Kdo co dělá?

Řada lidí si myslí, že se Boží milost podobá dlouhému, pevnému lanu, které vám Bůh hodí z nebe a vaší výsadou je pokusit se po něm vyšplhat nahoru. Neboli Bůh se postará o malou část procesu a zbytek nechá na vás. Vy si proto přečtete „Umění šplhání po laně“ a „Sedm kroků k úspěšnému šplhání“ a jakmile knihy prostudujete, lana se chopíte. Vyšplháte asi do desetiny jeho délky a řeknete si: „To nezvládnu. Už teď jsem vyčerpaný.“

Začnete se tedy spouštět dolů. Cestou narazíte na mě. Šplhám nahoru a vidím, jak se spouštíte k zemi. „Co máte za problém?“ ptám se. „Copak jste nečetl knihu popisující patnáct způsobů, jak se naučit šplhat po laně?“

Nakonec se dolů spustím i já a potkám vás, jak opět šplháte nahoru. „Tentokrát se mi to podaří!“ křičíte. Nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů.

Tak vypadá život většiny křesťanů. Zabýváme se nepravým já tím, co je pod čarou – ve snaze předělat svou duši a dát jí novou podobu. Smutné ovšem je, že i když se nám to podaří, nově zformovaná duše není z Božího pohledu o nic lepší než, ta původní. Pouze ví, jak lépe obstát.

Boží milost se ale rozhodně nepodobá lanu, které vám Bůh shodí z nebe, abyste po něm mohli šplhat nahoru. Chápeme to v souvislosti s věčným spasením. Co se ale týče následného křesťanského života, rozhlížíme se kolem a ptáme se: „Kde je lano?“

Křesťanský život je naprostá milost. Bůh ho započal, Bůh ho naplňuje a Bůh ho dokončí. On je tím, kdo v nás žije. O existenci naprosté milosti ale vůbec nemusíme vědět. Pokud věříme, že Bůh splnil prostřednictvím milosti padesát procent svých požadavků, potom si budeme myslet, že my musíme splnit zbytek svými skutky. Božím požadavkům je každopádně třeba dostát. A proto, když to Bůh udělal jen zčásti, na nás je postarat se o zbylých padesát procent. Téměř každý z nás se nechal nenápadně vlákat do pasti: „Bůh mě spasil, odpustil mi hříchy, ale to ostatní je na mně.“

Jedna žena mi nedávno během našeho rozhovoru připomněla slova Johna Wesleyho, který řekl: „Upřímně usiluj o dokonalost.“ Odpověděl jsem jí na to: „Hodně štěstí.“ Sám jsem si to vyzkoušel. Vy ne? Věděl jsem, že jsou mi hříchy odpuštěny z milosti. Ale Bůh zároveň přikazoval: „Buďte dokonalí, buďte svatí.“ A přestože odpuštění bylo založeno na milosti, nechal jsem se vlákat do pasti a snažil se zvládnout zbytek svými skutky. Abych byl svatý, musel jsem se snažit. I kdyby osmdesát procent z toho bylo z milosti, musel jsem zbylých dvacet procent dosáhnout vlastní silou.

Pravda je ovšem taková, že všechno je z milosti. Nejen ospravedlnění, ale i posvěcení. Všechno dělá Bůh.

Předpověděl to už stovky let před Kristovým příchodem. Prostřednictvím Ezechiele objasnil Židům podstatu Nové smlouvy, když řekl:

„A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého Ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ezechiel 36,26-27)

Kdo jako jediný může provést zmíněnou transplantaci srdce? Bůh. V uvedeném textu si všimněte, co všechno udělá.

