Nezávislost na Bohu: Největší lež, kterou si člověk namlouvá

Jedna z největších iluzí, které kdy člověk podlehl, je myšlenka, že může být nezávislý na Bohu. Že existuje něco jako „svobodná vůle“, která mu umožňuje rozhodnout se „pro Boha“ nebo „proti Bohu“. Ale co když je to celé naruby? Co když právě myšlenka oddělenosti je tou největší pýchou?
Jak by mohlo existovat něco mimo Boha?
Je Bůh vším ve všem, nebo není? Pokud je, pak neexistuje žádné „mimo“. A pokud není, pak to není Bůh, ale jen jakási omezená bytost, která o něco usiluje, bojuje a potřebuje, aby se jí někdo „rozhodl“ věřit. To by ale znamenalo, že Bůh sám není celistvý a plný.
Tady se ukazuje, jak obrovsky zavádějící je klasická představa křesťanství, která tvrdí, že jsme se „rozhodli“ oddělit a že Bůh teď čeká, až se „dobrovolně“ vrátíme. To není pokora, to je naopak pýcha. Tvrdit, že je možné být oddělený od Boha, znamená věřit, že existuje nějaký nezávislý lidský potenciál, který se může sám rozhodovat a existovat mimo Něj.
Biblický příběh jako příběh nezávislého lidského potenciálu
Bible vlastně nepopisuje vinu, ale ukazuje, jak iluze nezávislosti nikam nevede. Celý starozákonní příběh je o tom, jak se lidé neustále snaží „něco dělat“, aby se zalíbili Bohu, a jak to vždy končí selháním. Je to příběh lidského potenciálu, který chce „fungovat sám“, hledá vlastní spravedlnost, vlastní zásluhy, vlastní řešení.
A pak přichází Ježíš a ukazuje pravdu: „Já a Otec jedno jsme.“ Ne oddělenost, ne „vraťte se k Bohu“, ale absolutní neoddělitelnost. Proto je Jeho poselství tak skandální – ruší celou představu „návratu“, protože žádný návrat není třeba.
Svobodná vůle jako iluze
Kdyby byla skutečná svobodná vůle – tedy možnost skutečně a objektivně odmítnout Boha – pak by muselo existovat něco mimo Něj. Ale není. Co tedy znamená „svobodná vůle“? Jen zkušenost nezávislého lidského potenciálu, který si myslí, že má nějaké samostatné rozhodování.
Ale i když si člověk myslí, že se rozhodl „pro Boha“, kdo se rozhodl? Jeho nezávislý lidský potenciál. Ta samá oddělená identita, která se dříve „rozhodla“ proti Němu. To je důvod, proč si mnoho lidí stále připadá jako rozpolcení – protože jejich víra je stále založena na iluzi, že Bůh je někde „tam venku“ a že my si k Němu musíme najít cestu.
Co když ale žádná cesta není?
Co když jsme nikdy nebyli oddělení? Co když jsme nikdy nemohli „upadnout do hříchu“, protože nikdy neexistovalo nic mimo Boha? Pak všechny verše o „odplatě za hřích“, „vině“ a „ztrátě Boží slávy“ nejsou objektivní popis reality, ale řeč k lidem, kteří jsou zakletí v této iluzi. Bůh nemá žádnou „spravedlnost“, která by potřebovala být „uspokojena“. Nemá žádnou „vůli“, která by byla proti nám.
Pokud někdo stále lpí na představě viny, je to proto, že se bojí ztratit svou nezávislost – ale ta nikdy neexistovala. Až se iluze rozplyne, nezbude nic jiného než dokonalá jednota. Ale to je pro nezávislý lidský potenciál děsivá představa. Proto se bude bránit, křičet o „odpadnutí od víry“, o „zatracení“ a o „nebezpečné herezi“. Ale ve skutečnosti jen bojuje za svou vlastní iluzi existence.
Jaká je skutečnost?
Nikdy jsme nebyli odděleni. Nikdy jsme nebyli vinni. Nikdy jsme neměli na výběr „přijmout Boha“, protože jsme v Něm byli vždy. Ego to nesnese – ale to je jeho problém, ne realita.