Dva svědci, dvě olivy (1)

Dva svědci byli dva kněží z prvního století, Ananos syn Ananův a Ješúa syn Gamalielův. Podle Flavia vedli tito muži mírové hnutí v Jeruzalémě. Bylo to v době, kdy byli Zéloti rozhodnuti povstat a podnítit válku proti Římanům, ve snaze získat pro Izrael úplnou nezávislost. Jak dále v textu uvidíme, jejich role, smrt, následky jejich smrti i její načasování se shodují s řadou podrobností, které Jan viděl ve Zjevení 11. kapitole.

Zde je krátký souhrn informací o těchto dvou mužích:

1. Ananos syn Ananův: Jmenování Ananose jako velekněze je zaznamenáno v Židovských starožitnostech 20.9.1. Ananos byl jmenován v roce 62 n.l. a Flavius ho nazval „nejstarším z nejvyšších kněží“ a „velmi obezřetným mužem“ (Válka židovská 4.3.7.), „podivuhodným milovníkem svobody“, který „upřednostňoval mír nad všemi věcmi“ a „chytrým člověkem v mluvení a přesvědčování lidí „(Válka židovská 4.5.2.). Je ironií, že v prosinci 66 n.l. byl Ananos jmenován generálem nad Jeruzalémem. Byl jedním z 10 generálů jmenovaných pro přípravu války proti Římu (Válka židovská 2.20.3.). Jeho dlouhou řeč proti Zélotům můžeme číst ve Válce židovské 4.3.10.

2. Ješúa: Za velekněze byl jmenován v roce 63 nebo 64 n.l., ale jeho kněžství trvalo asi jen jeden rok. Flavius napsal, že od té doby byl Jeruzalém ve „velkém nepořádku a všechno bylo horší a horší“ (Židovské starožitnosti 20.9.4.). Flavius označil Ješúu za „přítele a společníka“ a nazval ho „nejstarším z nejvyšších kněží vedle Ananose.“ I Ješúa přednesl dlouhou řeč proti Zélótům, která je zaznamenána ve Válce židovské 4.4.3.

Chrám obležen Zélóty

K obléhání došlo poté, co Zélóti jmenovali falešného velekněze Fanniáse syna Samuélova, „který nejen že nepocházel z velekněží, nýbrž si ani trochu pro svou nevzdělanost nedovedl představit, co to velekněžská hodnost je.“ (Válka židovská 4.3.6-8 ). Flavius zaznamenává že, tohoto muže přivlekli proti jeho vůli z venkova, ozdobili jej posvátnými rouchy, vystavovali jako v divadle a příležitostně jej poučovali, jak si má počínat. Takto Fanniás předsedal tomuto místu, dokud nebyl Jeruzalém zničen. Ananos a Ješúa tedy v jistém smyslu představovali poslední lampy, finální olejnaté olivovníky chrámu, těsně před tím, než byl chrám zničen. Oba byli zabiti během obléhání chrámu Zélóty v únoru až březnu 68 n.l.

Ale pojďme ještě zpět k událostem, které jejich smrti předcházely. Takže Fanniás byl podvod a lidé v Jeruzalémě začali mít Zélótů dost. Proto je Ananos a Ješúa vedli v povstání:

„Tuto jejich drzost občané nesnesli a všichni horlili, jako by šlo o svržení samovlády. Také ti z nich, kdo byli uznávanými předáky, Górión, syn Josefův, a Gamaliélův syn Symeón, je povzbuzovali a jak všechny pohromadě ve shromáždění, tak i jednotlivě každého obcházeli, že již je na čase, aby byli ztrestáni zhoubci svobody a svatyně očištěna od lidí vraždami poskvrněných. Nejvýznačnější z velekněží, Gamalův syn Jéšúa a Ananos Ananův, velice kárali lhostejnost lidu a podněcovali jej ve schůzích proti zélótům. Ti se tak totiž sami nazvali, jako by usilovali jen o konání věcí poctivých, a nikoli o činy nejhorší v míře vrchovaté.“ (Válka židovská 4.3.9.).

