Syn záhuby

2. Tesalonicenským 2:3-5 Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne jako Bůh v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?

Nejvíce rozšířená tradice tvrdí, že tento zlý člověk je nějakou budoucí postavou „Antikrista“, která se ještě má odhalit. Po staletí byli za „Antikrista“ různě označeni např. Attila Hun, Napoleon, skoro každý papež, Martin Luther, Mohamed, Hilter, Mussolini, Stalin, Franklin Roosevelt, Henry Kissinger, George Bush, Barak Obama, Michail Gorbačov. Prakticky každá nepopulární veřejná postava se kvalifikovala. Je zřejmé, že tato tradice se ukázala jako zcela nesouladná při identifikaci „člověka hříchu“ podle Pavla. Bohužel je to tradice, která vzkvétá dodnes. Jsem přesvědčen, že z řady biblických a historických důvodů by neměla být totožnost Pavlova „syna zatracení“ libovolně vyňata z kontextu prvního století.

2. Tesalonicenským 2:6-7 Také víte, co ho nyní zdržuje, aby byl zjeven až ve svůj čas. Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.

Co ho v době psaní Pavlova dopisu zdržovalo? Konkrétně to byla instituce židovského kněžství vedená Ananusem, nejvyšším knězem. Kněžství se postavilo proti židovskému povstání vedené Zeloty. A Ananus chtěl mír s Římem. Dokud On a kněžství stálo v cestě, bezpráví židovských Zelotů – „dílo Satana“ nemohlo dosáhnout plné realizace a „člověk hříchu“ se nemohl objevit na scéně a způsobit konečné zničení. V šedesátých letech však Zeloti s pomocí Idumejců zavraždili Ananuse a více než 12 000 dalších kněží. Kněžství tak bylo „odstraněno z cesty,“ jak napsal Josef Flavius ve své historii pádu města:

„Neměl bych se mýlit, když řeknu, že smrt Ananuse byla počátkem zničení města; a že od tohoto dne může být datováno svržení jejích zdí a zkáza všech záležitostí, kterých on byl ochráncem. Kdyby přežil Ananus, taky by to obrovsky zkomplikovalo Léviho záležitosti“

2. Tesalonicenským 2.8-10 Za příchodem toho bezbožníka bude stát satanovo působení, všechna jeho lživá moc, znamení a zázraky. Všemi těmi hanebnostmi bude klamat ty, kdo míří do záhuby, protože nechtěli milovat pravdu, která je mohla zachránit. Proto je Bůh vydá napospas bludu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale našli zálibu v hanebnosti.

Všechno se stalo v samotném chrámu, který stál až do roku 70. n.l. Jak se rozšířila válka mezi Židy a Římem, objevil se silný vůdce židovských Zelotů, který splnil Pavlovo proroctví. Brzy se stal klíčovým mužem v podněcování Židů proti Římu, při přinášení ohavností do chrámového prostoru a při konečném zničení Jeruzaléma a chrámu, to vše v obrovské intenzitě po vraždě Ananuse a odstranění kněžství. Muž jménem Jan, syn Leviho, uprchl do Jeruzaléma z Římany dobývané oblasti Gischaly v Galilei a stal se zrádným vůdcem židovských Zelotů, když zcela ovládl chrámový prostor.

Josef Flavius také zaznamenává, že předtím, než se objevil Jan Gischalský, syn Levi, jako vůdce Zelotů, byly v Judsku tři Zelotské frakce. Ano, síla Satana už konala svou podvodnou a zrádnou práci. Tento Jan fyzicky vstoupil do chrámu, představil se Zelotům, jako vyslaný vůdce, a přesvědčil je, aby se vzdali zákonů Říma, jeli do války a získali nezávislost. Nařídil smrt Ananuse a odstranění kněžství. Po těchto zvěrstvech se stal oficiálním vůdcem skupiny Zelotů, ovládal oblast chrámu a začal ignorovat zákony Říma, Boha i člověka, a sliboval vysvobození z nadvlády Římanů. On zapálil domy plné obilí a všech ostatních zásob, které by byly dostačující i v případě mnohaletého obléhání města. On podvedl Židy lhaním o síle Římské armády. V chrámu a sousedních částech prořízl hrdlo každého, kdo byl podezřelý z přechodu k Římanům. Ustanovil mnoho falešných kněží a proroků, roztavil posvátné nádoby používané v chrámu, podporoval démonské rituály a poškozoval chrám.

