O pohoršení
Říkáš: „Na odpadlících je špatné pohoršení, jaké způsobili a působí.“
Jak definuješ pohoršení? Jak funguje? Co ti druhý reálně způsobil a působí tím svým pohoršením? Co TOBĚ udělal, tím že padl?
Pohoršením rozumíme v zásadě situaci, kdy se provalí, že někdo selhal, zklamal, podváděl, lhal. Zklamání bolí. Podvody a lži ubližují. Abys však záležitost viděl jako pohoršení, musel to být člověk jako ty. Pádem člověka, který selhal, ale nikdy a v ničem nebyl jako ty, se tolik nezabýváš. Právě proto, že dotyčný byl v nějakém ohledu jako ty, cítíš se pohoršen. On byl jako ty a proto to na sebe vztahuješ. To, co udělal, pohoršuje TEBE. Čím víc byl jako ty, tím víc tě to pohoršuje. Právě to, že jste si v něčem byli tolik podobní, v tobě vyvolává obavy, že také podlehneš. To je pohoršení.
Když přemítáš o tom člověku, který padl, napadá tě: „Asi měl pochybnosti, nebo byl nešťastný, nebo proč to udělal? Copak nechtěl žít dobře? Co mu chybělo? Vždyť byl na dobré cestě? Jsem já na dobré cestě?“ Začínáš přemýšlet o sobě. Pochybuješ. Když se s takovým člověkem rozhodneš soucítit, soucítíš s vlastními nedostatky. Když soucítíš s vlastními nedostatky, tak je připouštíš a dáváš jim prostor. Kdo ví, jak to pak s tebou dopadne? Když s tím člověkem nesoucítíš, rozhoduješ se své nedostatky a slabosti nevidět. Říkáš, že nejsou, nebo že je ovládneš. Prostě sám sebe utvrzuješ v přesvědčení, že jsi jiný než on. Aby ses důkladně a úplně přesvědčil, že nejsi jako on, tak se od toho člověka odděluješ.
Je to ale zvláštní věc. Proč se odděluješ od člověka, jako jsi ty sám? A co je impulzem pro to oddělení? Proč od lidí, které udělali stejné věci, ale nikdy nebyli „jako ty“ se neodděluješ? Proč s nimi se klidně stýkáš? Kvůli komu se tedy odděluješ? Kvůli němu nebo kvůli SOBĚ?
Někteří lidé přesvědčeně řeknou, že kvůli němu: „Je to jediná cesta, jak se může zastydět a dát věci do pořádku. Svým oddělením dávám najevo, že s jeho jednáním nesouhlasím.“ Nojo, ale čemu tím reálně pomáháš, že se takhle vymezuješ? Ocení to on? Změní ho to? Myslíš, že chce, abys mu dával takováto ultimáta? Čím přesně mu pomáháš, abys řekl, že to děláš kvůli němu?
Neděláš to kvůli němu, děláš to kvůli sobě. Sám sebe přesvědčuješ, že jsi jiný a bojíš se, že taky padneš.
A když si připustíš, že se sám bojíš, že padneš, proč jsi ještě proti člověku, který padl? Co tě přesně pohoršuje na tom, že padl, když sám víš, že taky můžeš padnout? Prostě se to stalo a není o čem mluvit ne? Vždyť je to jeho pád! Co ti je do jeho pádu? A proč ho za něj soudíš? Co ti jeho pád opravdu způsobil?!
Způsobil ti, že máš pochybnosti a to se ti nelíbí. Takže problémem pohoršení je, že vyvolávají pochyby v druhých lidech? A to je všechno? To se kvůli tomu tak rvete? Co ti na těch pochybnostech tak vadí? Chceš snad tvrdit, že bez pochybností jsi lepší člověk? Že jsi bez pochybností byl šťastnější? Přijde ti bezpečnější život bez pochybností než s nimi? Proč?
Klíčem ke všemu je strach. Tvůj osobní strach. Od druhých se totiž odděluješ kvůli svému strachu ze selhání. Když si totiž dovoluješ pochybnosti mít, vystavuješ se riziku, že jim dáš ve svém životě moc velký prostor a v nějaké oblasti možná selžeš. Když selžeš, tak bys mohl být pohoršením a to tě k smrti děsí. Proto nesmíš selhat! Kdyby ses nebál selhání, nebudeš mít strach a přijmeš pochybnosti. Jelikož strach ale máš, tak nejúčinnější způsob, jak se selhání vyhnout je nemít pochybnosti. Nikdy a v ničem. Prostě jednat. Radikálně. Oddělovat se od všeho, co ti pochyby navozuje. Dopředu budeš rozhodnutý, že nechceš vidět nic, co by ti mohlo pochybnosti způsobit. Budeš fanatik. Nebude s tebou řeč. Utíkáš sám před sebou.
Jestli si dovolíš pochybnosti mít a budeš jim naslouchat, tak možná budeš někdy pohoršením pro druhé, ale budeš člověk. Člověk by se totiž neměl bát pádu. Když své pochybnosti přijmeš a přijmeš, že je mají i ostatní, tak neuvidíš kolem sebe zdaleka tolik pohoršení. Daleko méně pádů, budeš vnímat jako pád. Budeš schopen s druhými soucítit!
Když máš strach ze selhání, tak empatie s těmi, kdo selhali ti je zapovězena a proto druhé soudíš. Hluboko v sobě však víš, že právě tím soudem roste tvůj strach z pádu. Právě tím, že nejsi schopen empatie vůči člověku, který byl jako ty, říkáš, že nejsi schopen empatie sám vůči sobě. Sám sebe donekonečna zapřísaháš, že budeš lepší a nějakou část sebe raději ignoruješ. Když se chováš neempaticky sám vůči sobě, tak s kým dokážeš ještě soucítit? Copak se dokážeš ještě druhým opravdu otevírat? Budou se druzí, kteří jsou stejně nastavení cele otevírat tobě? Dovoluje vám to strach z pádu?
Téma by šlo tedy shrnout tak, že tvůj problém s odpadlíky je vlastně problém, který máš sám se sebou a pohoršení, za které je obviňuješ je důkazem, že máš nedostatky, kterých se sám bojíš a snažíš se je ovládnout.
