Desátky

Malachiáš 3:8-10 Což smí člověk okrádat Boha? Ale vy mě okrádáte! Ptáte se: Jak tě okrádáme? Na desátcích a darech pozdvihování. Kletbou jste prokleti, protože mě okrádáte, celý národ.

Desátky jsou Božím příkazem a proto, nechceš-li být prokletý a zloděj, dávej a uvidíš, jak Bůh otevře nebeské průduchy a zalije tě svým požehnáním.

Ale z čeho mám dávat? Z úrody na zahrádce? Z chovu zvířat? Z toho, co ukořistím?

V dnešní době, kdy se vše přepočítává na peníze, můžeš dávat z peněz, ale pozor, dávej z hrubé mzdy, protože to je tvůj skutečný příjem. Přeci za to, že musíš platit daně, Bůh nemůže. To je světské ustanovení. Takže, dej císaři, co je císaře, ale dej si velmi dobrý pozor, abys i Bohu dal to, co náleží Bohu, abys jej neokrádal.

Navíc, desátky ve skutečnosti nejsou to, co zajistí požehnání. Ty pouze otevírají nebeské průduchy. Teprve následné dary a sbírky jsou tou skutečnou setbou, která přinese úrodu. Vždyť přeci, jak hojně budeme zasévat, tak hojně budeme i sklízet, a naopak. Máš nedostatek? Pravděpodobně bys měl dávat víc. Takže se ukaž, křesťane.

Slyšeli jste také taková kázání? Líbí se mi, jak někteří mistrně dokáží vybrat z Bible to, co se jim hodí, a to, co není tak atraktivní, prostě přehlídnou, nebo označí za „starý zákon.“

Dovolím se tedy na toto téma podívat, a pokud skutečně desátky zůstávají Boží podmínkou, ba co víc, jejich nedávání by mělo být okrádáním Boha, zaměřím se i na to, komu tyto desátky byly určeny. Jaké podmínky měli splňovat ti, kteří je přijímali, resp. kteří na ně byli odkázáni.

Takže, desátky byly určeny výhradně potomkům jednoho ze synů Jákoba (později Izraele), který se jmenoval Léví. Tento národ, který z Léví vzešel, neměl mezi ostatními kmeny žádný nárok na dědictví. Důvodem pravděpodobně byla událost popisovaná v Genesis 34 a následně Genesis 49:5-7, kdy Jákob svým synům, na základě jejich jednání „požehnal.“ Bůh tedy prohlásil, že On sám bude jejich dědictvím. Lévíté proto v Izraeli neobdrželi své území, neměli půdu k obdělávání, a nesměli dělat nic jiného, než sloužit Bohu při stánku a později v chrámě. Dostali dobytek a pár měst na bydlení. Ta navíc sloužila, jako úkryt pro ty, kteří nechtěně někoho zabili.

Tedy veškeré jejich živobytí vycházelo pouze z toho, co přinesl zbytek Izraele jako desátek. Proto Malachiáš k prohlášení v úvodu článku doplňuje: „Přineste celý desátek do skladu, ať je potrava v mém domě.“ A pokud hovoří o „Jeho domě,“ nemyslí tím církev, ale chrám.

Podívejme se, co lévíté zajišťovali?

Určitě to není úplný výčet, ale dalo by se to shrnout do těchto několika bodů: Vyznávali hříchy za lid, přinášeli oběti, žehnali lidu, chválili Boha svými zpěvy a starali se o údržbu chrámu a chrámového vybavení. Nikdo jiný, kromě lévítů, neměl možnost tuto práci vykonávat.

A co jejich náplní rozhodně nebylo? Nepracovali jako služebníci či otroci v jiných oborech; Neobdělávali svá pole, protože žádná nevlastnili; Nepodnikali, tedy ani ten dobytek, který obdrželi, jim nebyl dán k tomu, aby jej chovali za účelem obchodu; Jejich aktivní služba začala ve dvaceti letech a končila v padesáti – pak jen přisluhovali těm aktivním; A desátek, který jim byl přinášen, nesloužil k tomu, aby si za něj pořizovali své statky, či za něj vytvářeli dědictví svým potomkům. Jejich dědictvím byl výhradně Bůh a desátek sloužil v jejich potravě, aby se nezatěžovali ničím jiným, než jen službou Bohu.