„Dám vám nové srdce.“
„Do nitra vám vložím nového ducha.“
„Odstraním z vašeho těla srdce kamenné.“
„Dám vám srdce z masa.“
„Vložím vám do nitra svého Ducha.“

A nakonec:

„Učiním, že se budete řídit mými nařízeními.“

Lidé si často dělají starosti: „Jsem schopen dodržovat zákon? Jsem schopen žít tak, jak Bůh chce?“ Podle Pavlových slov jsme zákonu zemřeli (Římanům 7:4-6). Už s ním nemáme žádný vztah, ani se ho nesnažíme naplnit. Zákon ale zjevuje Boží charakter. Božím záměrem je projevovat skrze nás svůj život a zároveň naším prostřednictvím naplňovat zákon. Jinými slovy, Bůh na nás bude odrážet svůj charakter. Proto nám říká: „Učiním to, že se budete řídit mými nařízeními. Konec konců, já jsem ten, kdo zákon dává i dodržuje, a proto mohu způsobit, že budete zachovávat má nařízení.“

Nic, co je z Boha, nemá svůj původ ve vás. Ale všechno, co je z něj, se vaším prostřednictvím projeví v okolním světě. Navenek to bude vypadat jako vy. Ale z vás nebude pocházet nic. Všechno má svůj původ v tom, co ve vás udělá Bůh.

Jako první zaznamenal novozákonní Boží dílo Jeremiáš:

„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu… Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ,Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jr 31:31-34)

Nejsou zaslíbení v Ezechieli a v Jeremiáši ohromná? Bůh říká: „Já to udělám.“ Zaslíbení byla dána k našemu užitku. Naplňují se v našem životě tehdy, když je přijmeme a stanou se pro nás skutečností. Řídit se Božími nařízeními bylo vždy touhou našeho srdce.

Dokud jsou však pro nás tato zaslíbení jen pojmem nebo pravdou, která s námi nemá zdánlivě nic společného, snažíme se je naplnit z vlastních sil. I když jsme ale naprogramováni tak, abychom se o to pokoušeli, jsme odsouzeni k neúspěchu, protože je nám cizí vnitřní život. Máme sice nové srdce a zoufale toužíme po tom, plnit Boží vůli, ale zároveň nám k tomu chybí moc, která je vlastní pouze Bohu.

Neexistuje jiný způsob, jiný základ životního úspěchu, než víra v Boží zaslíbení, podle kterého všechno udělá Bůh. Je to jeho dílo. Tak to funguje. Aby nám však Bůh tato svá zaslíbení vštípil a nahradil jimi naše úsilí, potřebuje k tomu čas.

Část z toho, co Bůh v Ezechieli zaslíbil, se už naplnila. Dal nám nové srdce. Do nitra nám vložil nového ducha. Odstranil naše staré srdce a dal nám místo něj nové, do kterého vložil svého Ducha. Boží dokonané dílo je nedotknutelné. „Ten, který se spojuje s Pánem, je jeden duch.“ Bůh pro nás v duchovní sféře nemůže udělat víc nežli spojit život svého Ducha s naším lidským duchem, jako příjemcem a sjednotit se s námi.

Druhá část Božího díla se stále naplňuje. „Učiním to, že se budete řídit mými nařízeními.“ K tomu dochází v naší duši a v našem těle. Bůh uvádí naše vnější bytí do souladu se sebou samým. Dělá to on sám. Dokud si ale tuto neviditelnou a věčnou pravdu neuvědomíme, budeme se o to snažit místo něj. Přečteme si nový úryvek z Písma, novou knihu, objevíme nový princip a řekneme si: „Takhle chci vypadat.“ A pokusíme se toho dosáhnout. Já jsem si koupil téměř každou knihu, která kdy byla na téma „jak na to“ napsána. Nikdy jsem se ovšem nezatěžoval otázkou, zda se dotyčným autorům někdy podařilo něčeho dosáhnout. Já jsem zjistil, že to nedokážu. Jediný, kdo to může udělat, je Bůh.

Jakou roli tedy hraje v tomto božském dění lidská bytost? Jedinou, má být ochotná. Jediné, co můžete dělat, je být ochotní a spolupracovat s Osobou, která je ve vás a která může vykonat dané Boží dílo. Bůh v našem nitru nedělá nic, co bychom nechtěli. Nikdy naši vůli neznásilňuje. Naopak ji miluje, hýčká, objímá a přitahuje k sobě. Nikdy nemá v úmyslu ji přemoci.

