Dvojí vidění

I takto může před tváří našich blízkých vypadat dekonstrukce, kterou procházíme. Pro vás to znamená jen to, že jste se odhodlali klást si otázky. Dovolili jste si pochybovat a dokonce měnit svá přesvědčení. Přehodnocovat je, objevovat nesrovnalosti a mnohdy až hlouposti, kterým jste věřili, nebo byli nuceni věřit, a na které jste nikdy nedostali rozumnou odpověď. Najednou máte spoustu otázek, na které hledáte a nacházíte odpovědi a to, co objevujete, plodí otázky další. Vše vám pak pomáhá osvobodit se a opouštět staré způsoby myšlení a měnit pohled na sebe, na lidi kolem vás, na celý svět a dokonce na Boha samotného. Jeho již nevnímáte jako dohlížitele, až drába, nad vaším životem. Jako někoho, kdo je více než do vás, zamilovaný do vašeho chování, vašeho věření a vaší poslušnosti správnému učení. Vidíte ho jako toho, kdo vám sám tyto otázky a pochybnosti podsouvá. Nikoliv však proto, aby vás rozhodil a znejistil, ale aby povzbudil vaší mysl, aby začala fungovat a osvobodila se z černobílých a zkratkovitých pohledů a závěrů.

A jak to celé vidí vaši blízcí, přátelé a souvěrci? Pro ně jste prostě jen oklamáni. Proto s vámi nemluví a straní se, nebo se vás snaží přesvědčit a vrátit zpět na tu „správnou“ cestu, nebo na vás prostě útočí, snaží se vaše počínání zpochybnit a rozebírají vás během svých rozhovorů. Vypadají zmateně a naštvaně. Proč? Protože oni vidí, že vás odnáší ďábel, zatímco se vás sami s hrůzou pokouší všemi způsoby zachránit, případně před vámi ochránit sami sebe.

Čím dál více lidí ví, jaké to je, stát se někým, komu jejich okolí nerozumí. Vzpomínám si na zmatek a rozruch, který jsem způsobil, protože i já sám jsem byl zpočátku zmatený. Pamatuji si na dlouhé modlitby, kdy jsem naprosto otevřeně Bohu vyléval své srdce a formuloval své pochybnosti nad tím, čemu jsem věřil. Sám jsem se pokoušel obhajovat neobhajitelné a neustále dokola jsem se ptal, proč jsou věci tak nelogické, proč je Bůh tak rozporuplný až krutý ve svých jednáních. Proč u člověka nesmím snášet takové chování, jaké musím snášet u Něj. Otázka za otázkou a zase jen další otázka. Občas jsem si prostě myslet a pochybovat zakázal. Bořilo se mi víc věcí, než jsem byl schopen v tu chvíli zvládnout. Dokonce jsem se až bál, že odpadám. Takže, prostě „je psáno“ a basta, už na to nebudu myslet. Ale za pár dní se znovu vše roztočilo a já se znovu ocitl na kolotoči plném otazníků. Až jednou mi hlavou bleskla velmi zvláštní myšlenka. Zněla asi takto: „Opravdu si myslíš, že ty otázky jsou tvé?“ Zarazilo mě to a zároveň nadchlo, protože hned následovala další „Opravdu si myslíš, že jsem takový, jako sis o mě zvykl věřit?“ Otočilo se to. Neptal jsem se já, ale jako by mi ty samé otázky, které jsem mu do té doby pokládal já, začal klást Bůh.

Nebudu vás přesvědčovat, zdali to byl či nebyl Bůh. Myslím, že tyto věci jsou nepředatelné. Vím však, že mě tato událost znovu uklidnila a ještě více osvobodila. Nebojím se ptát, nebojím se pochybovat, nebojím se radovat i být naštvaný, nebojím se být sám sebou, být takový jaký jsem a nebojím se tedy ani chybovat. A pokud Ježíšova slova o poznání pravdy, která nás vysvobodí, spočívají v tom, že jsem mohl pochopit a prožít, že skutečně není nikdo a nic, co by mě mohlo od Boha oddělit, pak jsem konečně svobodným člověkem.

Přesto děkuji všem, kteří mají tu starost a zápasí za mé vysvobození z „ďáblových spárů“. Děkuji i těm, kteří přede mnou varují ostatní a doporučují jim, aby se ode mě distancovali. O to více času mohu mít na sebe, na své blízké, přátele a na věci, které mě prostě baví. 😁😚😇