Laťka oblíbenosti

Co je co laťka oblíbenosti? Je to neviditelná hranice, která nám říká, zda jsme naplnili či nenaplnili něčí očekávání, a tak si vysloužili uznání. Je nemožné žít v tomto světě a neuvědomovat si, jak laťka oblíbenosti ovlivňuje každou oblast našeho života.

Měli ji naši rodiče. Věděli jsme, kdy na nás byli hrdí, co způsobilo jejich nespokojenost či dokonce hněv. Pokud byla očekávání vašich rodičů férová, mohli jste si s laťkou oblíbenosti trochu hrát, chovat se velmi pěkně, když jste od nich něco chtěli nebo před nimi skrývat to, za co byste zasloužili potrestat. Pokud očekávání vašich rodičů byla nesmyslná, pak jste nejspíš vyrůstali bez jakéhokoliv uznání.

Stejnou laťku oblíbenosti jsme našli také ve škole, i když tam existovala ve stupňovaném měřítku. Čím vyšší očekávání jsme naplnili, tím lepší známku jsme dostali a tím větší bylo uznání ze strany rodičů a učitelů.

Netrvalo nám dlouho a zjistili jsme, že i naši přátelé mají laťku oblíbenosti, a tak jsme mohli z jejich přátelství těžit. Když jsme je však zklamali, naši takzvaní přátelé se k nám okamžitě začali chovat chladně — stejně bychom se zachovali i my k nim. Stejnou laťku oblíbenosti jsme našli i v pracovním procesu. Ti, kteří dosáhli, či dokonce předčili očekávání, se nacházeli v přízni šéfa se všemi výhodami, které jim tato oblíbenost přinášela.

Naučili jsme se v tomto světě přežít tak, že jsme podlézali, kde bylo potřeba, takže je jen přirozené předpokládat, že Bůh má také laťku oblíbenosti.

Dokud je naše situace příznivá nebo únosná, moc o Boží přízni nepřemýšlíme. Když však do našeho poklidného života zasáhnou potíže či zklamání, začneme si říkat, co k nám Bůh vlastně cítí. Miluje mě? Urazil jsem Ho něčím? Dělám toho dost, aby mě měl rád? Zápas s těmito otázkami nás přivádí zpátky k laťce oblíbenosti a my hledáme nějaký způsob, jak se zase dostat na tu dobrou Boží stranu.

Král David výmluvně vyjádřil, jak se laťka oblíbenosti při našem hledání Boha násobí:

Kdo, Hospodine, ve Tvém stanu bude?
Kdo bydlet smí na Tvé svaté hoře?
Kdo žije bezúhonně a jedná spravedlivě,
kdo mluví pravdu ze srdce,
kdo jazykem svým nepomlouvá,
neškodí bližnímu a neostouzí druha.
Žalm 15,1-3

Pak pokračuje seznamem charakteristik, které opravňují lidi přijít před svatého Boha. Zdá se, že ostatní seznamy v Písmu podtrhují jeho tvrzení — Deset přikázání, Velké poslání, ovoce Ducha Svatého, abychom jich pár vyjmenovali. Je jednoduché vidět, proč lidé, kteří opravdu hledají Boha, končí s nastavenou laťkou oblíbenosti ve svém životě a proč mohou v jakékoliv chvíli odhadnout, co k nim Bůh cítí, jen podle toho, zda jsou nad ní či pod ní.

Čtení Bible, modlitby, práce ve sboru a pomoc ostatním, zdá se, že to všechno nás vynáší nad laťku. Sobecké motivy či hříšné skutky nás srážejí pod ni. To se zdá celkem snadné, kromě toho, že si nikdy nejsme jistí, na kterých z těchto věcí záleží a jak moc na nich záleží.

Po celém světě dávám svým posluchačům tuto otázku: „Kolik z vás si myslí, že se modlíte dostatečně? Dost si čtete Bibli? Nebo dost svědčíte?“ Nikdy se na můj dotaz nezvedla víc než jedna ruka.

Vím, co si lidé myslí, protože jsem si to myslel také. Kolik je vlastně dost? Když se budu modlit hodinu denně, nemohl bych se klidně modlit i dvě? Když čtu dvě kapitoly denně, neměl bych si číst čtyři? Měl bych svědčit jednou měsíčně, jednou týdně, každému člověku, kterého potkám?

Stejně tak ve chvílích, kdy jsme upřímnější, víme, že nejsme úplně bez hříchu. Možná jsme schopni to dobře skrývat, ale myšlenky, motivy a skryté skutky odhalí naše pokračující zápasy s hříchem a pochybnostmi. Můžeme si být někdy jistí, kolik z našich přešlapů je Bůh v rámci našeho dozrávání ochoten přehlédnout?