Pro naše ego je velkou ranou uvědomit si, že jediná role, kterou máme hrát v Božím plánu, je naše ochota. Důvodem je, že se před dávnými časy nechali naši předci v zahradě oklamat. lži o nezávislém já a o své soběstačnosti. Uvěřili tomu, že „skutečný“ člověk si vystačí sám. Na tomto pojetí, které podporuje lidské já, je založena celá řada současných hnutí. A k čemu to vede? K ještě většímu důrazu na sebe sama. Čím úspěšnější v tom jste, tím větší marnosti se dočkáte. A pokud úspěšní nejste, budete se odsuzovat. Zkrátka to nikam nevede.

Všechno dělá Bůh. Na nás je být ochotní. Pokud budeme spolupracovat, „Bůh učiní to, že se budeme řídit jeho nařízeními, a my se postaráme o to, abychom zachovávali jeho řády.“ V tom okamžiku konečně vstupujete na scénu – ne však jako původci díla, ale jako ti, kdo jsou ochotní odrážet jeho život.

V Galatským 2:20, po slovech „Jsem ukřižován s Kristem, žiji tedy již ne já, ale žije ve mně Kristus…,“ Pavel dál mluví o „…životě, který nyní žije v těle [tj. fyzickém těle].“ Žijeme tak, že Kristus žije skrze nás. „Učiním, že se budete řídit mými nařízeními, ale budete to vy, kdo to udělá. Já to způsobím, ale vy to provedete.“ To je na našem životě vzrušující – vidět, jak Bůh naším prostřednictvím vyjadřuje to, co do nás vložil. Jinými slovy, že na nás odráží Krista, kterého do nás vložil. Podílíme se tak vnitřně na všem, co dělá.

Aby mi tuto skutečnost ukázal, použil Bůh tu nejnepříjemnější kapitolu mého křesťanského života. Daná zkušenost se stala nezbytným předpokladem mého největšího požehnání. Duch svatý mi řekl: „Podívej, snažíš se sám od sebe žít tak, jak jsi nikdy žít neměl. Já jsem ale takového života v tobě schopen.“

To je dobrá zpráva, že? Existuje Někdo, kdo je schopen v nás žít. Jen on v nás může vyprodukovat život, který je z Otcova pohledu naprosto přijatelný. Naší hlavní úlohou je s ním spolupracovat a umožnit mu toho dosáhnout. Ochota je na jeho i na vaší straně – v tom spočívá ono tajemství, to je základem dokonaného díla. Bude ve vás žít Bůh.

Syn se rozhodl v nás bydlet. Jeho záměr je stejný jako v dobách jeho pozemského putování – naplňovat Otcovu vůli. Dílo Ducha svatého v nás (nikoli skrze nás navenek, prostřednictvím nějaké činnosti, ale v nás v úloze Učitele) spočívá v tom, že nás nepřetržitě uvádí do souladu s Osobou, která v nás přebývá. Proto je zapotřebí neustálého zjevení. Čím víc nám totiž dává porozumět své přirozenosti, tím víc se jí přizpůsobujeme, protože po tom naše nové srdce skutečně touží.

Dřív jsme se snažili z vlastních sil. Teď se díváme, jak to dělá on. Jsme proměňováni do jeho obrazu od slávy k slávě skrze Ducha svatého (2. Korintským 3:18). Bez jakéhokoli snažení nebo úsilí se naše vůle, kterou prostupuje vůle jeho Ducha, stále víc ztotožňuje s ním. O naplňování jeho vůle nám šlo od začátku. Duch svatý jen tuto ryzí touhu vynáší z našeho ducha na povrch. Nakonec se dostaneme do bodu, kdy nepoznáme, zda se jedná o náš nebo o Boží hlas, protože se stanou jedním. Jako Ježíš pak budeme moci říct: „Mojí vůlí je činit vůli Otcovu.“ Protože naší vůle se chopil on.

Někdy se mě lidé ptají: „Pokud to všechno dělá Bůh a pokud žije mým prostřednictvím, jak je to potom s novozákonními přikázáními? Je možné, že jsme zemřeli starému zákonu, ale neměli bychom se i přesto snažit dodržovat Boží nařízení?“ Na to jim odpovídám:

V 1. Korintským 3:1 mluví Pavel o „duševním člověku“ (obvykle přeloženo jako „tělesném“). V duševním věřícím přebývá Kristus, aniž by si toho byl dotyčný vědom. Anebo, pokud si toho vědom je, neví jak na základě toho žít. Žije tedy ze své duše. Funguje tak, jako by měl jeho život původ v něm samém. Žije podle 7. kapitoly Římanům: „Nedělám to, co chci, a naopak.“ V důsledku toho žije pod mocí hříchu, který je podněcován zákonem, jímž se řídí (1. Korintským 15:56). Dosud se ptá: „Co mám dělat? Jak mám žít?“ Myslí si, že život má svůj původ v něm. Je novorozencem v Kristu.

