z láhve a po chvíli si začal číst nahlas:

A ty bytosti běhají tam a zpět, na pohled jako blýskání. Díval jsem se na ty bytosti a hle, vedle těch bytostí před jejich čtyřmi tvářemi je na zemi jedno kolo. Vzhled těch kol a jejich zpracování je jako třpyt chryzolitu, všechna čtyři mají stejnou podobu a jejich vzhled a jejich zpracování vypadá, jako když je kolo uprostřed kola. Když se dají do pohybu, pohybují se na čtyři strany; neotáčejí se, když se dají do pohybu. Mají loukotě a výšku a budí bázeň; všechna čtyři mají okolo loukotě plné očí. A když ty bytosti jdou, dají se do pohybu i ta kola vedle nich a když se ty bytosti pozvedají od země, pozvednou se i ta kola.

„Kola s očima? To jako vážně?“ vykřikl vztekle směrem k nebi. „A tyhle nesmysly mám číst? Kvůli tomuhle mám přijít o tuhle zemi? Já tady mám být král! Slyšíš mě, Bože?“ řval jako smyslů zbavený. „Tohle je moje země. Já tady budu král a tyhle nesmysly mě o ni nepřipraví.“

Tohle na něho bylo moc. Kdesi dole na zámku začínala oslava princezniných šestnáctých narozenin. David byl o rok starší než ona a byli spolu zasnoubení už několik let. Anabela byla jedináček a její manžel měl být jednou králem téhle země. A celé roky bral jako samozřejmost, že oním manželem bude on.

„Jestli se nepokoříš před Bohem, budu muset naše zasnoubení zrušit,“ brblal si vztekle jednotlivé věty z jejího dopisu, který uměl nazpaměť. „Bůh ti dá nové srdce a nový život… studnice moudrosti, kterou jsem našla v Bibli. A nemělo to být spíš studnice blbosti?“ vykřikl znovu vztekle a přihnul si z láhve. „Co tam bude příště? Po těch kolech s očima? Třeba létající talíře a nebo dokonce mluvící záchod?“

Za chůze znovu otevřel Bibli. Tentokrát mu padl zrak na rodokmen Ježíše Krista.

„Vážně je tohle tvoje slovo, Bože?“ pokřikoval dál směrem k nebesům a popíjel při tom z lahve. „Chceš nás tady umořit nudou, když jsi nám dal tohle na čtení? To neumíš napsat nic lepšího? Co kdyby sis najal nějakého talentovanějšího spisovatele, když evidentně nemáš na to psát knížky!“

Na zámek došel už notně opilý. Oslava se konala ve velkém tanečním sále v přízemí a on se potácel mezi hosty a očima pátral po Anabele. Zahlédl ji v hloučku kamarádek, jak na něj nevěřícně zírá. Po chvíli se vzpamatovala a zamířila k němu.

„Co tady děláš, Davide?“ obořila se na něho potichu. „Říkala jsem ti, abys sem dneska nechodil.“

„Přišel jsem ti připít na zdraví, krásko,“ zahlaholil opile. „A navíc jsi říkala, že ti nemám chodit na oči, dokud aspoň neotevřu Bibli, jestli si dobře pamatuju. A už jsem ji otevřel a jsou to samé nesmysly, abys věděla. Koukající kola a mluvící záchody,“ plácal David, který už nevěděl, co doopravdy četl a co byly jeho vlastní hlášky.

„Jdi domů, Davide,“ sykla na něho Anabela. „Jsi evidentně opilý.“

„Míň než ten, kdo psal tohle,“ ukázal na knihu ve své ruce. „Jsi husa, jestli tomuhle věříš. Tohle je dobrý tak akorát pro slepičí mozeček, jaký mají holky. Každý chlap vidí na první pohled, že je to nesmysl. Pořiď si kurník, děvče, bude se ti to líbit. Můžeš tam o těhle nesmyslech kvokat s ostatníma slepicema. Víš, co z tebe bude? Královna slepice první!“

„Davide, neblázni,“ obrátil se na něho Laurent, jeden z jeho přátel. „Za urážku královské rodiny tě můžou veřejně zbičovat na pranýři. Pakuj se odtud a promluv si s ní o tom, až nebudeš na mol.“

„Dojděte, prosím, někdo pro stráže,“ obrátila se Anabela na okolo stojící mládence.