Proto tomu říkám „otroctví laťky oblíbenosti“. Snaha žít pod tíhou Davidova seznamu, či seznamu někoho jiného, každého z nás diskvalifikuje z Boží přítomnosti a Jeho přízně. Jestli jste to zkusili, tak víte, jak těžké je dělat všechno to, co podle vás Bůh vyžaduje. Jediný způsob, jak se v tom cítit dobře, je zkusit dělat toho aspoň o trochu více než ostatní věřící kolem vás. Přesto instinktivně více, že nikdy nebudete dost dobří.

Tento problém se ukáže, kdykoliv se dostaneme do obtížné nebo bolestné situace. Kdo si v takové chvíli neříká, jestli není trestán? Žertujeme na toto téma, například když musíme několikrát za sebou zastavit na červenou. „Člověče, ty asi nežiješ správně,“ poznamená vždycky někdo vtipně.

Není to ale zrovna legrace, když někdo najednou ztratí práci nebo bojuje se smrtelnou nemocí. Otroctví laťky oblíbenosti je neúplatné a nikdy nám nedovolí být si jistí tím, co k nám Bůh cítí. Zbývá nám tedy jen zkoušet: Má mě rád‘ Nemá mě rád‘

Není divu, že naše mladá přítelkyně shrnula službu ve skupině mládeže takto: „Pořád to samé, tati. Bůh je dobrý. Ty jsi špatný. Snaž se víc!“ Mnoho lidí si bohužel myslí, že toto je podstata evangelia, a přesto by na tomto základě nikdo z nás nikdy před Bohem neobstál. I David to v zoufalých chvílích věděl. Když se skrýval v jeskyni před těmi, kdo se ho snažili zabít, volal po Boží milosti. „Jsem Tvůj služebník, nevol mě na soud — nikdo z živých není před Tebou spravedlivý.“ (Žalm 143,2; podle angl. př.) David si byl vědom svých slabostí a nechtěl, aby Boží přízeň závisela na jeho výkonu.

Když později ležel David tváří k zemi proto, že vyšlo najevo jeho cizoložství a vražda podvedeného manžela, a když pak truchlil nad ztrátou syna, který se z jeho flirtu narodil, znovu hledal další standard: „Kajícný duch je Bohu nad oběti — nepohrdneš, Bože, srdcem kajícných a sklíčených.“ (Žalm 51,19)

Pravdou v této věci je, že tentýž úsek Písma, který přináší seznam požadavků, jakými si zasloužíme Boží přízeň, také jasně prohlašuje, že v nikom z nás není dost dobroty, abychom tyto požadavky naplnili. Schopen toho byl jedině Ježíš. Nezáleží na tom, jak moc se snažíme si Jeho přízeň zasloužit, vždy v tom selžeme. Čím více se snažíme, tím vzdálenější nám Bůh připadá.

Proč? Protože laťka oblíbenosti způsobuje, že se zmítáme mezi obdobím sebelítosti a samospravedlnosti. Když si uvědomíme své nedostatky, chceme to v zoufalství vzdát. Ale i když máme ohledně svého snažení velmi dobrý pocit, nemůžeme pochopit, proč se nám Bůh nedává poznat tak opravdově, jak by se z Písma zdálo, že je schopen. Samospravedlnost může být ve vztahu, jaký s námi Bůh chce mít, mnohem odpudivějším prostředkem než naše chyby a omyly.

Když i ty naše nejlépe myšlené snahy zůstanou bez odměny, můžeme se rozčarováni odvrátit od Boha. Poté dlouhou dobu o svém vztahu s Bohem ani nepřemýšlíme a svůj hlad se snažíme utišit množstvím jiných věcí: prací, jinými lidmi, náboženskou službou či dokonce kupováním nových věcí. I když to na chvíli může fungovat, ve chvílích ticha se hlad vrací. Žádná z těchto věcí nikdy nemůže utišit hlad a touhu po poznání živého Boha.

To je důvod, proč vás život pod otroctvím laťky oblíbenosti v určité chvíli zanechá po uši v beznaději. Bud budete jako Petr, který zapřel Ježíše tu noc, kdy ho jeho přítel potřeboval nejvíce, a přijdete svojí chybou o iluze o dobru, které umíte konat. Nebo budete jako Job pochybovat, zda vás Bůh vůbec miluje a zachází s vámi spravedlivě.

Bůh nechce, abychom skončili ani u jedné z těchto variant. Místo balancování po laťce přízně nás zve, abychom objevili mnohem lepší způsob, jak Ho poznávat. Chce prolomit tento začarovaný kruh jediným možným způsobem. Ze své milosti udělá dar, který si nemůžeme zasloužit. Boží přízeň tedy nemá nic společného s tím, co pro Něho děláme, nýbrž souvisí s tím, co pro nás již udělal On.

Z knihy Wayne Jacobsena | Miluje mě!