Srdce v celé jeho kráse

Když občas narazím na reakce některých věřících, kteří se vyjadřují na adresu různých historických i soudobých osobností, nebo třeba jen svých spoluobčanů, zda-li by si ti dotyční za své životy i jednání zasloužili nebe, bavím se a zároveň jsem rozčarovaný. Mnoho z nich se totiž pohoršuje nad tím, že by snad jejich nebeským sousedem měl být někdo, kdo si přeci za svůj hříšný život rozhodně nebe zasloužit nemůže … doplním, „na rozdíl od nich.“

Jedna otázka mě tak napadá, jak by se ti dotyční, pohoršení, zachovali sami, kdyby se narodili do rodin, do kterých se narodili ti „zloduši,“ jak by zvládli dobu, či prostředí, ve kterých se formovaly jejich pohledy, názory a životy, a jak by jednali, kdyby se i oni dostali do stejných situací, či mocenských pozic.

Tím, jak mluví, jsou si samozřejmě jisti, že sami jsou mnohem lepší, a tedy, nebeské bydliště si zaslouží daleko více, než ti, kteří se tak zkazili, protože oni by to zvládli. Však i Boha dokázali najít, pokání dokázali učinit a víru dokázali získat. Tedy, koho vhodnějšího by nebe mělo přijmout, než právě je, že ano? No, tak otevřeně to samozřejmě nikdo z nich nepoví

Vždy si tak vybavím příběh, kdy Abrahama navštívil Bůh, aby mu oznámil, že se chystá zničit města Sodomu a Gomoru, protože už začala ohrožovat i jejich okolí. Přišel za ním, aniž by musel a prostě mu to řekl. Proč? Zkusím odpovědět později. Teď se však chci podívat na to, co to vypůsobilo v Abrahamovi. Ten totiž začal smlouvat. Jeho postoj byl, že kvůli 50 spravedlivým by on sám ušetřil celé hříšné město. Když pak přemílal dále a uvědomil si, že 50 se jich tam asi nenajde, nebál se a s Bohem smlouval dál. Pokračoval tak dlouho, dokud s Bohem nevyjednal ušetření celého města kvůli 10 spravedlivým. Není to úžasné? My už víme, jak ten příběh dopadl. Bůh tam nakonec našel jen Lota a jeho rodinu, o jejichž spravedlnosti, dle našich dnešních měřítek, by se dalo polemizovat. Nicméně, ani je se mu nepodařilo zachránit všechny. Ale postoj a odvaha Abrahama, alespoň pro mě, byli fascinující.

A teď, proč si myslím, že to Bůh Abrahamovi řekl? On sám přeci nejspíš věděl, v jakém stavu Sodoma i Gomora jsou. Přesto, jakoby chtěl vidět, jak se Abraham zachová, jaké je skutečně jeho srdce, a to se tam ukázalo v celé své kráse. Kvůli 10 spravedlivým byl ochoten ušetřit stovky, možná i tisíce takových hříšníků, nad kterými řada dnešních křesťanů pozvedá či ohrnuje svůj nos. Možná, kdyby měl Abraham větší odvahu, a Bůh by prostě neodešel, smlouval by dál, dokud by nezachránil všechny.

Stejnou situaci můžeme vidět i v případě Mojžíše a Izraele. Bůh řekl Mojžíšovi, aby vyšel z jejich středu, že je všechny zničí a začne s Mojžíšem od znovu. Mojžíš se nesebral a neodešel, ale argumentoval a smlouval, aby Izrael zachránil. Nevěřím tomu, že Bůh stál na hranici Izraelského tábora, jako rozzuřená Růžičková ve filmu Slunce, seno …. Držte mě, nebo je zabiju! Kde jste?! Opět v tom prostě vidím, že se mohlo odhalit Mojžíšovo srdce, a to se také, podobně jako u Abrahama, odhalilo.

Jak se asi odhalí srdce mnoha dnešních křesťanů, když je Bůh někdy postaví, nikoliv před zničení, ale před jednoduchou otázku: „A co kdybych chtěl zachránit i tohoto člověka, co kdyby s tebou tenhle člověk byl v nebi, jak bys to viděl synu?“

„Cože?! Tenhle by měl se mnou trávit věčnost v nebi, no to si snad děláš srandu?! Pane, přijď už, vezmi mě z prostředku tohoto hříšného pokolení! Ať už to může být zničeno, ať už to upadne do rukou antikrista, ať ti, co mě tak odmítají a vysmívají se mi, konečně poznají pravdu, když budou se skřípajícími zuby hořet v pekle!! Však proto jim kážu, aby neměli výmluvu a moje ruce byly čisté!!“

Asi je ještě co měnit, pokud bychom měli být jako Ježíš, hm?

A jakže se zachoval Ježíš? Podobně jako Abraham a Mojžíš. Stal se přítelem hříšníků a řekl: „Otče, místo nich jdu já. Za tu nejmenší prkotinu toho nejmenšího hříšníka zaplatím úplně stejnou cenu, jako za to největší zvěrstvo, toho největšího tyrana. Jedna cena za všechno a za všechny. Není totiž taková věc, za kterou by si kdokoliv z nich zasloužil muka, natož věčná. Já nedělám rozdíly, a tak jednou obětí zničím všechno, co je od Tebe, Otče, oddělovalo, abychom tomu prvnímu mohli dát úplně stejně, jako tomu poslednímu. Protože víme, jak je obnovit, přivést k porozumění a ke skutečné svobodě.“

Tohle mi připadá, jako Boží srdce v celé jeho kráse. Takže otázka není, kdo má, a kdo nemá na nebe právo, ale co bychom opravdu chtěli my? Je naše srdce otevřené, masité, pružné a citlivé tak, jako srdce Abrahama, Mojžíše a Ježíše, nebo už je udusilo dogma, tak zvaného psáno jest?

Tak nějak jsme zapomněli, že hřích těch, které bychom v nebi rozhodně nesnesli, stál úplně stejnou cenu, jako ten náš. A na našem pokání či víře nemáme ani tolik zásluhy, co by se za nehet vešlo. Vše je totiž jen o tom, že se k nám Bůh dostal dříve, než k nim. My na to však mnohdy rychle zapomeneme, a nad druhými se začneme povyšovat, aniž bychom viděli, že jsme úplně stejní, a že Bůh mezi námi žádný rozdíl nedělá. Snad jen ten, že se raduje, že s námi už alespoň může mluvit, když mu to zrovna dovolíme, a že svojí záchranu můžeme žít už dnes.