Pozoruhodný den

10. srpna 2020 je pozoruhodný den, jelikož před 1950 lety byl římany zapálen a zbořen druhý židovský chrám. Nastal tak přelom věků. Byla odstraněna ustavičná oběť. Byly to dny pomsty, kdy se naplnilo všechno co bylo psáno. Ježíš i apoštolé o tom věděli a tak dychtivě vyhlíželi tyto dny. Kdo pamatoval na jejich varování uprchl z Jeruzaléma do Judských hor včas. Obětní chrámový systém byl zrušen, jelikož nastala Apokalypsa Ježíše Krista – tedy odhalení Jeho dostatečné pravdy a smíření pro všechny. Bylo tím také řečeno, že není potřeba již žádných dalších staveb chrámů. Otec se rozhodl přebývat mezi lidmi, přímo v nás. Když přitáhla Titova armáda jistě si neuvědomovali do úplných důsledků, co se vše děje. Že je součástí a symbolem konce minulého věku se svým nebem, zemí a mořem, který právě končil.

Vše do detailu popsal Josef Flavius. Zde malá ukázka z onoho dne:
A nyní konečně se ozval zevnitř křik a teď se začal valit dým, stále mohutnější, stále hustší dým, a teď Pedanus nařídil: „Žebřík.“ Žebřík byl příliš krátký, dal jej proto postavit na želvu. Vyšplhal se na něj, žebřík se prudce kymácel, ale ti pod štíty drželi pevně, a tím dýmem a okenním otvorem vlezl setník Pedanus dovnitř. Skočil tam do kouře a křiku, zevnitř vyrazil závoru brány, v otvoru se objevila jeho zčernalá a rozšklebená tvář. A jako předtím vypustila brána v neuvěřitelně krátké době neuvěřitelně mnoho lidí, tak pohltila nyní v jediném okamžiku Pedanovo mužstvo, padesát a ve chvíli sto lidí.

Chrámová budova byla uvnitř celá vyložena cedrovým trámovím, léto bylo horké, dřevo vyschlé. Už to nebyl kouř, už to byly plameny. A ještě než bylo jasné, co se děje, zvedl se v římském táboře ohromný povyk. „Hep, hep,“ křičeli a „Vrhejte oheň“ a „Štíty vpřed“. Nečekali na rozkaz, nebylo možno je zadržet. Malá brána je polykala po stovkách a teď otevřeli dokořán i další brány. Židovské hasičské oddíly byly pobity, legie se draly vpřed v dvojstupech, rameno u ramene, štíty jeden na druhém a kosily všechno napravo i nalevo.
Chrám hořel ještě dva dny a dvě noci. Třetí den stály z jeho četných bran toliko dvě. Uprostřed trosek, na obrovitých balvanech zápalného oltáře, naproti osamělé východní bráně, která tu zbytečně čněla, postavili teď Římané své orly a přinášeli jim vítěznou oběť. Pokaždé, když bojiště pokrývalo více než šest tisíc mrtvých nepřátel, provolávala armáda svého vojevůdce imperátorem. Proto přijímal nyní Titus nahoře na oltáři hold svých vojsk.

S maršálskou holí v ruce, rudý plášť vojevůdce přes ramena, se zlatými orly za zády stál nyní tam, kde dříve stoupal vzhůru Hospodinův sloup dýmu, jako živoucí idol na místě neviditelného boha. Legie táhly kolem něho, bily štíty o sebe a volaly: „Buď pozdraven, imperátore Tite.“ Celé hodiny znělo do Titova sluchu toto řinčení a jásavé provolávání jeho vojáků.