„Ale no tak, Belo, to jsi vážně tak blbá, že se kvůli snůšce podobných blábolů obrátíš zády ke svému snoubenci? Vždyť to nemá hlavu a patu. Takovým nesmyslům může věřit tak akorát nějaký bezhlavý rytíř, ten totiž taky nemá mozek, víš? Bezhlavý rytíř a káča jako jsi ty!“

„Vypadni, Davide,“ obrátil se na něho znovu Laurent a začal ho strkat k oknu. „Jdou sem stráže.“

Laurent ho dostrkal k oknu a David během těch pár metrů ještě pořvával něco o dědičné protestantské blbosti, kterou trpí celá královská rodina. Oknem se napůl protáhl a napůl jím propadl ven. Při tom pohybu mu upadla Bible, kterou předtím svíral. Laurent se pro ni sehnul a nevěřícně zavrtěl hlavou.

David do sebe obrátil zbytek láhve a vydal se směrem k řece. Trochu se přitom motal.

Došel takhle až k místu, kde byl valdenský kostel. S nenávistí se na onu budovu podíval. Na chvíli si představoval, jaké by to bylo, kdyby se ocitla v plamenech. Pak zavrtěl hlavou, aby tu myšlenku zahnal. V tu chvíli vyšli z kostela dva muži. Zamkli za sebou a ještě chvíli se bavili venku. Starší z nich se opíral o hůl a začal něco vykládat mladšímu muži, který vypadal utrápeně a potřásal hlavou. Starý muž pak otevřel Bibli a začal mu něco předčítat. Druhý muž vypadal zaujatě, kýval hlavou a stařec si pak dal Bibli do podpaží a položil mu ruku na rameno a začal se za něho modlit. Nakonec si podali pravice a mladý muž chvatně odešel.

David tam stál jako socha naštvaně je pozoroval. Celý ten výjev ho vytáčel. Bylo mu jasné, že ten stařec je valdenský kazatel, o kterém Anabela už několikrát básnila a cítil v sobě vzrůstající vlnu nenávisti. Nedokázal se odlepit z místa. Starý muž si ho všiml, mírně se usmál a vydal se směrem k němu. David si dal láhev znovu ke rtům, aby uhnul pohledem. Ale ta už byla prázdná.

„Vypadáš, že tě něco trápí, mládenče,“ oslovil ho starý kazatel. Zastavil se pár metrů od něj a zkoumavě se na něj zadíval. „Nechtěl by sis se mnou o tom promluvit?“

„Přál bych si, abyste vodtud zmizeli, všichni,“ ucedil David mezi zuby. „Všichni prašivý křesťani.“

„Copak jsme ti udělali?“ zeptal se stařec mírně.

„Kdybych byl král týhle země,“ pokračoval David nenávistně, „nechal bych vás všechny postřílet. Nebyl by tu ani jedinej kazatel s nějakou blbou knihou. Postaral bych se vám o další Bartolomějskou noc!“

„No, král téhle země nejsi a asi nebudeš,“ řekl stařec mírně, ale Davida to rozzuřilo.

„Kvůli vám!“ zařval z plných plic. „Já jsem měl být král téhle země! Co jste jí řekl? Co jste jí pro boha svatýho řekl, že mě teď nechce?“

David vykročil rozzuřeně ke starému muži a chytl ho za kabát. Starci vypadla z ruky hůl a trochu zavrávoral. Pochopil, s kým mluví.

„Neumíte si ani představit, jak vás nenávidím,“ syčel mu David z blízka do obličeje.

„Davide, pojďme si na chvíli v klidu promluvit,“ navrhl mírně. „Nikdo tě nechce připravit o trůn, ani o princeznu. Tohle všechno má i jiné řešení.“

David se na něho podíval s přimhouřenýma očima. Stařec mírně pozvedl Bibli, kterou svíral v ruce. „Co kdybych ti přečetl jeden hezký příběh o muži, který také nenáviděl církev, a pak se zázračným způsobem setkal s Bohem? Jediný způsob, jakým můžeš udělat na princeznu trochu dojem je, když se ji pokusíš pochopit. Pro ni všechny tyhle věci hodně znamenají.“

„Já se nechci snažit chápat nějaký bláboly o kolech s očima,“ odsekl David. „Ještě před půl rokem to byla normální holka, se kterou byla legrace. Teď se modlí, čte si Bibli a v jednom kuse chodí do kostela. Nemůžu to vystát! A nejhorší je, že si myslí, že bych to měl dělat i já. Nechápu, proč si to nemůže nechat aspoň jen tak pro sebe!“

