Přikrčen v krabici

Když se dnes ohlížím na svou minulost, uvědomuji si, že období, které jsem trávil v toxickém křesťanství, je tím nejméně důvěryhodným. Já tehdy nebyl důvěryhodným. Ne snad proto, že bych chtěl druhé vědomě klamat, podrazit někoho, pokrytecky využívat komunitu ve svůj prospěch atp., ale čistě proto, že mě systém přiměl k chování, které nebylo autentické, zcela upozaďovalo mou identitu. Neustále jsem byl pod tlakem střežit svou sounáležitost s učením, druhými souvěrci i Bohem. Spolu jsme dospěli k jednotné ideje o Bohu a vzájemně se povzbuzovali a varovali, abychom všichni na této správné cestě zůstávali. Vnitřní rozpory, které jsem prožíval, jsem tíhnul neustále maskovat. Potlačovat vnitřní rozpory a umlčovat pochybnosti jsem vnímal jako cestu dalšího růstu. Obrazně šlo o snahu zapadnout do předpřipravené hodnotové krabice a jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo klamat, popírat a zrazovat sám sebe. Kdo se o něco takového pokouší, ví, že v danou chvíli ignoruje své touhy, přehlíží své pocity a popírá, kým ve skutečnosti je. V tu chvíli ovšem nelze jednat jinak, jelikož kdybych tak nečinil, nemohl bych do té úhledné úzké formy zapadnout. Všechno, co mi bránilo do krabice vlézt, jsem byl připraven nekompromisně osekávat.

Jak jsem za těchto podmínek mohl naplňovat biblické „miluj bližního svého jako sám sebe“? Když i sám sebe bez větších rozpaků porcuji, ohýbám a přetvařuji do kýžené podoby? V dobré víře jsem systematicky klamal, zrazoval a zapíral sám sebe, a tudíž není divu, že stejně ochotně jsem byl připraven klamat, zradit, zapřít a dokonce i opustit své přátele, rodiče, i vlastní děti. A jelikož platí, že „co kdo zasévá, to také sklízí“, nemohl jsem sám uniknout ovoci této toxické mentality. Sám jsem byl tedy nakonec zrazen, zapřen a opuštěn. Vždyť i mí bližní chtěli to, co já. I oni chtěli ochránit svět před úpadkem a bezbožností, i oni byli připraveni nekompromisně osekávat nežádoucí chování, i oni chtěli zachovat formu, která se líbí Bohu. Tak jsem tomu věřil a proto jsem se jim nedivil, když tak jednali i oni se mnou. I tehdy jsem chápal tento jejich dobrý cíl, ochránit druhé potažmo celý svět. Dnes však, s odstupem času, kdy již nejsem pod tlakem do žádné krabice lézt, vidím věci jinak. Vidím skutečnost, která mi unikala, totiž že skutečnou motivací není posvěcení a růst Božího díla, nýbrž bídná snaha vlastní sebezáchovy. Zájem o druhé je druhořadý. Na prvním místě stála vždy snaha o vlastní spásu a teprve, když mám pocit, že jsem v bezpečí, se můžu zabývat druhými. Když se na to člověk podívá trochu zblízka, tak odhalí, že i zájem o druhé, je motivován hlavně tím, abychom společně mohli být zachráněni, abychom spolu doběhli do cíle, aby naše ruce byly čisté, abychom se neumazali hříchem a bezbožníky. Když takovouto lásku věřící chová ke svým bratřím, je ochoten vynaložit neskutečné úsilí na to, aby všichni kolem zapadli do stejné formy jako on, aby všichni „bloudící a žízniví“ se stejně jako on mohli zavřít v krabici, ze které k nim on s láskou podává pomocnou ruku. A co když pomoc nepřijmou? Co, když pohrdnou tvou pomocnou rukou? I v tom jsme měli jasno. Když naši bližní bloudili a nereagovali na naše pobídky tak, jak jsme očekávali, bez uzardění jsme byli připraveni zradit, zapřít a opustit kohokoliv z nich. Jak snadné je nekompromisně soudit druhé, když člověk sám má sebevědomí rozemleté na prach, jak pštros skrývá hlavu v písku, sám se strachy krčí ve vlastní krabici náboženství, aby ani vlásek nevykukoval! Roky se sám pro společné dobro přikrčuje, aby neohrozil Boží dílo a někdo si dovolil lehkomyslně a bezbožně z krabice vylézt?!

Církve se často prezentují jako nejbezpečnější prostředí, jako jediná archa záchrany. Jen tam může člověk odolávat svodům hříchu a být posilován vírou svých bratří. Pravdou ale je, že mnoho církví je tím nejtoxičtějším prostředím, na jaké lze vůbec narazit. Uzavřená kultura církví mnohdy zapříčiňuje, že lidé uvnitř jsou v neustálém bojovém režimu. Jsou ostražití, neustále sledují, odkud by tak mohl přijít další útok, podezřívavě třídí své nejbližší na pravověrné, vlažné či odpadlíky. Pochybují o nich, raději zůstávají ve střehu, musí je na oko milovat, ale současně být připraveni je kdykoliv opustit. Chrání svou sounáležitost, opatrně stoupají po stupíncích společenského přijetí, přičemž se neustále bojí, že všechny včetně Boha zklamou, pokud jakkoliv selžou, nezapadnou. Jak chceš věřit lidem, kteří nevěří ani sami sobě? Vždyť největší strach mají sami ze sebe! Pořád dokola je jim opakováno: „tvůj život je pevně ve tvých rukou. Jen na tvém srdci záleží. Spravedlivé Bůh povyšuje, ale pyšné a křivé právem potírá!“

Zkus se nad tím tedy prosím zamyslet. Uvědom si, že lidem v toxickém křesťanství se skutečně nedá věřit. Sami jsou totiž pod neskutečným tlakem, který jim dává sílu činit nesmírně náročná, emočně bolestivá rozhodnutí mnohdy v rozporu s jejich skutečným vnitřním přesvědčením. Cestou, jak se s tím vypořádat je i vnitřní přesvědčení zcela a úplně potlačit. To se týká všech toxických systémů.

Když nemůžeme myslet sami za sebe, opravdu naslouchat našemu vnitřnímu svědomí, když sami v sobě vyvíjíme tlak, abychom zrazovali, zapírali a „opouštěli“ sami sebe, tak zákonitě ani nám nemůže být důvěřováno, jelikož i my budeme zrazovat, zapírat a opouštět druhé.