Když pak uvidíte ohavnost zpustošení, jak stojí na svatém místě
Následující řádky jsou textem z knihy Židovská válka, obsahující významné poznámky o židovské válce v letech 66–70, kterou napsal Lion Feuchtwanger. Kniha sleduje dramatické životní osudy a kariéru římského židovského historika Josepha Flavia (*37/38 Jeruzalém – + kolem 100 Řím, původním jménem Josef ben Matitjahu, židovský kněz, učenec a historik.) na pozadí dramatických historických událostí v 1. století našeho letopočtu.
Vybraná pasáž popisuje poslední dny Jeruzalémského chrámu a židovské kněžské služby vůbec. Tak, jak prorokoval prorok Daniel, v tyto dny byla odstraněna ustavičná oběť, ohavnost zpustošení se postavila a pozdvihla na svatém místě a čas konce věku se naplnil.
Daniel 8:9-12 Pak z jednoho z nich vyšel jeden maličký roh, jenž se mimořádně zvětšil k jihu a ke vzcházení a k okrase, a no, zvětšil se až k osazenstvu nebes a z toho osazenstva posrážel na zem, i z hvězd, a pošlapal je, a vzepjal se až ke Knížeti toho osazenstva, takže od něho odňal ustavičnou oběť a základ jeho svatyně byl shozen, a proti ustavičné oběti bylo v bezbožnosti vypravováno vojsko, i jal se na zem shazovat pravdu, a když tak jednal, měl úspěch.
Nazítří ráno vytáhl Pedanus se svými lidmi na hasicí a odklizovací práce. Doutnající trosky shrnovali stranou, shýbali se, odklízeli, aby vznikla široká, rovná cesta k bráně. Tato brána, pobitá zlatem, nebyla velká; šikmo vlevo od ní, ve výši dvojnásobné velikosti muže, byl malý, zlatem zarámovaný okenní otvor. Jinak tu civěly bílé, ohromné, neotřesitelné hradby, přerušované jen několika málo okénky, umístěnými velmi vysoko.
Odklizovací práce byla špinavá, svízelná, klopotná. Židé se ani nepohnuli, v otvorech se neukázala jediná tvář, brána zůstávala zavřena. Pedanus se zlobil. On a jeho lidé musí tady odklizovat Židům jejich svinstvo. Potili se, byli dopálení. Pedanus je vyzval ke zpěvu. Sám spustil svým chraplavým hlasem drsnou píseň Páté:
Co všecko naše Pátá zná, vše legionář umí, bojuje i prádlo pere, trůny kácí, jídlo vaří, kydá hnůj, bdí nad císařem, děti kojí, když je třeba, voják musí všechno umět, naše Pátá umí všecko.
Když zazpívali píseň potřetí, ukázal se nepřítel. Brána nebyla přece jen tak malá, jak vypadala; byla buď jak buď dost velká, aby se z ní vyhrnulo v neuvěřitelně krátké době mnoho Židů. Vojáci vyměnili lopaty za štíty a meče. Bylo tu proklatě málo místa, a kdo byl vytlačen na doutnající trosky, tomu bylo už těžko pomoci. „Makkabi,“ křičeli Židé. „Zhouba Judeji,“ křičeli Římané. Byla to opravdová bitka. Židé nedbali, že i mnozí z nich se dostali do žhoucích trosek. V hustých rojích napadli římskou válečnou korouhev. Korouhevník padl, uchopil ji druhý, byl skolen. „Makkabi,“ volali Židé. Zmocnili se korouhve a v triumfu ji odnesli za hradby.
Římané dostali posily. Při dalším výpadu se Židé nedostali tak daleko jako poprvé, ale malá brána vypouštěla stále nové roje. Pedanus klel a révovou holí bil do svých lidí. Odrazili Židy, několik Pedanových lidí vniklo za nimi do brány, brána se zavřela. Ti, co do ní vnikli, byli ztraceni. Ale nepřítel byl energicky odražen.
