Dva svědci, dvě olivy (2)

V únoru 68 n.l. Ananos začal naléhal na obyvatele Jeruzaléma, aby se postavili proti zákonickým židovským fanatikům, kteří převzali chrám jako „darebáci prolévající krev.“ Jan Levi z Gischaly, který předstíral, že stojí na straně Ananose, byl poslán jako velvyslanec (Válka židovská 4.3.13.). Zélótům však nalhal, že Ananos pozval římského generála Vespasiana, aby dobyl Jeruzalém (Válka židovská 4.3.14 ) a mnoha dalšími výmysly, pomluvami a zastrašováními se mu podařilo vůdce Zélótů vzbudit k prudké reakci. Sám sebe pak prohlásil za vyslance boží prozřetelnosti, aby Zélóty varoval, ve snaze stát se jejich vůdcem, čehož také později dosáhl.

V reakci na tato slova vůdci Zélótů Eleazar syn Šimonův a Zachariáš syn Fálekův požádali o pomoc Idumejské, kteří žili jižně od Judeje. Zélóti jim poslali dopis, „že prý Ananos oklamal občanstvo a že zrazuje hlavní město Římanům. Oni sami pak že povstali pro svobodu a že jsou sevřeni v posvátném obvodu. Že prý již krátký čas rozhodne o tom, zda se zachrání, jestliže oni nepřijdou rychle na pomoc. Sami prý se brzy dostanou v moc Ananovu a svých nepřátel a Město v moc Římanů.“ (Válka židovská 4.4.2) Přestože byli Zélóti uvězněni ve vnitřním chrámu, podařilo se jim propašovat dva posly, kteří tuto zprávu Idumejským doručili.

V naplnění Zjevení 9:13-16 Idumejští rychle připravili armádu 20 000 mužů, kterou řídili čtyři velitelé:

„Ti užasli nad dopisem a nad tím, co příchozí vyprávěli, a jako šílení obíhali svůj národ a vyhlašovali válečné tažení. Početný dav se shromáždil dříve, nežli byl vydán rozkaz, a všichni se chápali zbraní jako za svobodu hlavního města. Sebralo se jich na dvacet tisíc lidí a přitrhli k Jeruzalému. Vedli je čtyři vůdcové: Jan a Jákob, synové Sósovi, dále pak Šimon, syn Kathlův, a Fineás Klusóthův.“ (Válka židovská 4.4.2)

Když přišli do Jeruzaléma, Ananosovy stráže jim nejprve zabránily ve vstupu a Ješúa přednesl projev, ve kterém popřel, že by někdo zradil Jeruzalém Římanům. Pozval Idumejské, aby pomohli osvobodit město od skutečných nepřátel, Zelotů, ale nepodařilo se mu je přesvědčit. (Válka židovská 4.4.3-4)

Uprostřed příšerné bouře a zemětřesení, které nastalo té noci, bylo většině strážců dovoleno jít domů.

„Za noci totiž propukla nesmírná bouře a mocná vichřice s velice prudkými lijáky, blesky se křižovaly a strašlivě hřmělo a země se otřásala s nesmírným duněním. Bylo zcela jasné, že se řád světa ocitá k záhubě lidí ve zmatku, a kdokoli se mohl domyslet, že to jsou před. zvěsti nikoli malého neštěstí.“ (Válka židovská 4.4.4)

Dokonce i někteří z uvězněných Zélótů dokázali vyjít z chrámu a pomocí pily se prořezat branami, což umožnilo Idumejským vstoupit do města. Zélóti se k nim přidali a pozabíjeli stráže (Válka židovská 4.5.1). Následující den Idumejští, jednající jménem Zélótů, pronásledovali a zabili Ananose i Ješúu, kteří se postavili proti jejich válce a usilovali o mír:

