Zamyšlení o svobodné vůli
Někdy si říkám, proč má být vlastně ta svobodná vůle tak klíčová?“ pokračoval James ve čtení dopisu.
Tedy proč je tak klíčová tady na zemi, když končí v okamžiku smrti? Co je se svobodnou vůlí celou věčnost? Kde je svobodná vůle těch lidí rozhodnout se pro Boha potom? Umím si představit určité
odpovědi našich odpůrců, ale přijde mi to jako dát svobodnou vůli malému dítěti, a pak mu ji vzít, když je mu dvacet a konečně vidí spoustu věcí mnohem jasněji. A nejen mu odepřít nějaké dodatečné
rozhodnutí, ale trestat ho za to, co dělalo předtím, až do konce života. Do konce, kéž by! Kdyby byl aspoň nějaký konec.
Každopádně nejzmatenější mi na tom přijde, že se to mnohdy podává jako svobodné rozhodnutí vzepřít se Bohu a odmítnutí ho, zatímco ve skutečnosti ti lidé podle mého názoru jen Boha ignorují a míjejí. Je to, jako bych si s někým dal sraz na shromaždišti dostavníků a minuli jsme se tam a já bych ho pak trestal za to, že mě vědomě odmítl, vzepřel se mi nebo byl vůči mně ve vzpouře. Sám jsem byl mnohem mírněji potrestán za mnohem skutečnější vzepření se a možná proto mě to tak rozčiluje.
Bůh je pak ve skutečnosti horší než lidé. Lidé se trápí věčnými tresty, pláčou kvůli tomu a přemlouvají Boha, aby nebyl tak ukrutný. Snaží se vykoupit penězi či dobrými skutky z rukou toho zlého a děsivého Boha, který vymyslel něco tak zvráceného. Protože jakkoliv je onen takzvaně věčný oheň určen pro ďábla a jeho anděly, ten oheň se nezapálil sám. Je v podstatě jedno, jak je to se svobodnou vůlí, protože Bůh je původcem těch věčných muk.
A opravdová svoboda vztahu je podle mne pravý opak tohoto přemýšlení. Je to, jako bych miloval ženu, která by se ale zamilovala do jiného. Pokud bych ji miloval a rozhodl se respektovat její volbu,
pak bych jí popřál vše dobré a nechal ji jít a doufal, že bude mít dobrý život. Možná bych se ji mohl pokusit přesvědčit o tom, že se mnou jí bude ve skutečnosti lépe, ale těžko ji mohu za trest zavřít do mučírny, a přitom to nazvat rozhodnutím její svobodné vůle tam být. V té hrozbě podle mne svoboda není. A můžeme tu slovíčkařit o tom, jestli je to správné přirovnání a kdo za to, že tam skončila, může. Pokud já budu stavitelem a majitelem oné mučírny, tak je ta má představa svobodné vůle podivná a zvrácená.
Opravdu nás Bůh potřebuje zvát do vztahu tak, že nad námi visí nějaká hrozba? Vždyť víš, jak dříve přemýšlel tvůj otec. Hrozil lidem peklem a vybízel je, ať před ním prchnou k Bohu. A dovolil bych si
říct: utečte ze šibenice do katova příbytku, jen tam naleznete lásku a bezpečí. Kat je ta nejúchvatnější bytost, jaká existuje.
Podle mne je nejúchvatnější bytost ve skutečnosti oázou v poušti a neexistuje vyprahlý poutník, který by tam přišel a odmítl se napít živé vody. Umíš si to představit? Žíznivý člověk na poušti odmítne
toho, kdo mu podává vodu, chrstne mu ji do obličeje nebo ji vylije na zem a řekne, že ji ze svobodné vůle odmítá a že jde raději trpět do výhně pouště.
Občas vyprávím vnoučatům pohádky, které jsou zároveň přirovnáním, a teď si říkám, že tohle bude dobrý základ pro jednu z nich. Řekl jsem, že ta třetí věc, která je pro mě zásadní, je logika, ale spíše je to láska. Nevěřím, že se jí dá vzdorovat. Naopak. Laskavé lásce, která tě nechce zranit a zničit, není důvod se vzepřít. A myslím, že Bůh je v první řadě Otec a láska. Možná nás poslal na tu cestu po světě z nějakých studijních důvodů a každý se tu máme něco naučit. A věřím, že pak nás přijme k sobě.
Na jedny možná čeká potlesk a na jiné káznice, ale nikoliv mučírna. Natož věčný nářek nad tím, že promarnili šanci. Lítost bez východiska. Vždyť podle mnohých to věčné ohnivé jezero není místem svobodné volby, ale pádu a nepochopení a také místem lítosti. Lidé konečně prozří, pochopí, že Bůh existuje, že ho měli přijmout a touží po něm. A co dělá laskavý otec těchto marnotratných dětí? Otevře jim náruč? Běží jim v ústrety nebo se zlomyslně směje, odkopne je od sebe, bičuje je a mstí se jim?