Stručně řečeno, tento Jan se usadil v chrámu, který ještě stál, když Pavel psal své epištoly, a povýšil se nad Řím i nad Boha, čímž zaujal místo Boha v chrámu. Všechno toto se stalo, právě tehdy a tam, a přesně tak, jak Pavel řekl, že „člověk hříchu“ učiní.

Po příchodu Pána a zničení Jeruzaléma a Chrámu v 70. letech, byl Jan z Gischaly římskými úřady odsouzen k trestu doživotí. Takto se naplnil Pavlův prorocký a symbolický jazyk, že tento člověk bude zničen „duchem Ježíšových úst a jasností svého příchodu“ (viz Iz 11: 4; 30: 27-33, Oz 6,5 (také Da.7: 8, 19-28).

2. Tesalonickým 2:11 Proto je Bůh vydá napospas bludu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale našli zálibu v hanebnosti.

Josef Flavius také zaznamenává, že římský generál Titus neměl v úmyslu zničit chrám. Římané jej chtěli zachovat, jako trofej a památník jejich triumfu. Dokonce Josef Fl. osobně prosil Jana Gischaly, aby se vzdal, ale on a lidé kolem něj byli tak šílení, že odmítli byť jen naslouchat těmto návrhům. Tento člověk, Jan, skrze moc Satana a iluze způsobil, že v jeho osobě falešného mesiáše mělo velké množství lidí naději. Byl to však podvodník a zloduch. Oni se dívali a doufali v „člověka hříchu“, že je povede k vítězství a nezávislosti. Kněžství, které stálo v cestě, bylo odstraněno, a do srpna nebo září 70. let n.l. se celé Pavlovo proroctví naplnilo. Město i chrám byly spáleny a zbořeny, a smluvní národ Izraele, i biblický judaismus, byly navždy zničeny.

Pouze v tomto kontextu prvního století dávají slova apoštola Pavla o “muži hříchu“ smysl a význam. Jan z Gischaly, syn Leviho, byl současníkem Pavla. Očitý svědek Josef Flavius, židovsko-římský historik, pravdivě a objektivně dokumentuje jeho zradu a jeho rozhodující roli ve zničení Jeruzaléma. Nikdo jiný v historii, Caesar, Nero, Titus ani Domician, se nepřiblížili tak blízko, aby naplnili tato proroctví, protože tento nejvlivnější a podvodný vůdce Zelotů, Jan z Gischaly, doslova zhmotnil síly nepravosti. Stál v samotném chrámu a vyvýšil se nad samotného Boha.

Tak, jako Jidáš zradil Ježíše, Jan z Gischaly zradil Židy. V dramatickém paralelním duetu Písmo dává tomuto „muži hříchu“ Janovi z Gischaly, synu Léviho, jméno „syn zatracení“ stejně, jako je dostal i neslavný zrádce Jidáš Iškariotský (srovnej Jan 17:12 a 2. Tesalonicenským 2:3). Oba se objevili ve stejném časovém rámci starých smluv – tedy v „posledních dnech“.

Byl to ten člověk 1. století, který musel být odhalen před Kristovým dnem v 70. letech n.l., a který byl zničen, když se Ježíš vrátil. Žádný budoucí „člověk hříchu“ už nemusí přijít, aby toto proroctví naplnil, protože již bylo naplněno.

Robert Krejčí