Vlastní nebo Boží autorita?

Duchovním zneužíváním je, když duchovní vůdce užívá své postavení autority k ovládání, zastrašování nebo snižování jiných osob. Vyskytuje se také tehdy, když je osoba pokládající otázky, hledající odpovědi, pomoc či podporu před ostatními očerňována, jako by se snažila zpochybnit „Pánova pomazaného“. Je tedy označena za nedostatečně „duchovní“ a jinak znevažována, s cílem ji podrobit, izolovat nebo odstranit.

Hlavní charakteristikou duchovně zneužívajícího náboženského systému je, když jsou vůdci natolik zaujati svou vůdcovskou autoritou, že mají potřebu ji ostatním neustále připomínat. Tráví tedy spoustu času mluvením o své „autoritě“ a opakovaně vyžadují úplnou podřízenost a oddanost. Často je to spojeno se zesměšňováním či hanebným poznámkováním na adresu těch, kteří jsou vnímáni jako nepoddaní.

Rozdíl mezi skutečnou duchovní autoritou a zneužívající duchovní autoritou je v tom, že ti první autoritu skutečně mají, ti druzí ji pouze vyžadují. Příkladem je Ježíš. Když učil, duchovní autoritu skutečně měl. Jeho život, jeho osoba i jeho slova ji potvrzovali, aniž by o ní musel hovořit, nebo ji musel vyžadovat.

Takže, jedním z nejlepších způsobů, jak identifikovat zneužívající autoritu je, když si všimnete, kolik času i úsilí musí náboženský vůdce vynakládat na to, aby druhým svou autoritu připomínal. A jak často musí hovořit o tom, jak se jeho autoritě musí všichni podřídit. Tito zneužívající vůdci nekompromisně dostávají lidi pod sebe – pod své „slovo“, pod svou „autoritu“, pod svou „moc“ – a to je ten nejjasnější důkaz, že to dělají jen na základě své autority, nikoli té, která je z Ducha Svatého.