sozo.cz

Nezávislost vždy sklouzne k touze mít moc

Nezávislost vždy sklouzne k touze mít moc

Uvědomili jste si někdy, že ačkoliv Ježíše nazýváte Pánem a Králem, nikdy toho postavení ve vztahu k vám nevyužil? Nikdy za vás nerozhodoval a do ničeho vás nenutil, ani tehdy, když to, co jste se chystali udělat, bylo destruktivní nebo to ubližovalo vám i ostatním?

Občas bychom byli rádi, kdyby převzal kontrolu, protože vidíme, že nám i lidem, na kterých nám záleží, by to ušetřilo hodně bolesti. Ale vnucovat nám svou vůli, je přesně to, co láska nedělá. A On je Láska. Ryzí vztah se tedy pozná podle pokory, a to i tehdy, když naše volba není vhodná nebo rozumná. To je ta krása vztahu, kdy k sobě vzájemně přistupujeme s pokorou. Tak tomu vždycky bylo a vždycky bude. Podřizujeme se jeden druhému. V pokoře totiž nejde o autoritu ani o poslušnost; jde v ní jen o vztah plný lásky a úcty.

Ve skutečnosti se Bůh úplně stejně podřizuje právě nám. Jak je to možné? Proč by se Bůh vesmíru chtěl podřídit nám? Ježíš to udělal, podřídil se, stal se služebníkem a přítelem. On nechce otroky své vůle; On chce přátele, bratry a sestry, kteří s ním budou sdílet život. Chce, abychom se podíleli na jeho vztahu. A chce, abychom se takto milovali i vzájemně. Manželé a manželky, rodiče a děti. Prostě v jakémkoliv vztahu. Když je On naším životem, pokora je nejpřirozenějším vyjádřením jeho podstaty a jeho charakteru a bude tak i nejpřirozenějším vyjádřením nového charakteru našeho vztahu.

My bychom si však kolikrát jen přáli Boha, který by všechno napravil, aby se nikomu neubližovalo, ale při zachování naší nezávislosti na něm. Proto je Svět rozbitý. S Bohem jsme v Ráji přerušili vztah, abychom dosáhli své vlastní nezávislosti. Tuto nezávislost pak většina lidí vyjadřuje tak, že se v potu tváře věnuje své práci, aby našla svou identitu, svou cenu a své bezpečí. Sami jsme chtěli rozhodovat o tom, co je dobré a špatné, snažit se tak určovat svůj vlastní osud. A právě tento obrat způsobil tolik bolesti. A to není všechno. Je tu ženská touha – což je vlastně upnutí se na něco. A žena se neupnula na práci rukou, ale na muže a on za to nad ní převzal vládu a stal se jejím vládcem. Zvykli jsme si to v bibli číst, jako Boží trest za hřích, bylo to však jen konstatování, co servání v této nezávislosti lidem přinese. Před touto volbou nacházela žena svou identitu, své bezpečí a své poznání dobrého a zlého pouze skrze Boha, stejně jako muž. Není tedy divu, že máme pocit, že ve vztahu často selháváme, protože toto si vzájemně prostě poskytnout nemůžeme. Nebyli jsme k tomu určení. A pokud se o to budeme pokoušet, budeme si opět pouze hrát na Boha.

Cesta z toho ven je naprosto jednoduchá. Navrátit se. Znovu se k Bohu obrátit. Vzdát se svých mocenských způsobů a manipulace a prostě se vrátit k Bohu. Pro ženy je však většinou obtížné odvrátit se od muže a přestat od něj očekávat, že naplní jejich potřeby, poskytne jim zabezpečení a zajistí jejich identitu, a vrátit se k Bohu. I pro muže je zpravidla velice těžké odvrátit se od práce svých rukou, své vlastní cesty za mocí, zabezpečením a vlastní důležitostí a také se vrátit zpět. Dalo by se povědět, že ženy se od Boha odvrátily kvůli jinému vztahu, zatímco muži se obrátili k sobě a k půdě, k práci. Svět by byl v mnoha ohledech klidnějším a příjemnějším místem. Daleko méně dětí by bylo obětováno božstvům nenasytnosti a moci. Protože moc v rukou nezávislých lidí, ať už to jsou muži, anebo ženy, prostě kazí. Přebírání mocenských rolí je totiž naprostým opakem vztahu.

Bůh chce, aby muži a ženy byli partneři, sobě rovní, každý z nich jedinečný a odlišný, lišící se pohlavím, ale zároveň se doplňující, a každý svým způsobem zmocněný Duchem Svatým, ze kterého vychází všechna skutečná moc a autorita. Bohu nejde o výkon a o to, jak zapadnout do člověkem vytvořených struktur, On je samotné bytí. Tedy, pouze porosteme-li ve vztahu k němu a s ním, bude to, co děláme, odrážet to, kým skutečně jsme.

Ježíš na sebe vzal podobu člověka, aby znovu ukázal a dokončil nádherný obraz toho, jak nás stvořil. Hned první den Bůh ukryl ženu v muži, aby ji z něj v pravý čas mohl vyjmout. Nestvořil muže proto, aby žil sám, zamýšlel ji od samého počátku. Tím, že ji z něj odebral, ji vlastně svým způsobem porodil. Stvořil tak kruh vztahu, podobný tomu, jaký je v Bohu samotném, jen určený lidem. Žena byla z muže a potom všichni muži, i včetně Ježíše, byli zrozeni skrze ni a všichni mají svůj původ nebo jsou zrozeni z Boha. Kdyby žena byla stvořena jako první, nebyl by žádný koloběh vztahu, a proto by neexistovala možnost rovnocenného, vzájemného vztahu mezi mužem a ženou. Božím přáním bylo stvořit bytost a k ní plně rovnocenný a stejně silný protějšek, muže a ženu.

Ale lidská nezávislost spolu s touhou po moci a naplnění ve skutečnosti ničí vztah, po kterém lidské srdce prahne. Nezávislost vždy sklouzne zpátky k touze mít moc. Podobně jako láska, ani pokora není něco, co prostě můžeme mít pouze svým přičiněním. Bez Božího života v sobě se muž nedokáže podřídit ženě ani svým dětem nebo komukoliv jinému ve svém životě, včetně Boha.

Je tedy řešením ptát se, jak by to dělal Ježíš? Dobrý úmysl, ale špatný nápad. Jeho život nebyl míněný jako příklad k napodobování. Následovat ho neznamená snažit se “být jako Ježíš”, znamená to zabít v sobě tu nezávislost. On přišel, aby nám dal život, skutečný život, svůj život. Otec, Ježíš i Duch Svatý přijde a budou žít v nás, takže začneme vidět Božíma očima a slyšet Božíma ušima a dotýkat se Božíma rukama a myslet tak, jako myslí Bůh. Nikdy nám však tento svazek nebude nutit. Chceme-li to mít po svém, mějme si to tak. Čas je na Jeho straně.

Upraveno z knihy Williama P. Younga | Chatrč

Facebooktwitterpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *