Žít a nechat žít

Pamatuji si, jak intenzivní bylo, být zapálený věřící? Pokročil jsem:

1. Už nejsem evangelista. Měl jsem v sobě hluboko zaryto, že musím být neustále připraven vydat svědectví o naději, která je ve mně, a obrátit lidi. Svět pro mě byl misijním polem, a lidé byli objekty mého snažení! Byli mým projektem. Vnitřní tlak apelující na to, abych sdílel svou víru, byl neúprosný. Teď už měnit názor druhých nemusím. Nemusím hrát tu hru, a ani nikoho „přivádět.“ Tlak někoho přesvědčit je pryč, a já mohu trávit čas s těmi, kteří mi jsou blízcí, a se kterými si rozumím.

2. Mé myšlenky jsou opět mé. Myslím za sebe. Už nejsem obětí, kdy má mysl byla kontrolována. Bez ohledu na to, co si o mě lidé myslí, zůstávám sám sebou. Jsem dospělý a nikoho nenechám, aby mi podsouval své myšlenky, nebo ovládal ty mé. Pokud trávím čas s lidmi, kteří zastávají různé názory, zůstávám ve svých názorech nezávislý. Nemusím věřit tomu, čemu věří oni a oni nemusí věřit tomu, čemu věřím já. Mé názory jsou mé a mám právo je mít, tak jako i oni mají právo mít ty své.

3. Já rozhoduji, jak a jestli budu komunikovat s ostatními. Už vím, že nemusím druhé lidi, skrze vytváření a následné využívání příležitostí, dostávat na stranu mé víry. Už s nimi nemusím souhlasit, nebo s nimi diskutovat, sjednocovat se nebo je korigovat. Já si vybírám, jak se zachovám. Mohu se s nimi zapojit do hovoru, ale také nemusím, protože nejsem nucen, ani vnitřně tlačen ke shodě či potřebě argumentace. A tak, jak mohu do konverzace vstoupit, tak z ní mohu i odejít. I když si budou myslet, že jsem hrubý či nepříjemný, pyšný či bezcitný. Je na mně, zda se zapojím nebo ne. Protože vím, že už nikoho nemusím měnit. Mám kontrolu nad tím, co si myslím a rozhoduji, kdy se v rozhovorech s ostatními budu angažovat.

Jedním z příznaků dekonstrukce je, že jsem ztratil potřebu druhé přesvědčovat a obracet je.

Žiji a nechávám žít.

Upraveno z článku Davida Haywarda