Pokrytectví náboženství

Jednou z věcí, které se mi na církvi nelíbí, stejně jako na jakémkoli organizovaném náboženském uskupení nebo shromáždění, je přetvářka. Pokrytectví. V takových prostředích se to jen hemží a nedá se s tím nic dělat. Je to nedílná součást. Je to chronické. Pokrytectví, stejně jako náboženství, vyznává jednu věc a dělá druhou. Pokrytectví je jádrem náboženství. Proto: Obecně řečeno, náboženští* lidé chtějí být dobří. Když však zklamou, jejich standardní reakcí je popírání, ignorování nebo zatajování. Pokrytectví téměř nikdy není záměrné. Je to obranný mechanismus, jak se chránit před obviněním. Obvinění je třeba se především vyhnout. To se samozřejmě děje napříč všemi odvětvími společnosti. V náboženském kontextu je však tento impuls silnější, protože být dobrý je projektem celého náboženství. Ačkoli to tak někdy vypadalo, Ježíš systém přímo nezpochybnil. On šel po srdci a zpochybňoval pokrytectví tím, že poukazoval na to, jak se činy neshodují se slovy. Tím odhalil přetvářku náboženství.

*Když píšu „náboženský“, nepoužívám tento termín nutně pejorativně.