Jak jsme se nechali napálit hrou, kterou jsme si nevybrali

Narodili jsme se svobodní. Hráli jsme si jen tak, pro radost. Nebylo důležité, kdo je první, kdo je lepší, kdo vyhrál. Prostě jsme byli. A to stačilo.
Pak nám začali vysvětlovat pravidla. „Musíš vyhrát.“ „Musíš být lepší než ostatní.“ „Když nevyhraješ, selhal jsi.“ A najednou jsme se ocitli ve hře, kterou jsme si nevybrali. Ve hře, kde jde vždycky o něco – o postavení, o uznání, o moc.
Hra se stupňuje. Už nejde jen o lepší známky nebo první místo ve sportu. Teď jde o kariéru, o peníze, o společenský status. A co je nejhorší? Většina lidí už dávno zapomněla, že tahle hra vůbec není nutná.
A to je na tom asi nejvtipnější – ti, kteří se tomu smějí, jsou v tom sami až po uši. „My nejsme jako oni! My vidíme pravdu! My jsme ti osvícení!“ A už v tom zase jsou. Stejné rozdělení, stejný boj, jen jiný kabát.
Kdo vlastně stanovil, že musí být vítěz a poražený?
Kdo řekl, že musíme proti sobě bojovat?
Kdo nám prodal iluzi, že hodnota člověka se měří jeho úspěchem?
A hlavně – proč tomu stále věříme?
Přitom stačí tenhle vzorec prohlédnout. Nepotřebovat mít pravdu. Nepotřebovat někoho porazit. Nepotřebovat být „lepší než oni“. Prostě jen být. A jakmile to člověk uvidí, hra se rozpadne. Už není co bránit, není s kým bojovat. Jen prázdná kulisa, která ztratila svůj smysl.
Tak co? Hrajeme dál, nebo zkusíme něco jiného?