Chová se Bůh k druhým tak, jak chce, aby se oni chovali k němu?

Existuje známá rada, zlaté pravidlo, které Ježíš formuloval takto: Matouš 7:12 „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“

Myslíte, že zlaté pravidlo platí i pro Boha? Chová se Bůh k druhým tak, jak chce, aby se oni chovali k němu? Jsou to jednoduché otázky, ale mají dalekosáhlé důsledky. Jestliže nám předal tuto pravdu, musí platit v první řadě o něm. My si však často myslíme, že Bůh dává přikázání, jako by to byly jakési náhodné testy pro nás lidi, jako by šlo o předaná pravidla, kterými si chce otestovat, jak moc vážně to s ním myslíme, jak moc to již zvládáme, a za co nás, v případě selhání, může potrestat. Nechápeme, že jde o vyjádření jeho vlastní přirozenosti. A je-li Boží přirozeností láska, je i naší přirozeností, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu. Každé přikázání milovat nás má povzbuzovat, abychom ztělesňovali nejhlubší pravdu o naší bytosti, lásku.

Zlaté pravidlo je nesmírně důležité, protože ukazuje, jaký Bůh je. Bůh se mnou jedná přesně tak, jak chce, abych jednal s ním. Nemusím si jeho lásku zasloužit ani ho milovat jako první. Ani jiní lidé si nemusí zasloužit moji lásku nebo mě milovat jako první. Miluji, protože jsem byl nejprve milován (viz 1. list Janův 4:19). A poznám, jak milovat druhé, protože se ptám sám sebe, jak bych chtěl být vychováván, jak bych si chtěl v životě nastavit hranice, jak bych chtěl, aby se někdo staral o mé dáti, jestli chci, aby mi druzí odpouštěli a povzbuzovali mě.

Hlavní, neodmyslitelnou stránkou takové lásky, zaměřené na druhé, je dynamický tanec vzájemné poddanosti. V něm žijeme a zakoušíme skutečný život; vychází ze samotného Božího bytí. Poddanost může být krásné slovo vyjadřující vztah nebo děsivý výraz pro moc a ovládání. Bůh je vztahový, a tudíž se poddává, protože jeho přirozenosti je dávající láska, která se orientuje na druhé. Jednou z mnoha krásných stránek Trojice je, Že součástí samotného bytí trojjediného Boha vždy byla poddanost jedné osoby vůči druhé a třetí, tváří v tvář a v tvář. Tančí. božský tanec vzájemnosti, který žádnou z osob nesnižuje ani nepohlcuje. Je to skutečná poddanost, v níž je druhý znán a respektován.

Samotná myšlenka, že Bůh se poddává, může být některým jedincům nepříjemná, a může se zdát dokonce znevažující — jako bychom našeho svatého Boha stahovali na úroveň lidských bytostí. Ale jak často v životě mi Bůh pošeptal: „Já to udělám, protože ty se většinou rozhodneš nemožně. Myslím, že bude pro všechny lepší, když to vezmu za tebe“? Nikdy, co? A to bych často uvítal, aby Bůh rozhodl za mě, ale on nechce. Místo toho se podrobí rozhodnutím, která učiním, ustoupí jim a začne i z mých nejhorších, hloupých hrubek utvářet něco živoucího, užitečného a dobrého – dokonce i z jasných rozhodnutí někoho zranit a uškodit mu. Láska mě nechrání před důsledky mých rozhodnutí, ale také mě jim nenechá napospas. Boží přítomnost uprostřed naší hlouposti také žádná rozhodnutí neospravedlňuje. Bůh odpírá všemu, co není z lásky, ale uprostřed naši mizérie se vždycky Postaví „za“ nás. Co když skutečná moc a autorita vznikají právě poddaností, ne falešnou pokorou v úloze rohožky u dveří, ale v podobě uctivého a solidního jednání mezi osobami?

Čím je vtělení – Bůh se stal plně člověkem – ne-li úplným, výslovným podrobením se nám? A co kříž, jímž se Bůh podrobuje naší zlosti, zuřivosti, hněvu? Kdo kromě Boha by v místnosti plné mužského ega a skrytých motivů vzal ručník, před každým mužem se sklonil, umyl mu páchnoucí nohy, jemně odstranil celodenní nános prachu a odkryl krásu toho, co bylo stvořeno k chození po svaté zemi?

Znám muže, který se den za dnem, hodinu po hodině, minutu za minutou poddává své manželce. Podřizuje se její křehkosti a nemoci bez pocitu, že ho to zatěžuje nebo omezuje. Oběma je už přes osmdesát, ale on je fyzicky zdatnější, a tak se poddává – má to podobu praní prádla, vaření, mytí nádobí, podlah a toalet. Podrobuje se tomu, že jeho žena potřebuje společnost, a ona se poddává jeho péči. Tomuto tanci poddanosti se učili celý život. Právě klopýtavou chůzí směrem k celistvosti naše kapacita a schopnost se podřídit roste a stoupá, až je nakonec tak přirozená, jak to Bůh zamýšlel. Je to niterné volání podněcované Duchem svatým k něčemu většímu a důležitějšímu, než je moc a ovládání. Je to volání být skutečně člověkem.

Před rokem mi tento muž, který se podřizuje, během telefonického rozhovoru řekl, že ženu, kterou si vzal za manželku, hluboce miluje, že mu v mnoha ohledech zachránila život a že sloužit jí je jeho největší radost. Nikdy v životě jsem taková slova z úst tohoto muže neslyšel a byl to téměř stejný šok jako objev. Ten muž je můj otec a žena, z lásky k níž se vyznával, moje matka.

Upraveno z knihy Williama Paula Younga | Lži o bohu, kterým věříme