Svaté ale

Lidé vždy žijí podle toho, co následuje po jejich ale. Mám tím na mysli slovo „ale.“ Jen si je poslechněte. Ať už jsou to křesťané, nebo ne, nezajímá mě, co říkají v první části věty. To, čemu věří, poznáte podle toho, co uslyšíte za slovem „ale.“

„Sam je fajn člověk. Máme štěstí, že je náš pastor. Ale…”

Co si o něm lidé skutečně myslí, si přečtete na následujících řádcích:

„Ale moc mluví.“
„Ale jeho kázání jsou poněkud suchopárná.“
„Ale když byla moje matka nemocná, ani ji nenavštívil.“

Vždycky žijete podle toho, co následuje po vašem ale. Křesťané naneštěstí před toto slovo kladou nesprávná slova. Před ale říkáme věci ohledně Boha a po něm popisujeme svou situaci nebo pocity. Nějak takhle:

„Bůh miluje, ale vůbec to tak nevypadá.“
„Vím, že mi Bůh stačí, ale ve skutečnosti nemám to, co potřebuji.“
„Vím, že mi Bůh zaslíbil moudrost, ale jsem stále jen zmatený.“

Když takhle mluvíte, řídíte se čím? Hloupostmi. Žijete podle okolností. Jste v pasti. Jediné, v co můžete doufat, je, že se vaše situace změní. A pokud se to nestane, jste v koncích. Ale i když se něco změní, je vidět, že jste se dosud nenaučili žít z Božího života, který je ve vás. Satana zkrátka nezajímá, jak moc mluvíme o Bohu v první části svých vět.

Pokud však o něm mluvíme po „ale,“ kde je jeho místo, jedná se o tzv. svaté ale. Právě to použil Ježíš ve své nejznámější modlitbě v Getsemanské zahradě. Parafrázoval jsem ji takto: „Otče, nechci se od tebe oddělit. Je-li to možné, vysvoboď mě z této situace. Je to pro mě natolik těžké, že se v duši cítím velmi sklíčený…

…ALE… …ne má vůle, ale tvá se staň.“

To je svaté ale. Je to most, který nás převádí z naší situace k víře. Pokud bychom v životě nenaráželi na negativní zkušenosti, nikdy bychom se nenaučili věřit. Není proto třeba negativní zkušenosti popírat. Jsou totiž skutečné a vedou vás k jednání z víry.

„Cítím se nesmírně slabý, ale Bůh je má síla.“
„Jsem smutný, ale Bůh je můj pokoj.“
„Prožívám bolest, ale Kristus mi stačí.“
„Chci se dívat na tenhle televizní pořad, ale Kristus ve mně chce, abych vyslechl druhého člověka, který se trápí.“

Svaté ale vás přenáší z duševní roviny, od myšlenek a pocitů (což jsou naprosto normální reakce na životní situace), na rovinu duchovní, rovinu víry, která umožňuje Kristu reagovat vaším prostřednictvím na danou situaci s využitím Božích zdrojů. Přestože všechno zůstává stejné, vy jste se v nitru přesunutí do bodu, kdy ze změn čerpáte svůj život. Přesně to udělal Ježíš v zahradě. Svou situaci nijak nepopřel. Své myšlenky ani pocity, které ho přemáhaly, nepotlačoval. Rozhodl se čerpat, namísto ze svých pocitů, z Otce. Situaci, která se pro něj nakonec nijak nezměnila, tak použil pro naše spasení.

Aby svaté ale fungovalo, musíme před ně uvést všechno ostatní a až za ně Boží pravdu. To ostatní vždy změnit nelze, ale můžete se rozhodnout, zda to přijmete nebo ne. To, co přijímáte, tak následuje po ale.

Svaté ale vždy mění váš pohled na situaci z vnějšího na vnitřní. Bez ohledu na to, kdo je podle vašeho názoru jejím původcem – Satan nebo Bůh – přinášíte svou situaci Člověku v sobě a dovolujete Bohu, aby jednal.

„Jak to vidíš ty, Bože? Vypadá to na ďábla, ale jak to vidíš ty, Pane? Mé dítě je ve vzpouře, ale jak to vidíš ty, Bože? Ztratil jsem práci, ale jak to vidíš ty, Bože? Opustil mě manžel, ale jak to vidíš ty, Bože?“ Nějak jsme nakonec nuceni říct: „Ale Bože, ty jsi se mnou.“ Nemluvíme zde o příčině, mluvíme tu o tom, že Bůh je přítomen v dané situaci. Je naším Zdrojem, ze kterého čerpáme.

Z knihy Dana Stonea & Grega Smitha | Tajemství evangelia, aneb co vám mohlo uniknout