Duchovním novorozencům v Korintu (a nemám zde na mysli dobu, která uplynula od jejich spasení, ale duchovní zralost; novorozencem v Kristu tak může být i člověk, který je spasený padesát let) Pavel říká: „Dával jsem vám pít mléko, ne hutnou stravu, protože jste nebyli schopni ji přijmout.“ Poté, co jim předal dobrou zvěst, že za ně Kristus zemřel, Pavel pokračuje: „Krmil jsem vás mlékem.“ Co tím měl na mysli? Jsem přesvědčen, že šlo o všechny příkazy a zákazy, s nimiž je bylo třeba seznámit.

Zjistil jsem, že tomu tak bylo i v mé službě. Cestoval jsem po zemi a mluvil o Kristu, který žije ve vás, jako vy. Po návratu domů jsem obdržel dopisy, v nichž se mě lidé konkrétně ptali: „Co mám dělat ohledně té a té situace?“ Nebo: „Co si myslíte o tomto rozhodnutí?“ Tak jsem jim odepisoval a na jejich dotazy odpovídal.

Také Pavel narážel na řadu otázek. Když se ho lidé zeptali na nějakou konkrétní životní situaci, také jim konkrétně odpověděl. Proč? Protože zmínění lidé dosud nevěděli, jak na základě své nové identity a sjednocení s Kristem žít.

Když se Korintští ptali na věci související s manželstvím, Pavel jim dal některé základní pokyny. Dále měli problém s otázkou, zda chodit z důvodu vzájemných sporů k soudu. Také na to jim odpověděl. Věřící v Tesalonice se zase ptali: „Co dělat s těmito lidmi? Když jsi nám řekl, že se Ježíš vrátí, přestali pracovat.“ Pavel jim odpověděl: „Pokud nepracují, ať ani nejedí.“

Jednalo se o okamžité potřeby. Lidé tehdy neměli Bibli. Věděli, co mají dělat, jedině díky tomu, že se zeptali někoho, kdo se u nich zastavil a kázal jim Krista – ať už to byl Apollo, Akvila, Priscilla, Pavel nebo někdo jiný. Posílali tedy Pavlovi dotazy, na které jim odpovídal.

Pokud zatím nejste schopni jednat na základě toho, kým jste, budete chtít, aby vám někdo řekl, co dělat. Neustále se to opakuje. Dokonce i když my sami žijeme ze svého spojení s Kristem, konkrétně radíme lidem, kteří mají nějakou akutní potřebu, aniž bychom svou odpověď skutečně zakládali na tom, že je Kristus v nich. Místo toho jim předáme návod, „jak to udělat“, který okamžitou potřebu vyřeší. Přitom ale důvěřujeme, že jim Bůh dá do větší hloubky prožít jeho život.

Řadu svých dopisů napsal Pavel proto, aby v nich reagoval na konkrétní problémy. Šlo o dopisy napsané v důsledku nějaké krize, které měly vyřešit okamžitou potřebu. Ne všechny ale nutně odrážejí to, co Pavel zdůrazňoval průběžně. V jeho dopisech tak najdeme hlavně odpovědi na otázky a nesprávné představy.