Pedanus se ušklíbl. Nepřítel nebyl odražen dost energicky. Pedanus dal utvořit želvu. Lidé žasli. Hradba je ohromně vysoká, stroje nepracují, za nimi nejsou žádné těžké kusy. Co chce jejich předák? Mají strhnout hradbu holýma rukama? Ale poslušni rozkazu vsunuli si nad hlavami štíty jeden do druhého a postupovali vpřed. Kupodivu však Pedanus nedal povel k útoku na bránu, nýbrž šikmo vlevo, tam, kde byl zlatem orámovaný okenní otvor.
Postupovali stále vpřed, už byli u zdi, ti nejvíce vpředu už stáli až u samé zdi. A teď se stalo něco, co první kohorta Páté, už na leccos zvyklá, ještě neviděla. Setník Pedanus se přes všechnu tíži svého brnění vyhoupl na štíty poslední zadní řady; s okovanými botami, doširoka rozkročen, belhal po praštících štítech vpřed. Při Herkulovi, neupadl, udržel rovnováhu; v jedné ruce držel pochodeň, a teď ji vymrštil a vykřikl: „Podej další,“ a vojáci mu podali z řeřavých trosek ještě jednu pochodeň a ještě jednu. Vojáci pod štíty, potící se pod tou tíhou, ho sotva udrželi, nevěděli, co se nad jejich hlavami děje, slyšeli jen svého setníka, jak křičí: „Podej další,“ a „Hep, hep.“ Ale byli, stejně jako ti, co podávali pochodně, nesmírně žádostiví, co se teď stane. Jejich předák, jejich setník Pedanus, miláček armády, jistě ví, co dělá, jistě se něco stane.
Setník Pedanus také věděl, co dělá. Prohlédl si půdorys chrámu, věděl, že na tom místě, kde je zlatem orámovaný okenní otvor, jsou shromážděny zásoby dříví, které tam Židé natahali při slavnosti snášení dříví, jeruzalémští občané i poutníci, každý muž jedno poleno. Nepřítele je nutno energicky odrazit. Dal si podávat pochodně, házel je a křičel: „Hep, hep,“ a „Podej další,“ a vojáci slyšeli, jak jeho okované boty škrabou po štítech, sehnuti drželi vytrvale a sténali očekáváním.
A nyní konečně se ozval zevnitř křik a teď se začal valit dým, stále mohutnější, stále hustší dým, a teď Pedanus nařídil: „Žebřík.“ Žebřík byl příliš krátký, dal jej proto postavit na želvu. Vyšplhal se na něj, žebřík se prudce kymácel, ale ti pod štíty drželi pevně, a tím dýmem a okenním otvorem vlezl setník Pedanus dovnitř. Skočil tam do kouře a křiku, zevnitř vyrazil závoru brány, v otvoru se objevila jeho zčernalá a rozšklebená tvář. A jako předtím vypustila brána v neuvěřitelně krátké době neuvěřitelně mnoho lidí, tak pohltila nyní v jediném okamžiku Pedanovo mužstvo, padesát a ve chvíli sto lidí.
Chrámová budova byla uvnitř celá vyložena cedrovým trámovím, léto bylo horké, dřevo vyschlé. Už to nebyl kouř, už to byly plameny. A ještě než bylo jasné, co se děje, zvedl se v římském táboře ohromný povyk. „Hep, hep,“ křičeli a „Vrhejte oheň“ a „Štíty vpřed“. Nečekali na rozkaz, nebylo možno je zadržet. Malá brána je polykala po stovkách a teď otevřeli dokořán i další brány. Židovské hasičské oddíly byly pobity, legie se draly vpřed v dvojstupech, rameno u ramene, štíty jeden na druhém a kosily všechno napravo i nalevo.
Většina židovských vojáků měla své místo v tvrzích a věžích Horního města, v chrámu samém bylo jen asi tisíc mužů. A ti, když Římané zapálili chrámovou budovu, zvedli divoký pokřik a snažili se hasit. Byl to zprvu nevelký oheň, ale nepoddajný, neubývalo ho. Záhy se ukázalo, že není možné zároveň bojovat proti pronikajícím Římanům i hasit. Jan a Šimon bar Giora, spěšně povolaní z Horního města, shledali, že chrám nelze proti ohni a Římanům udržet. Nařídili, aby se hlavní síly stáhly do Horního města. Ústup měly krýt malé oddíly a měly zároveň hájit brány chrámu.
