Kdyby mnozí lidé…

Kdyby mnozí lidé, označující se za věřící křesťany, opravdu věřili tomu, co mohou ve svých biblích číst, byli by těmi nejšťastnějšími a nejspokojenějšími lidmi na zemi. Viděli by totiž, že bylo skutečně uděláno vše, a že každá slza, každého člověka, může být již dnes jednou pro vždy setřena. Oni se však tak naučili pochybovat, že i o tom, co je tak jasně napsáno, říkají, že to ve skutečnosti znamená zcela něco jiného. A tak se neustále bojí. Bojí se Boha, bojí se smrti, bojí se pekla, bojí se utrpení, bojí se odmítnutí, bojí se vyčlenění, bojí se pronásledování, bojí se přítomnosti i budoucnosti, bojí se přemýšlet, bojí se snít, bojí se lidí, bojí se jim otevřít, bojí se jim důvěřovat, bojí se dokonce i sami sebe, že selžou, že to nezvládnou, že zapřou, jinými slovy, bojí se života vůbec. A svým strachem, který se na víc snaží maskovat, šíří kolem sebe tuto podivnou strašidelnou pachuť, kterou přenáší i na své okolí. Takže i řada lidí, nevěřících v Boha, je touto pachutí nakažených. Žel, potvrzuji tak skutečnost, že z nich jejich (ne)víra stvořila jednu z nejvíce paranoidních skupin, kterou je vůbec možné pod Sluncem potkat. A přitom už není sebemenší důvod.