Nemáme záznam o tom, co Pavel každodenně vyučoval během své osmnáctiměsíční návštěvy Korintu nebo tříletého pobytu v Efezu. Přesto si ale můžeme udělat dobrou představu o jeho tématech. Koloským napsal, že ho Bůh pověřil kázat…

…tajemství, jež bylo po věky a pokolení skryté, avšak nyní bylo zjeveno jeho svatým…: je to Kristus ve vás, ta naděje slávy. Jeho kážeme, napomínajíce každého člověka a učíce každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého člověka postavili dokonalého v Kristu Ježíši. A právě proto pracuji a bojuji podle jeho moci, která ve mně mocně působí (Kol 1:26-29)

Pavel v srdci horlivě usiloval o to, aby každého člověka postavil dokonalého před Kristem. Aby toho dosáhl, kázal Krista ve vás, tu naději slávy. Kázal Krista, který skrze ně žil. Kázal o jejich jednotě s ním. V poslední kapitole jsme si všimli, jaké bylo Pavlovo břímě za Galatské:

Synáčkové moji, které znovu v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus… (Gal 4:19)

Pavlovým cílem pro církve byl Kristus v nich. Ostatní věci byly až druhořadé. Byly sice důležité, ale představovaly momentální odklon od hlavního směru. Kdybychom si mohli poslechnout Pavlovu typickou vyučovací hodinu, jsem si jist, že by kázal Krista ve vás.

Jakmile jednou někdo začne žít na základě skutečnosti Krista v sobě, což je ona hutná strava evangelia, přestává se sytit mlékem. Příkazy a zákazy potřebuje čím dál méně. Už se naučil dávat Kristu prostor, aby žil skrze něj. A můžeme se spolehnout, že Kristus v nás nekrade, není líný a nedělá nic z toho, o čem Pavel říká, že to dělat nemáme. Kristus v nás nepotřebuje příkazy a zákazy. Sám je jejich autorem. A pokud mu to umožníme, bude je naším prostřednictvím přirozeně žít.

Novozákonní přikázání tedy mají své místo – podobně jako starozákonní přikázání zaujímala úlohu našeho vychovatele, který nás měl přivést ke Kristu. Přikázání však nejsou masem. Jsou mlékem. Přivést nás k plnému poznání toho, kým je Kristus v nás a jak v nás jako my žije, je úlohou Ducha svatého. Až to udělá, bude naším prostřednictvím naplňovat i zmíněná přikázání (Římanům 8,4). Půjde tu však o jeho život, nikoli o naše úsilí.

Znát Krista, který je v nás – vědět, že evangelium je stoprocentní milost, že to všechno dělá Bůh -, nás osvobozuje od veškeré námahy, pod kterou jsme se celá léta prohýbali. Sice jsme si mysleli, že snažit se je „naším úkolem“, ale naše úsilí bylo zaměřeno nesprávným směrem. Můžeme přestat usilovat o to, být „dobří“. Naše úsilí nás totiž přivádí jen k zoufalství, protože zjišťujeme, že na to nemáme. Nemusíme předstírat, že to zvládneme.

Můžeme přestat být nábožní. Ani Ježíš takový nebyl. Prožíval život darovaný od Otce. Náboženští lidé se ho snažili zabít a také se jim to podařilo. Dnes je kolem nás stejné tolik náboženství jako tehdy. Pokud plně nechápeme Boží milost, budeme odpovědi na své otázky hledat opět v něm. Náboženské aktivity budeme používat k tomu, aby o nás něco vypovídaly, abychom byli pro Boha, sebe i druhé lidi přijatelní. Když si ale uvědomíme, že je v nás Kristus, náboženství opustíme. Pokud nás Bůh přivede do nějakého náboženského systému (což se stalo v mém případě), je to v pořádku. Neznamená to ale, že my sami musíme být nábožní. Bůh nás od toho osvobodil.

Můžeme se přestat snažit sami sebe křižovat. Naše staré já je už mrtvé. V neviditelné a věčné sféře je to hotová věc. Křesťané se ale o své znovu-ukřižování snaží už přinejmenším 2000 let. Jak ale vždycky říkám, i kdyby to bylo možné, ukřižovali byste tu nesprávnou část. Kvůli Boží slávě se chceme zbavit jedné věci – osobnostního rysu nebo něčeho, co ve svém životě považujeme za nežádoucí. Ale Bůh volá: „Ne, ne, ne, ne! Slávu mi přinese to, co máš. To ti dává mou podobu. Chceš se toho zbavit, abys vypadal dobře v mých očích. Ale já sám v tobě ukřižuji to, co se mi nelíbí, a oslavím v tobě tvé slabosti, aby se skrze tebe mohla projevit má síla.“