„Zélóti zdvihli spolu s Idumejskými válečný pokřik a bouře činila řev ze všech hrdel daleko strašlivějším. Idumejští nikoho nešetřili, protože byli od přírody velmi krutí vrazi. Bouří zle postiženi doráželi zbraněmi na ty, kdo před nimi město uzavřeli. Chovali se stejně vůči těm, kdo prosili o milost, jako vůči těm, kdo se bránili. Mnohé z těch, kdo jim připomínali kmenové přibuzenství a žádali je, aby brali ohled na společnou svatyni, probodávali meči. Nebylo nijak možno utéci ani nebyla naděje na záchranu. Pobíjeli je, jak byli navzájem stísněni. Většinou byli přemáháni, protože nebylo kam ustoupit a vrahové na ně dotírali. V bezradnosti se vrhali dolů do města, neunikli však myslím záhubě ještě žalostnější, protože ji podstoupili o své vůli. Vnější chrámový obvod byl zcela zaplaven krví. Ten den si vyžádal osm tisíc pět set mrtvých. Tím se však zuřivost Idumejských nenasytila. Obrátili se do města a drancovali dům od domu. Zabíjeli každého na potkání. Zdálo se jim zbytečné zabývat se ostatními lidmi; hledali velekněží a ti byli terčem vášně většiny z nich. Brzy byli velekněží zajati a zabiti. Stanuvše nad jejich mrtvolami, posmívali se Ananovi za jeho oddanost občanstvu a Jéšúovi za jeho projev z hradeb. Dostoupili až takového stupně bezbožnosti, že dokonce jejich mrtvoly pohodili bez pohřbu, ačkoli mají Židé tak velikou péči o pohřby, že i ty, kdo byli za trest ukřižováni, snímají před slunce západem a pohřbívají. Nepochybil bych snad, kdybych řekl, že smrt Ananova byla pro Město začátkem zničení a že hradby byly vyvráceny a zanikl Židovský stát onoho dne, kdy Židé spatřili velekněze a vůdce své vlastní záchrany zavražděného uprostřed města.“ (Válka židovská 4.5.2)

Jan i Flavius tedy popsali v Jeruzalémě dva jedince, kteří byli nenáviděni, v podstatě neporazitelní, konečně zabiti a nesměli být pohřbeni.

Jan navíc popisuje reakci těch, kteří byli rádi, že se těchto dvou svědků zbavili: Zjevení 11:10 „A ti, kdo přebývají na zemi, se budou nad nimi radovat, veselit se a posílat si navzájem dary, protože tito dva proroci mučili ty, kteří bydlí na zemi.“

Říká se, že k úmrtí Ananose a Ješúi došlo v únoru nebo březnu 68 n.l. Půst Ester a Purim se obvykle konají od 13. – 16. měsíce Adar. V roce 68 n.l., se půst Ester a svátek Purim konal kolem 4. – 7. března podle našeho kalendáře. Zdá se tedy, že když Zélóti slavili Purim v březnu 68 n.l., nejen že oslavovali osvobození od Hamana, k němuž došlo ve dnech královny Ester, ale oslavovali i své osvobození od Ananose a Ješui, a od veškerého jejich úsilí odporovat Zélótům a dosáhnout míru s Římem. Nakonec tedy uvěřili lži, kterou rozšířil Jan z Gischaly o tom, že Ananos pozval Vespasiana, aby obsadil Jeruzalém a tedy, že Ananos byl tím nepřítelem, který plánoval, aby všichni padli do zajetí Římanů.

Krátce nato další z vůdců Zélótů, Šimon syn Giórův, zjistil, že Ananos je mrtvý. Pobýval v Masadě, kam se uchýlil po té, co jej Ananos vyhnal z Akrabatské toparchie kvůli jeho tyranii (Válka židovská 2.22.1-2). Když tedy Šimon „uslyšel o Ananově smrti, odešel do hor, a vyhlásil propuštění pro otroky a odměny pro svobodné, a shromažďoval zločince ze všech kmenů „(Válka židovská 4.9.3 ).

Toto je tedy jeden z příkladů, jak se chovali Zélóti po té, co byli osvobozeni od „mučení“ Ananose a Ješúi.

Doporučuji tedy pročíst Flaviovy spisy, které můžete získat v každé knihovně, nebo volně stáhnout na internetu. Dočtete se tak o válkách, hladomorech, zemětřeseních a dalších událostech, které byly znamením té doby, přesně jak o nich, kromě Jana, prokoval i Ježíš v Matouši 24 a na dalších místech.

Matouš 24:3-8 … 34 Když seděl na Olivové hoře, v soukromí k němu přistoupili učedníci a říkali: „Řekni nám, kdy to bude (zničení Jeruzaléma a chrámu) a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?“ Ježíš jim odpověděl: „Dávejte si pozor, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: „Já jsem Kristus svedou mnohé. Budete slýchat o válkách a uslyšíte válečné zvěsti. Dejte si pozor, neděste se. To všechno musí nastat, ale to ještě není konec. Povstane totiž národ proti národu a království proti království, budou hladomory a zemětřesení na různých místech. Ale to všechno bude počátek porodních bolestí … Amen, pravím vám, že určitě nepomine tato generace, dokud se toto všechno nestane.“