Takže, má otázka zní, kolikrát jste z úst těch, kteří tak horlivě vyučují desátky, slyšeli i toto? A kolik lidí, sloužících tzv. na plný úvazek se těchto podmínek drží? Kolik lidí sloužících jako pastoři, sloužících při chválách, kolik pořadatelů, kolik uklízejících církevní prostory atp. je odkázáno čistě na desátek z lidu? Žádné další příjmy, žádné podnikání, žádné přídavky, žádná státní podpora, žádné vlastní majetky, žádná dědictví – jen služba a Bůh, jakožto jejich jediné dědictví. Hmm??

Samozřejmě někteří namítnou: „Už přeci Abraham dal desátek, a to se stalo dávno před Zákonem. Takže to není jen o Zákonu a lévítech, ale bylo to platné ustanovení už dávno před tím!“

Dobře, pojďme se i sem podívat na pár skutečností, o kterých se v této souvislosti můžeme dočíst. V knize Genesis zjistíme, že Abraham odvedl desetinu ze všeho majetku, který získal v boji, když zachraňoval svého synovce Lota. A tento desátek odvedl Melchisedechovi, králi Sálemu, tedy králi pokoje, a knězi nejvyššího Boha, a ten mu požehnal. Toť vše. Nic víc, nic míň. Epištola Židům pak upřesňuje význam této události pro Židy a můžeme si z toho vzít ponaučení i pro nás:

Židům 7:4-22 Hleďte, jak veliký je ten, jemuž i patriarcha Abraham dal desátek z kořisti. A vskutku ti ze synů Léví, kteří přijímají kněžský úřad, mají příkaz brát podle Zákona desátek od lidu, to jest od svých bratrů, ačkoliv i oni vyšli z beder Abrahamových. Avšak ten, který nepochází z jejich rodokmenu, obdržel desátek od Abrahama a požehnal tomu, který měl zaslíbení. Není sporu, že nižší přijímá požehnání od vyššího. A zde přijímají desátek smrtelní lidé, tam však někdo, o němž se svědčí, že žije. Lze také říci, že skrze Abrahama dal desátek i Léví, který přijímá desátky. Vždyť byl ještě v bedrech otcových, když mu Melchisedech vyšel vstříc. Kdyby tedy byla dokonalost skrze levitské kněžství — neboť na jeho základě lid dostal Zákon — proč by ještě bylo potřeba, aby povstával jiný kněz podle řádu Melchisedechova a nebyl jmenován podle řádu Áronova? Neboť mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. A ten, o němž se toto říká, patří k jinému kmeni, z něhož nikdo nesloužil u oltáře. Je přece dobře známo, že náš Pán pochází z Judy, a vzhledem k tomuto kmeni Mojžíš nic neřekl o kněžích. A je to ještě mnohem zřejmější, povstává-li podle podobnosti Melchisedechovy jiný kněz, který není podle zákona tělesného nařízení, nýbrž podle moci neporušitelného života. Neboť se o něm svědčí: ‚Ty jsi kněz na věčnost podle řádu Melchisedechova.‘ Tím se sice ruší předchozí nařízení pro jeho slabost a neužitečnost — vždyť Zákon nic nepřivedl k dokonalosti — uvádí se však lepšíc naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu. A tím více, že se to nestalo bez přísahy — neboť oni vskutku jsou kněžími bez přísahy, kdežto on s přísahou od toho, který mu řekl: ‚Přísahal Pán a nebude toho litovat: Ty jsi kněz na věčnost podle řádu Melchisedechova — tím spíše se stal Ježíš také ručitelem lepší smlouvy.

Jinými slovy, celá tato událost neukázala na to, že Abraham dával desátky, a proto je máme dávat také. Ukázala na kněžství Ježíše a na smlouvu, kterou přinesl. Je to kněžství i smlouva, vyšší a lepší, než cokoliv, co bylo mezi Bohem a člověkem ustanoveno do té doby. Je to služba, která je vyšší než ta, kterou provozovali lévíté. Je to o smazání rozdílů. A v neposlední řadě, je to o tom, že vše předešlé tato Nová smlouva plně, neodvolatelně a věčně nahrazuje.

Takže, chce-li si někdo, i přes všechny tyto skutečnosti, přijímání desátků nadále nárokovat, a na základě jejich přijímání Bohu sloužit – jakožto svému jedinému dědictví – koukněme, co všechno mu Ježíš, ze všech lévítských činností, zanechal:

1) Vyznávali hříchy za lid a přinášeli oběti

Židům 9:26 … nyní však je zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť

1. Janův 2:2 On (Ježíš) je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Židům 10:18 Kde je odpuštění hříchů, tam už není oběti za hřích.

Židům 10:12 On však přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží … Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.

Zdá se, že tato oblast je naprosto vyčerpána a nezbylo nic, co by tito služebníci, měli nadále vykonávat.

