Judaizéři 4.

Pavlův osten a jako bonus – kdo jsou lidé z Římanům 1.

Pavel píše v 2. Korintským 12:7, že dostal „osten do těla, posla satanova, aby se nepovyšoval“. Tradiční výklady vidí tento osten jako Pavlovo osobní trápení – nemoc, pronásledování, nebo vnitřní zápas. Ale co když to rozšíříme na úroveň těla Kristova, tedy církve, jakožto stavby, k tomu aby se jejím dokončením mohlo projevit konečné Zjevení.

Osten jako judaizéři: Pokud Pavla neustále oslabovala snaha judaizérů udržet starý systém, mohlo by se to přenést i na církev jako celek. Judaizéři byli jako trn v těle Kristově – bránili růstu nového a drželi se starého. Nebyli jen teologickým problémem, ale reálným narušením stavby konečného zjevení.

Tělo versus nezávislý lidský potenciál: Judaizéři oslavovali lidský výkon – schopnost dodržovat Zákon, stát před Bohem na základě vlastní spravedlnosti. To je opakem Pavlovy teologie milosti. Pokud je tělo Kristovo duchovní realitou, judaizéři vnášeli do něj něco cizorodého – snahu vybudovat si vlastní přístup k Bohu na základě skutků místo na základě dokonaného zjevení Krista.

Babylonská věž versus stavba konečného zjevení

Babylonská věž byla symbolem nezávislého lidského potenciálu – „pojďme si udělat jméno“ (Genesis 11:4). To přesně odpovídá mentalitě judaizérů – vlastní spravedlnost, vlastní úsilí, vlastní sláva.

Poselství zatím křehké tavby konečného zjevení církve je opačná – Bůh je všechno ve všem, žádná hierarchie, žádný starý Zákon, žádná potřeba si něco zasloužit.

Tělo Kristovo se buduje skrze Ducha, ne skrze zákon – judaizéři chtěli přimíchat ke stavbě něco z Babylóna. Ale pokud je konečné zjevení zcela nové, pak jejich přístup nebyl jen o klamné teologii, ale doslova o brzdění naplnění všeho.

Shrnutí

Osten v těle byl trvalým problémem pro Pavla i pro církev – judaizéři nebyli jen historickou chybou, ale konkrétní překážkou v duchovní stavbě.

Babylonská věž je metaforou jejich myšlení – vlastní výkon, nezávislost na Bohu, staré struktury.

Konečné zjevení je opakem Babylóna – není to o lidské snaze, ale o poznání, že vše je již dokončeno.

Pavel si přál odstranění tohoto ostnu, ale odpověď byla „stačí ti má milost“ – tedy že tento boj je součástí procesu odhalování konečné reality.

BONUS:

Kdo jsou lidé v Římanům 1?
Celá první kapitola mluví o lidech, kteří odpadli od Boha, přestože ho původně znali. Klíčové je, že zde Pavel nepopisuje „národy“, které by nikdy o Bohu neslyšely, ale spíše ty, kteří měli nějaké poznání, ale vyměnili ho za modlářství. Pokud bychom to zasadili do širšího kontextu Pavlových listů, mohlo by se jednat o rozptýlené potomky Izraele, kteří žili mezi pohany a přizpůsobili se jejich způsobu života. Jsou to tedy „pohané smlouvy“ – ti, kteří kdysi patřili Izraeli nebo v jejich kontextu žili.