Tyto zbylé obranné oddíly, jak všichni věděli, byly ztraceny, ale nikdo neváhal hlásit se dobrovolně. Přihlásil se i chlapec Efraim a vzali ho. Když odcházel, položil mu Jan z Gišaly ruku na hlavu a řekl: „Jsi hoden. Rozšiřuj naši víru dále, synu.“ Takto vkládali nejvyšší doktoři ruku na hlavy svých žáků, když jim propůjčovali titul a právo šířit učení.
Římané brzy přemohli malý oddíl, který hájil bránu do chrámové budovy. Dobyli schodiště a sestoupili do nádvoří, na kterém stál oltář pro zápalné oběti s ohromnou rampou a mohutnými rohy; byl osazen jako pro věčnost neopracovanými balvany; neboť železo se nesmělo oltáře dotknout. Nyní však na něj postavil oddíl v počtu asi padesáti vojáků veliký prak. „Makkabi!“ volali. A „Hep, hep! Zhyň, Judeo!“ volali Římané a útočili na oltář. Prak na ně vrhal kameny a železo, ale oni se prodírali vpřed po obou stranách oltáře, už jej obklíčili, už zaútočili na rampy. Byli to příslušníci Páté, Pedanovi lidé. Rozléhal se nesmírný ryk, ale znenáhla jím pronikl zpupný, krákoravý hlas, který zpíval drsnou píseň Páté. Někteří se připojili, a už zpívali všichni, nebylo už slyšet heslo makkabi, bylo slyšet už jen tu píseň:
Co všecko naše Pátá zná, vše legionář umí, bojuje i prádlo pere, naše Pátá umí všecko.
A pak se zmocnili i dalších bran této části hradeb, otevřeli je a již se sem hrnuli ze všech stran. Jdou ve dvojstupech, štíty před sebou, obličeje pootočeny stranou, rameno na rameni, dupou v taktu, kosí všecko. Přicházejí z obou stran, co najdou, obklíčí a ženou k velkému oltáři. A na pravém rohu oltáře, kde jindy dával náčelník chrámové služby znamení obětujícím kněžím a levitům, stojí teď setník Pedanus a kolem něho dupou vojáci a zpívají drsnou píseň Páté. Zpívá s nimi, mává mečem a občas pro změnu sáhne po své révové holi. Lidé jsou hnáni k oltáři, křičí: „Slyš, Izraeli,“ a nahoře na rohu oltáře stojí setník Pedanus a volá hep a zvedá révovou hůl a spouští ji na lebky. Meče kosí, krev teče s ramp potokem a kolem oltáře se vrší mrtví.
Titus právě na chvíli ulehl. Vyskočil, viděl ohromný nástup legií, který nikdo nenařídil. A pak viděl vystupovat dým a plameny. Vyběhl ze stanu tak, jak byl, bez odznaků své hodnosti, bez brnění. Běžel rovnou do té divoké, rozradované změti. Mnozí ho poznali, ale nijak se nad tím nepozastavovali. Volali na něho kvapně, rozveseleně: „Pojď s námi, kamaráde. Poběž, házej s námi, házej oheň. Hep, hep.“ Chtěl tomu bránit, čelit té zběsilé nepřístojnosti. Opravdu chtěl? „Hep, hep,“ křičel jako ostatní, proti své vůli. A křičel také: „Házej oheň, kamaráde.“
Stráže u stanu zpozorovaly, že princ vyběhl. Zalarmovaly důstojníky, gardy si k němu v té vřavě proklestily cestu. Konečně ho dostihli v chrámu, kam ho strhla bránou záplava vojska. Už se opět ovládl. Byl to on, kdo křičel s ostatními? „Haste!“ křičel teď. „Vodu!“ A důstojníci křičeli: „Haste! Vodu!“ Vrhali se mezi rozběsněné vojáky: „Haste! Vodu!“ Centurioni tloukli révovými holemi zdivočelé vojáky.
