Církev – ustanovení vs. tradice

Současná podoba církve, jak je praktikována na mnoha místech, je jen jedním ze způsobů, jak si její fungování lidé zvykli chápat. Je to momentální výsledek zvyku či tradice, které mohou mít mnoho podob. Má-li tedy někdo jiné zvyky, neznamená to, že není součástí církve, a už vůbec to neznamená, že je od Boha oddělen. V Bibli nenajdeme nic, co by potvrzovalo, že by to současné většinové chápání fungování církve, bylo to jediné správné. Dokonce si troufnu povědět, že to, co o církvi a jejím fungování můžeme v Bibli číst, ve většině současných církvích rozhodně vidět není. Spíše se tedy dočteme, že se konkrétní praxe tvořila a měnila podle momentální situace.

Např. Zatímco v Jeruzalémě v určité době, prodávali lidé majetky a peníze nosili apoštolům, a všechny věci měli společné, na jiných místech se tak nedělo. Proč? Třeba proto, že zničení Jeruzaléma bylo na spadnutí a všichni věděli, že každým dnem budou jejich nemovitosti bezcenné a oni budou muset utéct. Nemělo tedy cenu je držet. Podobný příběh můžeme číst u Jeremiáše, který zažil Babylonské zajetí a pád hodnoty majetku v tehdejším Judském království. Učinit tedy z této jejich momentální situace dogma, může být pro jinou dobu a jinou společnost holým neštěstím.

Znovu proto napíšu, že i aktuální církevní praxe je prostě jen výsledkem tradice, která se utvořila za dlouhé roky a je ovlivněna mnoha různými situacemi, výklady a názory toho kterého období. A tato praxe může být dobrá, ale také může být velmi a velmi zlá. Rozhodně se však nejedná o dogmaticky neměnný systém.

Problém tedy nevidím v tom, jak jsme si tyto činnosti zvykli vykonávat, jak jsme si zvykli „dělat“ církev. Problém vidím v tom, když se těmito zvyky pokusíme Boha přivlastnit a ohraničit, zatímco ty, kteří „to nedělají“ jako my, prostě vyčlenit a Boha jim sebrat.

Ježíš opakovaně napomínal farizee a učitele Zákona, že své zvyky povýšili nad Boží ustanovení, a celý smysl tak naprosto zlehčili. Říkal o nich, že se sice snaží pro Boha lidi získat, ale pak z nich učiní otroky svých tradic a dveře k Bohu jim zavřou. Jen pro zajímavost uvedu, že slovo “farizej” bylo odvozeno z aramejského termínu, peras tj. “rozdělit a oddělit” Doslovně znamená “separatista” – tedy ten, kdo separuje, izoluje, odděluje.

Takže nejen tenkrát, ale i dnes zůstává zvykem oddělovat se od těch, kteří tyto tradice nectí, a druhé před nimi varovat. Stejně jako tenkrát, i dnes jsou tito lidé nazýváni vzpurnými, nepoddajnými, bludaři, odpadlíky a hříšníky. Jsou vyčleňováni a křesťané se jim raději vyhýbají, nebo se je snaží „zachránit“ navrácením zpět k zachovávání této tradice. A co je nejsmutnější, že se těmto novodobým farizeům podařilo nemalé množství lidí přesvědčit, že svým odmítáním uctívat jejich zvyky opustili Boha, a ti nešťastní lidé tomu uvěřili.

Jsem přesvědčený, že je na každém člověku, jak chce svou víru v Boha praktikovat, a koho z lidí si k tomu vybere. Pokud někomu vyhovuje způsob, který je dnes v mnoha církvích rozšířen, ať jej svobodně a radostně praktikuje, ale zároveň, ať dá i druhým svobodu žít s Bohem podle jejich rozhodnutí a jejich způsobu, aniž by měl potřebu jej snižovat či dokonce stavět mimo Boha.

Mnozí v tuto chvíli možná namítnou, že to je právě to, co děláme našimi články zde na SOZO – snižujeme ty druhé. Dovolte mi povědět; ti, kteří nás znají ví, že nemáme žádný problém s tím, když lidé svou víru praktikují svobodně a dobrovolně, podle svého rozhodnutí. Nemáme ani problém s tím, jakou skupinu lidí si k tomu vyberou. Máme přátele, kteří jsou zvyklí navštěvovat nějakou místní církev, a svou víru praktikovat podle té tradice, která je u nás jednou z nejrozšířenějších, a máme také přátele, jejichž zvyky jsou prostě jiné. Se všemi máme velmi dobrý vztah, a protože nás znají, ví, že se jejich způsob vyjádření víry nesnažíme nijak snižovat či zesměšňovat. To opravdu není naším záměrem. Jak je však uvedeno výše, toto praktikování zvyku může být dobré, ale může být i velmi zlé. A vzhledem tomu, že máme zkušenosti s oběma těmito protipóly, naše články jsou určeny těm, kteří se, ať už dobrovolně či nedobrovolně, stali obětmi té zlé praxe. Té, která víru zneužívá a vyznačuje se oddělováním, rozdělováním, zastrašováním, zahanbením, ponižováním, ovládáním, manipulací, obelháváním, vyčleňováním, vybíráním peněz, povyšováním se nad druhé a mnoha jinými způsoby ničícími lidské životy pro tzv. „vyšší dobro“. V takovém případě si opravdu ze srdce přejeme, aby jim tyto články byly stále v patách, nedaly jim spát a pomohly jim nabýt odvahy takové systémy opustit.

Když se tedy lidé zeptají, co mají dělat, jak se mají rozhodnout, zeptáme se jich, jestli by i nadále pokračovali v tom, jak v tuto chvíli svůj život s Bohem praktikují, pokud by věděli, že je Bůh neopustí, ať už se svou víru rozhodnou vyjadřovat jakkoliv. Jestli by se i nadále stýkali se stejnými lidmi, navštěvovali stejná shromáždění, poslouchali stejná kázání potažmo kazatele, resp. jestli by to vše, co dělají teď, dělali i nadále. Je-li jejich upřímná odpověď „ano“, pak není co řešit. Ať se jim daří, jsou šťastní a svobodní. Pokud je odpověď „ne“ nebo „nevím“, doporučíme, aby si dotyčný ujasnil, jaký je jeho skutečný motiv. Proč dělá to, co dělá, protože strach, zahanbení, vina, povinnost nebo prostě jen „protože říkají, že se to má“, těmi dobrými motivy rozhodně nejsou. A pokud je dotyčný veden takto svou víru praktikovat, nemusí být nutně na vině on. Spíše by se dalo povědět, že jde o následek té které tradice, která jej takto vychovala, nebo se jej snaží převychovat.

A jak už jsme uvedli, tradice není svatá, a proto ani motivy není třeba vždy měnit, napravovat, či dokonce znásilňovat proto, abychom tu kterou zvyklost „dobrovolně“ přijali. Někdy je mnohem lepší dát si čas, učit se Bohu naslouchat, a prostě se dívat kolem sebe s vědomím, že Bůh nás nikdy neopustí, protože své setrvání s námi žádným zachováváním jakýchkoliv tradic nepodmínil.

Věříme, že tento článek pomůže vyjasnit některé nesrovnalosti v názorech na naše postoje, a budeme rádi, pokud i vám jeho obsah bude k užitku.