O identitě rozhoduje narození, nikoli výkon

Můžeme jednat buď dobře, nebo špatně. O tom není pochyb. Viditelná a dočasná sféra však není tou jedinou sférou, ve které žijeme. Nevychází z ní naše identita. Jsme duchovní bytosti. A jako takoví nemůžeme být dobří i zlí. Pokud to ještě nechápeme, je na čase si uvědomit, že můžeme odrážet pouze jeden strom, můžeme mít jen jednoho pána, jen jednoho otce, jen jednoho manžela, můžeme být pouze jedním typem nádoby a můžeme mít pouze jednoho ducha. Můžeme být pouze jedno!

Učení o dvou přirozenostech je tak přesvědčivé proto, že vypadá pravdivě. V oblasti prožívání tak cítíte a myslíte. Co však pravdivosti tohoto učení stojí v cestě? Skutečnost, že nejste tím, co si myslíte nebo co cítíte. Jste tím, co o vás říká Bůh.

Zamysleme se znovu nad uvedenou ilustrací cizoložství. Řekněme, že jste provdáni za pana Jonese. Dnes večer se však nějak zapomenete a budete se chovat jako paní Bakerová. Vyjdete si tedy s panem Bakerem a chováte se jako jeho manželka. Může vás jako paní Bakerovou představit a oba můžete celý večer předstírat, že jste manželé. Je to ale skutečně tak? Něco předstírat nebo se nějak chovat ještě není zárukou opravdovosti. A ani v nebesích není napsáno nic, co by vám v tom pomohlo. Bez ohledu na to, jak se toho večera budete chovat, jste paní Jonesová. Ten zlý však chce, abychom se soustřeďovali právě na své chování, protože pak se s ním také ztotožníme.

Je snadné vidět, proč se necháváme obelhávat a věříme, že máme dvě přirozenosti. V okamžiku, kdy jsme přijali za svou přirozenost Ježíše Krista, jsme byli jedním. Neměli jsme dvě přirozenosti, ale jednu. Jen jsme to nevěděli. Projevil se skrze nás ten, který nás zrodil. Pokud si toho ale nejsme vědomi, nebudeme neustále fungovat jen na základě jedné přirozenosti. Svou pravou přirozenost budeme do té doby projevovat jen občas – není totiž možné, abychom Boží život v sobě neodráželi vůbec. Nebudeme ji ale projevovat pořád.

Přesvědčení, že máme dvě přirozenosti, přináší jen trápení. Vrací nás totiž zpátky do 7. kapitoly Římanům: „Nekonám dobro, které chci, ale zlo, které nechci, to dělám. já ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí?“ To zažila většina z nás. Snažili jsme se zatlačit jednoho z pánů do pozadí a druhému jsme chtěli pomoci k vzestupu. A kdo to všechno řídil? My. Tím, kdo se o to snažil, jsme byli my sami. Jak už jsem dřív zmínil, nevede to k ničemu jinému než k nekonečnému koloběhu úsilí a selhávání. A pak konečně přichází odpověď: Mým životem je Kristus!

Duše je navěky lapena v pasti podvojnosti. Jednoho dne vypadá všechno dobře, druhého dne se všechno hroutí. Pouze duch je jednotný. Je buď spravedlivý, nebo hříšný, nikdy ne obojí. Nevěřící nejsou spravedliví i hříšní zároveň. V hloubi svého bytí, ve svém duchu, jsou hříšní. Nestávají se spravedlivými v důsledku konání dobra. A podobně vy se nestáváte hříšnými na základě toho, že jste provedli něco špatného. O identitě rozhoduje narození, nikoli výkon. A my jsme narozeni z Boha.

Boží přirozenost v nás je jednotná. Jeho přirozenost je zároveň naší přirozeností. Bůh naši starou přirozenost umrtvil (Římanům 6,6) a vložil do nás přirozenost novou, spravedlivou. Pokud nám to ale Duch svatý nezjeví, nebudeme si toho vědomi, protože všechno ve viditelné a dočasné sféře potvrzuje lež o dvojí přirozenosti. Kéž nám Bůh dá do hloubky porozumět tomu, co už udělal, a zjeví nám, že naše staré já je skutečně mrtvé a že jsme skutečně jeho spravedlivými, svatými dětmi.

Z knihy Dana Stonea & Grega Smitha | Tajemství evangelia, aneb co vám mohlo uniknout