Spasení jen a pouze skrze víru v neviditelného Boha

Spasení jen a pouze skrze víru v neviditelného Boha, jinak už to není víra, která může spasit? Protože, když někdo vidí, proč by ještě potřeboval víru? Boha lze tedy poznat a přijmout jen za tohoto života, po smrti už není šance. Opravdu?

Jaký je skutečně rozdíl v tom, když se někdo stane spravedlivým pouze skrze víru, třeba na základě vyprávění, a někdo jiný skrze to, že se během klinické smrti setká s Bohem, někomu jinému se Bůh ukáže ve snu, někdo jiný uvěří na základě uzdravení, jiný po té, co uvidí zázrak, nebo co byl vzkříšen a tedy vrácen zpět do života? Má víra toho prvního vyšší hodnotu, když ti ostatní uvěřili až, když uviděli?

Znamená to, že apoštol Pavel, ač byl jedním z největších odpůrců, měl oproti ostatním výhodu, když v jeho případě Ježíš uznal za vhodné, že se mu zjeví? Jak k tomu tedy přijdou ti ostatní, kteří nebyli tak zlí, jako Pavel, ale kterým se Ježíš nezjevil? Proč jemu, pronásledovateli věřících, se Bůh zjevil a jiným klade podmínku uvěřit bez této pomoci? Proč nedá všem stejné podmínky, když nikomu nenadržuje?

Jaký je rozdíl mezi tím, který, ač je lumpem, uvěří minutu před smrtí a jiný, vcelku dobrák, minutu po smrti už šanci nedostane?

Tyto a jím podobné otázky, kterým se nemalý počet křesťanů raději vyhýbá, mi ukazují, že teologie „toliko z víry, toliko do smrti“ z Boha udělala odosobnělou bytost, bez skutečné touhy lidi zachránit, tím spíše, když porazil peklo i smrt a uchvátil jejich klíče. Ve skutečnosti tedy Bůh jedná nahodile, někomu to podle jeho libovůle usnadní a jinému ztíží. A ti, co nakonec šanci nedostali, případně se setkali jen s formou sdělení viry, která spíše odrazuje, skončí ve věčných mukách. Je to přeci jejich problém, dostali „svobodnou vůli.“

Dává to smysl? A nebo je celá tato doktrína hodná přetřesu?