Proč, je-li Bůh otec marnotratného syna, nezavřel v tom příběhu svého syna do temného sklepa a nemučil ho za jeho nevěru do konce života? Či lépe nekonečně dlouho?
A my ještě někdy vedeme lidi k modlitbě: Uznávám, že jsem hříšný a zasloužím si, abys mě navždy mučil v pekle, ale děkuji ti za to, že mě tak nesmírně miluješ, že jsi místo mě umučil Ježíše a já tě teď
budu navždy následovat a radovat se z toho, že jsem měl to štěstí, že zrovna já nepatřím mezi tu většinu, která se bude věčně trápit. Ó, sláva ti, úžasný Pane.
Myslím, že jen ten náš náboženský jazyk dokáže tohle zvrácené poselství podat tak, aby zakryl jeho absurditu a šílenost. Vybil si snad Bůh částečně svou zlost na Kristu, ale na těch, kdo ho nepřijmou, si ji bude vybíjet dál? Zkrátka a dobře, Matte, něco je shnilého v království křesťanském, ale dejme na to pokličku a tu hezky pomalujme a lidem se to bude líbit. A pokud o tom budou přece jen přemýšlet, vylučme je z našeho středu a varujme ostatní, že šíří bludy. Vždyť ne každý je tak dobrý, aby si zasloužil spasení.
To jen my, chytří a chápaví, jsme měli dost rozumu a charakteru na to přijmout Krista a budeme za to navždy poctěni. Spasení nemůže být zadarmo, Matte, to lidské pýše nedělá dobře. Vždy tu musí být ti neschopní zatracenci, nad které se můžeme povýšit. A to peklo se přece jen také hodí. Vždyť je tak slastné představit si své nepřátelé, jak hoří a úpí navždy. Proč je brát jako stejně hodnotné lidi, když si můžeme najít důvod pro to brát je jako bezcenný odpad?
Sám jsi vyrůstal v rodině, která věří ve smíření všech a nemusím psát tyhle běžné a zřejmé věci o tom, jakou úctu vůči lidem nauka o smíření všech ve skutečnosti působí a jak moc dbáme na svůj život my, kteří věříme tomu, že se před Božíma očima nic neskryje, byť býváme podezíráni z opaku.
Avšak přiznávám, že někdy doufám, že se mi mí nepřátelé jednoho dne odmluví nebo se zasmějí své hlouposti a stále doufám, že nemohlo dojít k takovému omylu, aby tomu bylo pak naopak.
Zdraví tě Nikolas Renard
odpovědi našich odpůrců, ale přijde mi to jako dát svobodnou vůli malému dítěti, a pak mu ji vzít, když je mu dvacet a konečně vidí spoustu věcí mnohem jasněji. A nejen mu odepřít nějaké dodatečné
rozhodnutí, ale trestat ho za to, co dělalo předtím, až do konce života. Do konce, kéž by! Kdyby byl aspoň nějaký konec.
Každopádně nejzmatenější mi na tom přijde, že se to mnohdy podává jako svobodné rozhodnutí vzepřít se Bohu a odmítnutí ho, zatímco ve skutečnosti ti lidé podle mého názoru jen Boha ignorují a míjejí. Je to, jako bych si s někým dal sraz na shromaždišti dostavníků a minuli jsme se tam a já bych ho pak trestal za to, že mě vědomě odmítl, vzepřel se mi nebo byl vůči mně ve vzpouře. Sám jsem byl mnohem mírněji potrestán za mnohem skutečnější vzepření se a možná proto mě to tak rozčiluje.
Bůh je pak ve skutečnosti horší než lidé. Lidé se trápí věčnými tresty, pláčou kvůli tomu a přemlouvají Boha, aby nebyl tak ukrutný. Snaží se vykoupit penězi či dobrými skutky z rukou toho zlého a děsivého Boha, který vymyslel něco tak zvráceného. Protože jakkoliv je onen takzvaně věčný oheň určen pro ďábla a jeho anděly, ten oheň se nezapálil sám. Je v podstatě jedno, jak je to se svobodnou vůlí, protože Bůh je původcem těch věčných muk.
A opravdová svoboda vztahu je podle mne pravý opak tohoto přemýšlení. Je to, jako bych miloval ženu, která by se ale zamilovala do jiného. Pokud bych ji miloval a rozhodl se respektovat její volbu,
pak bych jí popřál vše dobré a nechal ji jít a doufal, že bude mít dobrý život. Možná bych se ji mohl pokusit přesvědčit o tom, že se mnou jí bude ve skutečnosti lépe, ale těžko ji mohu za trest zavřít do mučírny, a přitom to nazvat rozhodnutím její svobodné vůle tam být. V té hrozbě podle mne svoboda není. A můžeme tu slovíčkařit o tom, jestli je to správné přirovnání a kdo za to, že tam skončila, může. Pokud já budu stavitelem a majitelem oné mučírny, tak je ta má představa svobodné vůle podivná a zvrácená.
