Zapři se a vezmi svůj kříž

Často slyším o tom, jak je třeba se zapřít, abychom jednali, jako správní křesťané. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, “ přeci zněla Ježíšova slova. Pak mám ale otázku; Kdepak je ta omílaná proměna, pokud se neustále potřebuji zapírat? Mám snad chápat, že Bůh, k jehož obrazu jsem stvořen, je nucen se neustále zapírat? Nebo jsem se nechal obalamutit? Není snad napsáno, že On zpúsobí, že budu zachovávat jeho přikázání? Co se tedy, namísto neustálé snahy zapírání se, prostě nechat změnit? Myslím, že Bůh ví, jak na to, aniž by utrpěla má sklovina, drolici se od skřípajících zubů ustavičného sebezapření.

Pokud se nad tím zamyslíte, tak přirozenost nepotřebuje sebezapření, Nepřirozenost však ano. Žel, mnozí natolik povýšili nepřirozenost na ctnost, s přesvědčením, že jejich sebezapírání potvrzuje jejich hlubší duchovnost (ačkoliv to samozřejme mnohdy nahlas neřeknou), že až zapomněli být sami sebou.

Takže raději budu sám sebou, s důvěrou v Boží proměnu, než abych zbytek života strávil sebezapíráním, ve snaze stát se něčím, co mi vůbec není přirozené.

Ez 36:26-27 „Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit.“

A co tím zapíráním Ježíš tedy myslel?

Celé sdělení, kromě jiného, vidím v kontextu přiznání se ke Kristu mezi náboženskými Židy, kteří Ježíše a posléze i jeho následovníky tvrdě pronásledovali, podobně jako i Saul pronásledoval Davida. Šlo jim o život ze strany Židů, a pokud by opustili Krista a vrátili se zpět pod Zákon, tak i o život ze strany soudu, který na ně přicházel – viz Židům 10:25 a dál… (článek k tématu) Tedy vše bylo v kontextu doby a osob, kterým to Ježíš říkal, a na to je třeba brát zřetel.

Udělali jsme z toho zapírání pokušení a žádostí a braní kříže, abychom přežili den atp. ale o tom zde přeci řeč není. Náš život by měl být o proměně a ne o ustavičném zapírání se. Když Ježíš říká, „cizoložství není jen o vykonaném skutku, ale i o srdci“ nesnažil se jim povědět, že se mají kousnout a snažit se zahánět hříšné myšlenky, ale daleko spíše poukázal na to, že ta jejich pravidla je nemohla změnit. Že jejich snahou zachovávat je, kloužou jen po povrchu, a tedy že potřebují nová srdce a proměnu Boha, kterou nelze dosáhnout sebezapíráním a dodržováním přikázání, ale proměnou ze vztahu.

To samé je i sdělení, že Ježíš nepřišel přinést pokoj, ale meč či rozdělení.

Znám lidi, co jsou „pro Krista“ tak vlezlí a nepříjemní, že je druzí nemohou vystát. Sami svým jednáním, arogancí a tupostí působí rozkoly a oddělují se od svých „nevěřících“ příbuzných a přátel, protože „Ježíš přeci nepřinesl pokoj ale meč.“ Ale znovu, v kontextu doby, byli věřící ti, kdo byli pronásledováni, a ti od nichž se jejich židovští příbuzní oddělovali, ne naopak.

Takže se z toho udělala snaha ustavičného sebezapírání a oddělování – což zní vznešeně a duchovně – ačkoliv o tom vůbec řeč nebyla.

Sám v poslední době docházím k zajímavým rozhodnutím (prosím rozumějte dobře). Pokud vidím, že je v mém životě nějaká věc, kterou dělám protože bych „měl“ protože se to „musí“ a naopak, a to je jediný motiv, proč to udělám nebo neudělám, tak právě to je ta oblast, která stojí za prozkoumání. Tedy buď je tam potřeba proměny, nebo je to jen oblast, která je za hradbou náboženského „musíš / nesmíš“, aniž by to Bůh kdy chtěl vůbec řešit. Učím se tedy vystoupit zpoza náboženské fasády a být skutečně sám sebou, protože to vypadá, že to je cesta ke skutečné proměně – najít sám sebe a s odkrytou tváří, takový jaký jsem, prostě žít před Bohem. Nechci totiž žít dobře proto, abych se líbil Bohu, ale proto, protože vím, že je to dobré. Nechci žít dobře proto, abych dostal bonbón, alias nebeskou odměnu, ale protože ten dobrý život samotný je odměnou. Pak nepotřebuji pro druhé vyžadovat trest za jejich špatný život, protože ten špatný život samotný může být dostatečným trestem, nebo spíše peklem. A mimo jiné, kdo jsem já, abych posuzoval, je-li jejich život špatný či dobrý? Takže, spíše než abych očekával jejich trest, jakožto satisfakci za mé „sebezapření“ žít dobře – což samo o sobě zní dost směšně – tak očekávám a přeji jim, aby i oni mohli být skutečně šťastní, tak jako chci být i já. A to není vzpoura proti Bohu, ale myslím, že to má daleko blíže k dospělosti.

Ještě k příkladu sebezapření: Jak bych mohl být šťastný, spokojený a zamilovaný, kdybych věděl, že moje manželka je mi věrná jen proto, že se každý den musí zapřít a vzít svůj kříž? No, a kdyby náhodou zapomněla, tak se utrhne s prvním, koho potká?

Žel, tak vypadá život nemála křesťanů, kteří se stále trápí zapíráním sama sebe a braním svého každodenního kříže, ve snaze zalíbit se Bohu, aniž by věděli, že je to o prostém porozumění a přijetí toho, že je vážně vše hotovo.

A ještě něco závěrem; Odpočinutí od svých skutků, neznamená, že se začneme snažit činit skutky spravedlnosti.

Zkuste o tom popřemýšlet.