Ve svém projevu (Válka židovská 4.3.10.) Ananos řekl, že povede lidi v útoku na Zélóty typu „všechno nebo nic“, a že v tomto úsilí nezachrání své vlastní tělo.

Bitvou Ananos a jeho následovníci skutečně získali nadvládu proti Zélótům, přinutili je ustoupit do vnitřního chrámu a získali kontrolu nad zbytkem města (Válka židovská 4.3.12.). Ananos si pak vybral 6000 ozbrojených mužů, aby udrželi Zélóty pod dohledem. Tato strategie se však zvrátila a sice z důvodu zrady Jana Leviho z Gischaly, kterého Flavius popisuje jako velmi lstivého s velkou vnitřní touhou po samovládě (Válka židovská 4.3.13-14). Ten přede všemi přísahal věrnost Ananosovi a jeho přívržencům, ovšem všechnu strategii následně vyzradil Zélótům.

Ve Zjevení 11: 5 čteme, že oheň vyjde z úst dvou svědků, aby pohltil jejich nepřátele, kteří by se jim pokusili ublížit. Srovnejte to s tím, co bylo řečeno Jeremiášovi:

Jeremjáš 5:14 „Proto takto praví Hospodin, Bůh zástupů: Protože jste mluvili toto slovo, hle, svá slova učiním ve tvých ústech ohněm a tento lid dřívím a stráví je.“

Více o tom, že Boží slovo je jako oheň, který má moc „stravovat“ či „zabíjet“ lidi můžeme číst v Jeremiáši 23:29 a Ozeáši 6:5.

Ve Zjevení 11: 6 se říká, že tito dva svědci „budou mít moc zavřít nebe, aby v době svého proroctví nespadl déšť …“

Všimněte si, že během dnů Eliáše „nepršelo tři roky a šest měsíců“ (Jakub 5:17; Lukáš 4:25), což odpovídá i době, po kterou tito dva svědci prorokovali (Zjevení 11,3). Bylo to 1260 dní.

Flavius zaznamenává, že během římského obléhání v roce 70 n.l.  dokud byl Jeruzalém v rukou Zélótů, byly prameny vod „téměř vyschlé“ Jakmile však Římané dorazili,  najednou bylo vody více než dost. To ukazuje, že během doby, kdy Zélóti ovládali Jeruzalém, prostě nepršelo:

„Titovi dokonce i prameny bohatěji tečou, které pro vás dříve byly vyschlé. Víte přece, že před jeho příchodem měla studně Silóam nedostatek vody a všechny studně před městem také, takže jste kupovali vodu na džbány. Nyní jsou pro vaše nepřátele tak plné, že postačí nejen jim a jejich stádům, nýbrž i na zalévání zahrad.“ (Válka židovská 5.9.4.409-410).

Pokračování příště…

Zélóti (řecky: ζηλωτής, tj. „horliví“, hebrejsky: קנאים, kana’im), též sikarioni, byla militantní židovská skupina a protiřímské odbojové hnutí v 1. století n. l. v Judeji. V roce 66 n. l. se podíleli na protiřímském povstání a revoltě, která vešla ve známost jako první židovská válka. V té se různým židovským skupinám podařilo osvobodit Jeruzalém, který však nakonec Římané v roce 70 dobyli zpět a zbořili tamní Chrám. Zdroj>>

Josephus Flavius (37/38 Jeruzalém – kolem 100 Řím), původním jménem Josef ben Matitjahu (hebrejsky יוסף בן מתתיהו), řecky Iosepos (Ιώσηπος), byl židovský kněz, učenec a historik, který zanechal významné poznámky o První židovské válce v letech 66–70. Své jméno Flavius si Josef přibral podle rodového jména císaře Vespasiana. Zdroj>>