Judaizéři 3.
2. Timoteovi 3:1 („To však věz, že v posledních dnech nastanou těžké časy.“) je klíčové pochopit, co Pavel myslí „posledními dny“. Tento termín v jeho listech a v celém Novém zákoně odkazuje na období přechodu mezi starou a novou smlouvou – tedy na dobu prvního století, kdy docházelo k naplnění Ježíšova příchodu a k uzavření věků, což vyvrcholilo rokem 70 n. l.
Ve verších 2–5 Pavel popisuje konkrétní chování lidí v těchto „těžkých časech“: budou sobečtí, chamtiví, pyšní, rouhaví, neposlušní,
budou mít formu zbožnosti, ale budou zapírat její moc.
Pavel ve svých listech opakovaně řeší židovské učitele zákona, kteří se snaží vnucovat věřícím Mojžíšův zákon jako podmínku spravedlnosti. Tito lidé vystupovali jako zbožní, ale ve skutečnosti bránili lidem poznat skutečnou svobodu v Kristu. Pavel říká: „Od takových se odvracej.“
Judaizéři přinášeli břemeno zákona, zatímco Pavel přinášel svobodu konečného zjevení v Kristu. Proto taky v Galatským 5:1 píše: „Pro svobodu nás Kristus vysvobodil. Stůjte tedy pevně a nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha.“
Podobně 1. Timoteovi 4:1 („Duch výslovně praví, že v posledních časech někteří odstoupí od víry a budou se držet bludných duchů a učení démonů.“).
Tady se nabízí otázka: Co jsou ta démonická učení?
Když se podíváme do veršů 2–3, vidíme, že Pavel mluví o příkazech zdržovat se pokrmů a zavádění zákazů týkajících se manželství.
To dokonale sedí na asketické a zákonické tendence judaizérů:
Omezovali jídlo (možná na základě židovských potravních předpisů).
Zakazovali manželství (možná kvůli nějakým rituálním čistotním předpisům).
Tohle všechno ale Pavel odmítá – říká, že vše bylo stvořeno k užívání s díkůvzdáním (v. 3) a že nic není nečisté samo o sobě (viz Římanům 14:14).
„Poslední dny“ v těchto textech nejsou o naší době, ale o době Pavla, kdy judaizéři aktivně narušovali novou cestu víry v Krista a snažili se vnutit zákon jako cestu k Bohu.
2. Tesalonickým 2:3-4, bývá často chápána jako „proroctví o konci světa“, přitom je to opět o přechodném období mezi smlouvami.
Pavel říká, že Kristův den nenastane, dokud nedojde k odpadnutí a nebude zjeven člověk bezzákonnosti („syn zatracení, který se staví na odpor a povyšuje se nad všechno, co se nazývá Bohem“).
Tohle bývá vykládáno jako příchod antikrista, ale když se podíváme na dobový kontext, vifíme něco jiného.
Jan z Giskaly jako historická postava dokonale zapadá do toho, co Pavel popisuje jako „člověka bezzákonnosti“. Když si spojíme konkrétní historickou událost se širším systémovým kontextem judaizérů a chrámového kultu, dostáváme dvojí naplnění – jak symbolické, tak doslovné.
Jan z Giskaly jako člověk bezzákonnosti
1. Velekněžský úřad si fakticky uzurpoval – i když ne ve smyslu obřadního velekněžství, ovládl chrám a choval se jako „nejvyšší autorita“. V podstatě se pasoval na Božího zástupce v chrámu.
2. Posadil se v chrámu – doslova si s bojovníky podrobil chrámový prostor a kontroloval obětní systém.
3. Stavěl se nad všechno, co se nazývá Bohem – nejenže zneuctil chrám, ale přímo zabíjel skutečné kněze a obsazoval úřady vlastními lidmi.
4. Přinesl ohavnost zpustošení – jeho činy nakonec vedly k naplnění Ježíšova varování, konečné vítězství římských armád.
Tady vidíme doslovné naplnění Pavlových slov během židovské války. Pavel sice psal o systému judaizérů, ale tento systém kulminoval konkrétní postavou, která v roce 70 n. l. doslova seděla v chrámu jako samozvaný vládce.
Judaizérský systém jako člověk bezzákonnosti
1. Judaizéři bránili přechodu ke konečnému zjevení – tvrdili, že Mojžíšův zákon stále platí, a oddělovali lidi od Krista.
2. Tvrdili, že mají autoritu nad spravedlností – nastavovali pravidla spásy, ale jejich systém už byl v Božích očích odsouzen k zániku.
3. Chrám a zákon byly dočasné, ale nechtěli to přijmout – Pavel věděl, že starý věk brzy skončí, ale judaizéři se ho snažili udržet při životě.
Tohle je jeden ze silných argumentů proti futuristickým výkladům, které v tom hledají nějakého moderního antikrista. Pavel nepsal o naší době, psal o událostech, které se naplnily v prvním století!