Pokud to všechno dělá Bůh, hrajeme přitom nějakou roli i my? Rozhodně. Jak už jsem řekl, na nás je být ochotní. Pavel píše: „… s bázní a chvěním uskutečňujte spasení svých duší. Vždyť ten, kdo ve vás podle své dobré vůle působí chtění i činění, je Bůh!“ (Filipským 2:12-13). Bůh v nás jedná tak, abychom si vybírali a naplňovali jeho dobrou vůli. Není to na nás. Naším úkolem je být ochotní, a to za použití víry nebo důvěry. „Jsem otevřený tomu, abys dnes skrze mě žil, a důvěřuji ti, že to uděláš.“

Život věřícího není založen na úsilí, ale na víře. Někdy lidé zaslechnou plnou zvěst o Boží milosti a říkají: „Cožpak nás ale Bůh nevolá k poslušností?“ Ano, existuje jistá poslušnost, kterou od nás očekává. Pavel ji nazývá poslušností víry (Římanům 1:5). Posloucháte tím, že věříte. Na základě poslušnosti víry jste se stali věřícími. Uvěřili jste, že Kristus zemřel za vaše hříchy. A vaše smrt s Kristem spočívá na stejném základě jako Kristova smrt za vás. V obou případech musíte uvěřit v neviditelnou a věčnou pravdu, abyste ji pak viděli fungovat ve svém životě.

Víra nespočívá ve snaze zemřít. Spočívá v tom, že si smrt svého já uvědomíte a budete podle toho žít. Připomínáme si a spoléháme na skutečnost zjevení. Pokud vám zjevení chybí budete se snažit získat něco co podle svého mínění nemáte. Není třeba se za to obviňovat, protože když nevíte, že něco máte, co jiného můžete dělat, než o to usilovat? V neviditelné a věčné sféře je naše staré já už mrtvé. Žít z víry začínáme tehdy, když nám okolnosti říkají: „Tvé staré já není mrtvé,“ a my na to odpovídáme: „Ano, je.“ Už se ale nesnažíme dosáhnout toho vlastními silami, protože toho již dosaženo bylo.

Pavel v souvislosti s tímto procesem používá v listu Římanům ještě jiné slovo. Považovat se za něco neboli počítat s něčím. Jde o bankovní výraz, který vyjadřuje, že při nákupu můžete počítat s tím, že máte v bance peníze. Můžete vypisovat šeky. Ale jedině na základě toho, že peníze v bance skutečně jsou. Poté, co objasnil, že jsme zemřeli a byli vzkříšeni s Kristem, Pavel dál říká: „Tak se i vy považujte za vskutku mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši“ (Římanům 6:11). Jste mrtví hříchu. Jste živí Bohu. Není to proto, že se za takové považujete. Je to tak dáno. Ale protože s tím počítáte, umožňuje vám to na základě dané skutečnosti žít.

Bůh říká, že jste naprosto nové stvoření. To staré zemřelo. Sice nevypadáte jako mrtví, necítíte se mrtví a ne vždycky jako mrtví jednáte, ale musíte se rozhodnout: Dáte Bohu za pravdu, nebo se s ním budete dohadovat? Můžete si vybrat druhou možnost, ale prohrajete. Nestojí to za to. Ve víře tedy nakonec raději souhlasíte s Bohem a říkáte: „Zní to sice až moc dobře, aby to byla pravda, ale budu tornu věřit. Budu s tím počítat.“

Když jsme uvěřili v Krista, stali jsme se dokonalými (Židům 10:4). Byli jsme v něm naplněni (Koloským 2:10). Ale kdo si to tehdy uvědomoval? Proto jsme kolem sebe pod čarou na duševní rovině tloukli a místo Boží pravdě jsme věřili vnějším skutečnostem. Jediné, co teď v podstatě děláme, je, že se snažíme dohonit Boží pravdu. A na základě důvěry v Boží zjevení ji pak začínáme i prožívat.

Pokud se nikdy nedostaneme do bodu, kdy si pravdu přivlastníme, budeme navěky lapeni v pasti svého těla. Bůh stvořil život tak, aby v něm hrála svou úlohu i naše vůle, na které pracuje. Musíme se tedy rozhodnout důvěřovat Kristu, který je v nás.