„Davide,“ zkusil to kazatel znovu mírně a velmi pečlivě uvažoval, nakolik se dá o takových věcech mluvit s někým, kdo je opilý. Slyšel, jak David komolil některá slova, viděl jeho podivný pohled i to, jak nejistá je jeho chůze. „Ti, kteří uvěří v Ježíše, o tom musí mluvit, zkrátka protože jim to nedá. Prožili jsme něco neuvěřitelného, setkání s živým Bohem. Anabela si tě jen těžko vezme, pokud neprojdeš tím samým. V Bibli je napsané, že je naprosto nevhodné, aby si věřící lidé brali nevěřící, víš?“

David na něj zůstal koukat s otevřenou pusou. „Tohle má z tý pitomý knihy? To, že si mě nemá vzít?“

Stařec jen pokrčil rameny. „Ještě není všem dnům konec, Davide. Pojďme se chvíli bavit o tom, jak by ses mohl stát tím mužem, který na ni udělá dojem a nehledat problém v ní nebo dokonce v Bibli.“

„Já se mám změnit?“ vykřikl David rozčileně. „Proč já? To ona je husa a takhle kniha je pitomost. Já se měnit nebudu. Já jí tu její víru rozbiju na tisíc kousků.“

„A co kdyby sis o tom všem nejdřív něco zjistil?“ navrhl kazatel. „Můžeš si tu Bibli vzít, jestli chceš.“

Starý muž ještě chvíli něco říkal, ale Davidovi se úplně zatmělo před očima. Díval se na knihu v jeho ruce. Strašně ji nenáviděl a zase mu ji někdo vnucoval. Už po několikáté za posledních pár dní. Chtěl si znovu přihnout z lahve, ale jak ji zvedal, vzpomněl si, že je prázdná. Kazatel si toho ale přes to tmavé sklo nevšiml a vykročil k němu.

„Co kdybys mi tu láhev dal a vzal si místo toho tohle?“ nabídl mu a podával mu znovu Bibli.

Davidovi to všechno připadalo jako hloupý vtip. Pevněji sevřel láhev a v jakémsi zatmění mysli se s ní nečekaně plnou silou rozmáchl. Na okamžik měl pocit, že je jen divákem toho, co se děje. Jako by to všechno udělala nějaká vnitřní síla ukrytá v něm, naprosto odpojená od jeho mozku. Cítil, že někde v jeho opilé hlavě křičí jakýsi tichý hlas, aby toho nechal, ale to už bylo pozdě. Skleněná láhev se roztříštila o kazatelovu hlavu. Starý muž zkusil pozvednout na obranu svou Bibli, ale Davidův útok byl nečekaný a rychlý. Davidovi se na okamžik zdálo, že se zastavil čas. Viděl, jak tělo starého muže padá velice pomalu k zemi. Z hlavy mu prýštila krev. Stařec rozhodil ruce jako hadrová panenka. Bible spadla do prachu vedle něj a starý muž dopadl se zaduněním na prašnou zem, kde zůstal nehnutě ležet.

David na něho na okamžik zíral s vytřeštěnýma očima, ale z dálky se ozval vyděšený výkřik. Šly sem jakési dvě ženy, které to vše viděly a ty teď ječely jako o život. David se z nějakého podivného popudu sehnul k zemi a vzal si do ruky Bibli starého muže. Pak se nejistým krokem rozeběhl pryč. Ženy byly ještě dost daleko a doufal, že ho nepoznaly. Musel odtud zmizet. Měl pocit, jako by vystřízlivěl během jediného okamžiku. Najednou byl schopný jasně přemýšlet, ale na druhou stranu cítil, jak ho tělo omámené alkoholem neposlouchá. Běžel jako smyslů zbavený směrem z města, do lesů, které Rouge obklopovaly. Prchal jako vyděšené zvíře a hlavou mu probleskoval jeden obraz za druhým. Velice živě si vybavoval mrtvého starce s rozbitou hlavou a stejně jasně si teď vzpomínal na popravu vraha, které byl loni přítomný. Vybavoval si jeho vyděšený obličej, oprátku kolem jeho krku a kata, který zabral za páku propadliště. Pamatoval si na úřední výraz zemského soudce a napůl zvědavé a napůl vyděšené pohledy a poznámky svých kamarádů. Ale ten popravovaný vrah měl náhle v jeho představách jeho vlastní obličej.