Pavle, nemůžeš přeci napsat…

„Pavle, nemůžeš přeci napsat, že skrze to, co Ježíš udělal, přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu. Co když si to v Římě vyloží tak, že jsou zachráněný všichni?!

„Jen klid, v průběhu uplynulých mnoha let jsem po celém světě rozeslal tolik dopisů, kde celý obrázek postupně vykresluji. A to nemluvím o tom, co se ještě další roky chystám napsat. Takže, když nebudou líný, všechny moje dopisy si dohledají a poskládají, tak jednou v Římě pochopí, že ve skutečnosti to, co jim tady píšu, myslím jinak, než jak se to na první přečtení muže zdát.“

Občas se setkávám s argumentací a výklady, jako by takto nějak pisatelé uvažovali při psaní svých dopisů. Vytloukání veršů verši, protože prý jedině souhrnem všeho můžeme pochopit, co chtěli ve skutečnosti povědět. Pokud však jednotlivé dopisy od sebe dělí celé roky, musely dávat smysl jejich adresátům v tom znění a v tom čase, ve kterém byly sepsány.