Bůh ke mně ohledně této věci promluvil ve chvíli, když jsem zrovna hrál golf a jako vždy jsem byl nepoučitelný. Byl jsem tak znechucen kvalitou své hry, že jsem se rozhodl používat pouze jednu hůl. Jezdil jsem s ní. Drsně jsem s ní odpaloval míčky do dálky i z písečných pastí. Doklepával jsem s ní míčky do jamek. Nemluvil jsem s kolegyní, která jezdila se mnou (má manželka byla před námi s jinou ženou). Prostě jsem byl náladový a čekal jsem, až celá ta otravná záležitost skončí. U deváté jamky se na mě můj spoluhráč podíval se slovy: „Ježíš se v tobě se vážně chová jako mimino.“

A já si řekl: „To bylo z Boha.“

Zda se ve mně bude Ježíš chovat jako mimino, nebo ne, je má odpovědnost. Musíme jednat podle toho, co nám Bůh říká, protože se na věci podílíme s ním. Musíme se rozhodnout mu důvěřovat. Vstoupili jsme s ním do smluvního vztahu, který funguje na principu víry. „Já k tobě mluvím (říká Bůh) a ty mi odpovídáš, důvěřuješ mi.“ Nejsme ve spojeneckém vztahu s Bohem zanedbatelní. Jsme jeho zásadní součástí. Není to úžasné, že nás všemohoucí Bůh vesmíru zasvěcuje do svých záležitostí? Zve nás k tomu, abychom se stali jeho spolupracovníky.

Lidé byli na počátku stvořeni s kapacitou jíst ze stromu života (tedy přijímat Krista), aby mohli tento život odrážet. To byl původní Boží záměr. Bůh nás ale úmyslně stvořil tak, abychom si mohli vybrat. Plody svého rozhodnutí sklízíme dodnes. Nemůžeme tomu uniknout – ani tehdy ani dnes. Bůh nám ve své lásce dává na vybranou. Říká: „Pokud chceš jít světskou cestou, jdi. Pokud sis ji zamiloval a pociťuješ k ní náklonnost, klidně jdi. Za své rozhodnutí však poneseš odpovědnost.“

Znamená to snad, že ne všechno je z milosti? Ne. Všechno skutečně dělá Bůh. Pouze on je schopen žít. A pouze on v nás může jednat a uschopňovat nás k tomu, abychom se stali jeho ochotnými spolupracovníky. Jeden úkol nám však přece jen svěřil – úkol být přístupní tomu, aby skrze nás mohl žít. To, co řekla Marie andělu Gabrielovi, je příkladem pro každého věřícího: „Pohled, jsem služebnice Pána. Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lukáš 1:38). V tom spočívá přístupnost. A protože Marie byla přístupná, Bůh dosáhl svého záměru.

Naše přístupnost aktivuje Boží schopnosti. Proto Pánu důvěřujeme, že co zamýšlí, naším prostřednictvím také udělá.

„Pane, ty chceš skrze mě milovat tohoto člověka. Já k němu lásku necítím. Ty ho miluj skrze mě. Otevírám se tomu.“

„Pane, cítím vůči této ženě hořkost. Rozhoduji se ti umožnit, abys jí skrze mě odpustil.“

„Pane, nechce se mi sloužit tomuto muži. Ale tobě ano. Ujdi se mnou i druhou míli.“

Bez Krista to lidé nedokáží. Ale taková je přirozenost toho, který je ve vás. Můžete mu říct: „Ty to udělej. Jsem přístupný tomu, aby se skrze mě projevila tvá ochota. Ty sám se o to postarej.“

V neviditelné a věčné Boží sféře jsou dokončené a hotové věci, které na to vůbec nevypadají. Někdo, kdo se vůbec nezdá být zralý nebo plně vzrostlý, už takový ve skutečnosti je. Dokud nám to nebude zjeveno, budeme se snažit toho všeho dosáhnout sami. Stále budeme středem vlastního zájmu. Budeme o to všechno usilovat tak dlouho, dokud neuvidíme ucelený obrázek Boží milosti. Potom zjistíme, že už je to hotové. Dělá to Bůh. A dělá to úplně všechno.

Z knihy Dana Stonea & Grega Smitha | Tajemství evangelia, aneb co vám mohlo uniknout