Opravdu nás Bůh potřebuje zvát do vztahu tak, že nad námi visí nějaká hrozba? Vždyť víš, jak dříve přemýšlel tvůj otec. Hrozil lidem peklem a vybízel je, ať před ním prchnou k Bohu. A dovolil bych si
říct: utečte ze šibenice do katova příbytku, jen tam naleznete lásku a bezpečí. Kat je ta nejúchvatnější bytost, jaká existuje.
Podle mne je nejúchvatnější bytost ve skutečnosti oázou v poušti a neexistuje vyprahlý poutník, který by tam přišel a odmítl se napít živé vody. Umíš si to představit? Žíznivý člověk na poušti odmítne
toho, kdo mu podává vodu, chrstne mu ji do obličeje nebo ji vylije na zem a řekne, že ji ze svobodné vůle odmítá a že jde raději trpět do výhně pouště.
Občas vyprávím vnoučatům pohádky, které jsou zároveň přirovnáním, a teď si říkám, že tohle bude dobrý základ pro jednu z nich. Řekl jsem, že ta třetí věc, která je pro mě zásadní, je logika, ale spíše je to láska. Nevěřím, že se jí dá vzdorovat. Naopak. Laskavé lásce, která tě nechce zranit a zničit, není důvod se vzepřít. A myslím, že Bůh je v první řadě Otec a láska. Možná nás poslal na tu cestu po světě z nějakých studijních důvodů a každý se tu máme něco naučit. A věřím, že pak nás přijme k sobě.
Na jedny možná čeká potlesk a na jiné káznice, ale nikoliv mučírna. Natož věčný nářek nad tím, že promarnili šanci. Lítost bez východiska. Vždyť podle mnohých to věčné ohnivé jezero není místem svobodné volby, ale pádu a nepochopení a také místem lítosti. Lidé konečně prozří, pochopí, že Bůh existuje, že ho měli přijmout a touží po něm. A co dělá laskavý otec těchto marnotratných dětí? Otevře jim náruč? Běží jim v ústrety nebo se zlomyslně směje, odkopne je od sebe, bičuje je a mstí se jim?
Proč, je-li Bůh otec marnotratného syna, nezavřel v tom příběhu svého syna do temného sklepa a nemučil ho za jeho nevěru do konce života? Či lépe nekonečně dlouho?
A my ještě někdy vedeme lidi k modlitbě: Uznávám, že jsem hříšný a zasloužím si, abys mě navždy mučil v pekle, ale děkuji ti za to, že mě tak nesmírně miluješ, že jsi místo mě umučil Ježíše a já tě teď
budu navždy následovat a radovat se z toho, že jsem měl to štěstí, že zrovna já nepatřím mezi tu většinu, která se bude věčně trápit. Ó, sláva ti, úžasný Pane.
Myslím, že jen ten náš náboženský jazyk dokáže tohle zvrácené poselství podat tak, aby zakryl jeho absurditu a šílenost. Vybil si snad Bůh částečně svou zlost na Kristu, ale na těch, kdo ho nepřijmou, si ji bude vybíjet dál? Zkrátka a dobře, Matte, něco je shnilého v království křesťanském, ale dejme na to pokličku a tu hezky pomalujme a lidem se to bude líbit. A pokud o tom budou přece jen přemýšlet, vylučme je z našeho středu a varujme ostatní, že šíří bludy. Vždyť ne každý je tak dobrý, aby si zasloužil spasení.
To jen my, chytří a chápaví, jsme měli dost rozumu a charakteru na to přijmout Krista a budeme za to navždy poctěni. Spasení nemůže být zadarmo, Matte, to lidské pýše nedělá dobře. Vždy tu musí být ti neschopní zatracenci, nad které se můžeme povýšit. A to peklo se přece jen také hodí. Vždyť je tak slastné představit si své nepřátelé, jak hoří a úpí navždy. Proč je brát jako stejně hodnotné lidi, když si můžeme najít důvod pro to brát je jako bezcenný odpad?
Sám jsi vyrůstal v rodině, která věří ve smíření všech a nemusím psát tyhle běžné a zřejmé věci o tom, jakou úctu vůči lidem nauka o smíření všech ve skutečnosti působí a jak moc dbáme na svůj život my, kteří věříme tomu, že se před Božíma očima nic neskryje, byť býváme podezíráni z opaku.
Avšak přiznávám, že někdy doufám, že se mi mí nepřátelé jednoho dne odmluví nebo se zasmějí své hlouposti a stále doufám, že nemohlo dojít k takovému omylu, aby tomu bylo pak naopak.
Zdraví tě Nikolas Renard