2) Žehnali lidu.

Efezským 1:3 Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu.

Galatským 3:13-14 Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘ To proto, aby k pohanům přišlo to Abrahamovo požehnání v Kristu Ježíši a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha.

Veškeré požehnání už nám bylo dáno Bohem samotným. Dokonce i to požehnání Abrahama. Jak tedy chceme k tomu všemu ještě něco přidávat? A potažmo, jak chceme okrádat Boha, který už nám dal všechno? Nechováme se pak spíše, jako bratr marnotratného syna, který se vztekal, že mu za jeho „poslušnou otrockou službu“ otec nic nedal? Sami si přečtěte, co mu otec odpověděl. Lukáš 15:31 On mu řekl: „Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé…“

3) Udržovali chrám.

1. Korintským 6:19 … vaše tělo je svatyní svatého Ducha…

2. Korintským 6:16 … Neboť vy jste svatyní Boha živého, jak řekl Bůh: ‚Budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘

Všichni víme, že Bůh přebývá v nás, nikoliv v budovách. A o vlastní údržbu, nejsme-li indisponováni či hendikepováni, se dokážeme postarat celkem uspokojivě sami, ne?

Co zbývá? Chvála Bohu a zpěvy, což můžeme dělat všichni i bez toho, že bychom se měli stavět do pozice jakýchsi vyšších služebníků. To by mělo být vyjádřením naší vděčnosti, vycházející ze srdce, nikoliv naší „služby“. A o tom, že by službou levitů bylo číst Bibli, a pak ji týden co týden ostatním převypravovat, či vykládat, co tím bylo myšleno, není nikde ani zmínka. Takže, Ježíš nám toho moc v této oblasti nenechal, že?

Navíc, tvrzení, že i dnes ten nižší (člen církve) dává desátek vyššímu (služebníku, pastorovi atp.), zatímco vyšší (služebník, pastor, atp.) za něj udílí požehnání nižšímu (členu církve), je prostým popřením a ignorováním toho, co Ježíš ve svém těle skutečně vykonal. Není vyšší, není nižší – rozhodně ne z Božího pohledu. Nejenže jsme si rovni, ale jsme synové, jako byl i Ježíš. Navíc jsme jím samotným nazváni přáteli. Nejsme tedy služebníci či otroci, čekající na požehnání novodobých „Mechisedechů“ či „Áronů“, kterým jsme povinni odvádět svůj desátek. Pro takové tvrzení v Bibli žádné potvrzení nenajdeme.

Jak s tím tedy naložit?

V žádném případě tímto článkem nemluvím proti štědrosti. Nemluvím ani proti tomu, když někomu chceme dát nějaké peníze, protože si ho vážíme, chceme mu pomoc, chceme jej podpořit, nebo od něj něco přijímáme. Jsou to naše peníze, a je jen a jen na nás, jak s nimi budeme nakládat. Troufnu si dokonce povědět, že tím, co Bůh udělal, odstranil jakoukoliv možnost kupčení typu „já dám desátek, já dám do sbírky a Bůh mi požehná třiceti, šedesáti, stonásobně!!!“ – Tůdle! Už to udělal a tím nám sebral i možnost, jak bychom jej mohl okrást. Nebeské průduchy tedy neotvírají naše desátky, nebeské průduchy otevřel Ježíš a Bůh jimi nalil, co se do nich vešlo. Dovolím si dokonce povědět, že jimi nalil sám sebe, čímž opravdu dal vše, co měl. Proto cestou není koupit si Ho, ale poznávat Ho.

Pokud tedy chceš dávat, dávej dle libosti. Ne proto, aby ti Bůh požehnal, a už vůbec ne ze strachu, abys jej náhodou neokrádal. Nesnaž se u toho být radostný, abys naplnil jakési očekávání. Když budeš dávat dobrovolně a svobodně, protože opravdu chceš, protože vidíš, že to má smysl, a hlavně, protože máš z čeho, budeš radostný a nebudeš to muset hrát. A jak jsem psal výše, podívej se, jestli ti, kteří tě k dávání desátků tak vehementně povzbuzují, či ti dokonce za jejich nedávání vyhrožují, opravdu žijí tak, jak je uvedeno výše. Ne že by na tom dnes záleželo, ale když už o tom mluví, je jejich jediným dědictvím Bůh, nebo si z tvých peněz a z tvé práce pořizují svá hojná dědictví, a zařizují svůj pohodlný život, kterým se následně chlubí, jako by jim Bůh nějak zvláštně žehnal?