Nechte mě chvíli mluvit o hovně

V jednom ze svých podobenství Ježíš říká, že by plevel, rostoucí v jednom poli s pšenicí, neměl být hned odstraňován, protože by se mohlo stát, že s plevelem odstraníme také pšenici.

Prakticky můžeme toto podobenství aplikovat také tak, že k sobě osobně, ale i vzájemně, můžeme být laskaví, když zkoumáme a rozlišujeme, co je v našich životech dobře, a co je špatně. A zejména v tom, co považujeme za negativní.

Někdy jsou totiž v našich životech věci, které se nám nelíbí, nicméně rozvíjí náš charakter. Díky nim dokážeme lépe vnímat pozitivní rysy našich vnitřních životů.

Například, mám velkou potřebu kontrolovat svůj život kvůli strachu z toho, že se něco pokazí. A to aplikuji i na životy lidí, které miluji, protože nechci, aby se jim něco stalo. Může mě to tedy snadno vést k tomu, že se vůči druhým budu chovat, jako ovládající osoba, jako kontrolor. Když to však rozeznám a jsem si toho vědom, můžu začít jednat tak, abych se vůči druhým tímto ovládajícím způsobem nechoval, abych je nemanipuloval. Neznamená to nutně, že to eliminuje mou potřebu kontroly, ale budu si toho vědom. Výsledkem pak může být, že dokážu být ohleduplným člověkem, který osvobozuje a zmocňuje druhé k tomu, aby se stali nezávislými.

Nejpokornější člověk, kterého znáte, pak klidně může bojovat s pýchou. Nejpokojnější člověk, kterého znáte, se klidně může potýkat s hněvem. Nejšťastnější člověk, kterého znáte, se klidně může potýkat se smutkem.

Použiji tuto analogii:

Velmi jednoduše řečeno, kompost je vyroben z hovna a z hlíny. Jedno je „špatné“ a druhé „dobré“, společně se však toto „špatné“ a „dobré“ mísí dohromady, aby to vytvořilo bohatou půdu, vhodnou pro plodný růst.

S našimi životy je to stejné. Máme plevel a máme pšenici. Máme hovno a máme ctnost. Přejeme si, aby hovno nebylo, ale je. A to vše, smícháno dohromady, vytváří bohatou půdu, z níž vyrůstají naše jedinečné životy.

Upraveno z článku Davida Haywarda