Miluješ protože miluješ, nebo protože ti to přikázali?

Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“

Je zjevné, že jednání, o kterém zde Ježíš hovoří, vůbec není podmíněno lítostí, pokáním či dobrým jednáním dotyčných nepřátel. Vůbec zde nehovoří o tom, že je máme milovat a jednat vůči nim dobře, pouze v případě, když začnou sekat latinu. Dokonce svá slova doplňuje: „Jaký má smysl, když milujete jen ty, kdo milují vás? Jaký má význam, když se chováte dobře jen vůči těm, kteří se chovají dobře vůči vám. Nedělají snad totéž i výběrčí daní? Co mimořádného je na tom, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané?“

Když tedy občas čtu reakce, pohoršující se nad některými články, které hovoří o tom, že Bůh již zachránil všechny, dokonce i ty, kteří si to „vůbec nezaslouží“, říkám si, jak tito lidé ve skutečnosti tato Ježíšova slova chápou. Milují a jednají dobře jen na oko, jen aby naplnili přikázání, avšak se skrytým vědomím, že Bůh to těm lumpům beztak jednou spočítá, nebo je jejich milování a srdečný přístup skutečně z hloubky srdce nepředstíraný? Milují, aby naplnili Ježíšovo přikázání, nebo milují, protože opravdu milují. Možná to některým připadá stejné, ale je v tom rozdíl, a velký.

Ti první totiž milují jen do chvíle, kdy je přikázání v platnosti. Jakmile však nastane den soudu, o kterém hovoří, a který tak toužebně vyhlíží, jejich milování pomine. Vždyť přeci i Bůh bude od této chvíle jednat v hněvu, láska jde teď stranou, musíme tedy i my. Máme milovat? Dobře, budeme, Pane!!! Máme nenávidět? Dobře, budeme, Pane!!! Prostě jako ovce, avšak v tomto případě tupé.

Ti druzí, jejichž láska je opravdu nepředstíraná, milují, ať se děje co se děje. A pokud by skutečně nějaký den soudu snad i nastal, oni by byli první, kdo by se mezi Boha a nepřátele postavili, aby tak, jako kdysi Mojžíš, mohli zakřičet: „Bože, my vůči nim jednali dobře nehledě na to, jak jednali oni. My je milovali, ačkoliv oni nás pronásledovali. My jim odpouštěli, i když oni toho nelitovali, a naše srdce toho bylo plné, a ty toho teď nejsi chopen!? Jak tomu máme rozumět? Copak jsi jako pohané nebo výběrčí daní? Copak jsi na nás uvrhnul něco, čeho se sám ani prstem nedotkneš? Dobrá, potřebuješ-li oběť, potrestej nás, ale jim dej milost a ukaž, že jsi alespoň tak milosrdný, jako i my!!“

Myslím, že Ježíš přesně toto ukázal, co vy na to? Takže, pokud je někdo tímto zamyšlením pohoršen, upokojte se, k tomu nikdy nedojde. Bůh milosrdenství nepostrádá a Ježíš nepotřeboval svou obětí ukojit Boží hněv. Právě On ukázal Otcovu lásku a jeho slova byla slova Otce. Jeho spravedlnost tedy vůbec není protilehlou stranou milosti. Jeho spravedlnost stojí na straně milosti, lásky, slitování a odpuštění. Proto Ježíš svou řeč mohl zakončit slovy: „Buďme tedy dokonalí a milosrdní, jako je dokonalý a milosrdný náš nebeský Otec.“

Mějte prima den, spása je hotová.