O špatných pocitech

Z pohledu metafyziky je mystikem ten, kdo cítí, že vše kolem nás je v naprosté harmonii, správné a integrální součástí celého vesmíru. Vztáhneme-li tutéž myšlenku na oblast lidské morálky, zjistíme, že ekvivalentem je: „Špatné pocity neexistují.“

Činy špatné být mohou, totiž tím, že jsou v rozporu s pravidly lidské komunikace. Na tom však, jak se cítíš, že miluješ, že nenávidíš atp. – není nic špatného. Snažit se, a nutit někoho, aby se změnil, než jaký je, je zcela absurdní. Mnoho lidí však mají strach z toho cítit cokoliv a pro ty je tato myšlenka naprosto odpudivá. To je jeden z hlavních problémů naší kultury. Bojíme se svých vlastních pocitů. Máme za to, že pocity si dělají, co chtějí, a když jim dáme byť jen trochu prostoru, tak nás postupně dovedou do chaosu a zkázy. Pokud si však dovolíme dívat se na své pocity a jejich výkyvy jako na krásný, přirozený a potřebný proces – jako na proměnlivost počasí, střídání dne a noci, změny ročních období – tak v sobě nalezneme klid. Pro člověka západní civilizace nejsou zdaleka tolik tíživé záležitosti jiných lidí, jejich potřeby a problémy, ale jeho vlastní problémy. Neví, co si má dovolit cítit a co si nemá dovolit cítit. Stydí se, že je úplně zdrcen a kvílí. To přeci není správné brečet! Stydí se, že někoho nenávidí, protože druhého přeci má mít rád. Stydí se, že ho uchvátilo něco nádherného, příroda nebo osoba opačného pohlaví. A proč se stydí? Protože to nemá pod kontrolou. Když se na to pozorněji podíváš, zjistíš, že pod kontrolou to nemáš právě proto, že svým pocitům nenasloucháš. Raději se všichni snažíme předstírat, že náš vnitřní život je jiný. Proto, myslím si, je naprosto osvobozující začít svým pocitům naslouchat.

Tvůj vnitřní pocit není nikdy špatný. To, že se cítíš tak, jak se cítíš, není nikdy špatně. To samozřejmě neznamená, že tvůj pocit je nejlepším vodítkem pro to, co máš dělat. Neznamená to, že když někoho nemůžeš vystát, že ho hned půjdeš zabít. Je však správné, že prožíváš, že někoho nesnášíš nebo, že jsi vyděšený nebo k smrti zoufalý. Člověk, který je zcela vyrovnaný, je také zcela sjednocen se svými vlastními pocity. Ví totiž, že jen tak je schopen mít je pod kontrolou. Lze to přirovnat k mořeplavci usilujícímu o to, aby se mu do plachet neustále opíral vítr. Činí tak, když chce plout po větru i proti němu. Vítr nikdy nepopírá. Úplně stejně musí být člověk nastaven ve vztahu ke svým pocitům. Ať už se zachováš dle svých pocitů nebo nějak jinak, nesmíš se svých pocitů vzdávat, protože tě esenciálně tvoří. Když se pokusíš bezhlavě plout proti větru, půjdeš sám proti sobě a staneš se prázdnou maskou, za kterou není skutečný život. Všechny tvé projevy lásky a dobrosrdečnosti budou úplně prázdné. Ilustruji to na něčem jednoduchém. Když opravdu cítíš, že tě někdo štve a otravuje a dáš tomu průchod a řekneš mu to, tak si po chvíli uvědomíš, že je to celé podivně humorné. Uvědomíš si, že od toho, že tě zatraceně štve, se časem dopracuješ k tomu, že si řekneš: „ty starej bastarde“ a pomalu ho začneš mít rád.

Takže ve zkratce. Mystik primárně cítí, že ve všem, co existuje, je sláva a božství. Když si toto uvědomíme a vztáhneme to na morálku, tak řekneme: Co existuje, je to, co člověk přirozeně cítí. To si člověk vždycky musí přiznat. To však nemusí nutně znamenat, že budeme jednat na základě toho, co cítíme. Nemusíme zabít každého, koho nenávidíme. Nenávist nemusí nutně vést k násilí. Nepřiznaná nenávist je ta, která ve skutečnosti vede k násilí. Upřímná nenávist může být vyjádřena mnohem jednoduššími formami.

Vyjadřování, připouštění a přijímání našich pocitů, je morálním ekvivalentem tvrzení, že vše, co existuje, svědčí o božské existenci.