Ze zahraničního diskuzního fóra

„Stále mě trápí chronické noční můry, které podle mého terapeuta jsou běžným příznakem posttraumatické stresové poruchy. Před zahájením terapie jsem nikdy neslyšel o termínu „náboženské zneužívání“. Při čtení smutných příběhů jiných evangelikálů, kteří vyrůstali pod neustálým strachem z vytržení – někteří z nich měli stejné zkušenosti, jaké jsem měl s vírou, že zůstali zanecháni – to bylo nepříjemné prozření. Zeptal jsem se svého otce, jestli věděl o intenzivní úzkosti, kterou jsem během dětství trpěl.“ „Věděl jsem, že se bojíš.“ Byl jsi tak vystrašený chlapeček. Nevěděl jsem, co mám dělat,“ odpověděl.“

Když toto čtu, zajímalo by mě, jestli si rodiče uvědomují, co zasévají do duše svým dětem s tímto druhem učení. Uvědomují si tito rodiče, že jejich děti mohou trpět úzkostí nebo hrůzou z doktríny vytržení? Nevím, často o tom asi nemluví. Stává se to samozřejmostí života, ve kterém vyrůstají.

Neznám tady v Čechách žádnou platformu, na které by se o těchto zkušenostech dalo hovořit, ale v zahraničí mnoho věřících líčí vnitřní trápení, ve kterých jako děti musely vyrůstat. Nikdy nekončící žádosti o odpuštění znovu a znovu s nejistotou, zda právě teď je stůl zcela čistý pro akt vytržení. Posedlí strachem, že něco neudělali správně nebo že od posledního dne spáchali nějaký hřích. Dalším běžným prvkem je neustálá hrůza, že by jejich rodina byla bez nich vytržena do nebe, a že by zůstali zanecháni na zatracené a ke zničení určené zemi. Někteří z nich popisují úzkost nebo záchvaty paniky, kdykoli byli sami a nebyli si jisti, kde jsou jejich rodiče nebo sourozenci. Náboženská učení jako vytržení jsou formou útlaku nejenom dětí. Záměrně znemožňují prožívat pocity skutečného štěstí nebo míru.