Ale bylo nesmyslné chtít čelit těm zuřivcům. Celé armády se zmocnil šílený běs, vražedné opojení. Čekali tak nekonečně dlouho, po všechny ty dusné, vysilující měsíce, až budou šlapat svými okovanými botami po „tomhle“, po „té věci“. Teď se chtěli za ty trampoty pomstít, hrnuli se sem, římské legie, promíchané se syrskými a arabskými vazalskými oddíly. Nikdo nechtěl přijít zkrátka, spěchali, nechtěli dopřát jeden druhému, aby tam byl dřív. Cesta, která měla být upravena, nebyla hotova. Hrnuli se přes doutnající sutiny, šlapali po sobě, strkali se do kouřících trosek. Drali se vpřed přes celé hory mrtvol.
Když Titus viděl, že rozběsněné armádě nelze čelit, vstoupil se svými důstojníky do střední chrámové lodi, oddělené od hořící části tlustou zdí. Vznešeně a chladně se tyčil svatostánek, nedotčený žárem a divokým rykem tam venku. Byl tu svícen, stoly na chléb, oltář s kadidlem. Pomalu, váhavě kráčel Titus vpřed, až k oponě, za kterou bylo ukryto tajemství nejsvětější svatyně. Od Pompeia nevstoupil na toto místo žádný Říman. Co je za oponou? Je tam přece jen pověrečné strašidlo, oslí hlava, netvor, poločlověk a polozvíře? Krátkou, širokou rukou uchopí Titus oponu. Za jeho zády se dívají s napětím důstojníci, zejména jedna tvář, široká, růžová, tvář setníka Pedana. Co je za záclonou? Princ jí trhne. Objeví se temný, nevelký čtverhran. Titus vejde dál. Páchne tu zemí a velmi starým dřevem. Je tu holý, neopracovaný kámen na vrcholku náspu, veliká, skličující samota, nic víc. „Bodejť,“ zahuláká setník Pedanus a pokrčí rameny, „šílenci.“
Princ si oddechl, když stál opět v jasnějším čtverhranu vnějšího prostranství. Viděl ušlechtilou jednoduchost dvorany, její vyváženost, posvátné nářadí na stěnách, mohutné i prosté. „Musíme to zachránit, pánové,“ řekl nikoli hlasitě, ale naléhavě. „Nesmíme připustit, aby to vzalo za své,“ přikazoval. Setník Pedanus se šklebil. U bran už šlehaly plameny, oheň zachvacoval všechny veřeje. Bylo už pozdě.
Ve velikém chvatu vlekli odtud vojáci svaté nářadí. Je těžké, z masivního zlata. Deset mužů sténá pod svícnem, padají pod ním. Svícen udeří na zem, jeden z těch, co jej nesli, je zabit. Vojáci, pobízeni princovým voláním a ranami centurionů, se znovu sehnou a odnášejí svaté předměty z hořící svatyně, jejíž stěny se již řití. Vynesli dvanáct zlatých chlebů, předměty darované chrámu, stříbrné trouby kněží, zavinuli nádhernou babylónskou oponu, na které byl vyšit pohled na nebesa. Princ stál na schodišti chrámu, za jeho zády zuřil požár, a díval se, jak se svícen i stůl na chleby kolébavě vzdalují uprostřed zástupů k římskému táboru, jak se pohupují nahoru a dolů nad těly, hlavami i štíty jako lodi na rozbouřeném moři.
Zatím legionáři běsnili ve svatyni, opilí krví a triumfem. Drancovali, co jim přišlo pod ruku, strhávali zlatá a stříbrná obložení ze vrat i ze stěn. Šplhali krkolomně po hradebních zdech, aby se zmocnili připevněných tam trofejí, válečných korouhví a zbraní starých syrských králů, korouhve desáté legie, ukořistěné před čtyřmi roky Cestiu Gallovi. Vydrancovali komory se šatstvem, komoru s kořením, dvoranu s nástroji. S plnými náručemi vzácných, zvláštních předmětů kvapně přebíhali ohromným čtverhranem. Byl to pro ně vrcholný okamžik války. Jen proto desetitisíce jich přišlo o život, jen proto musili tak dlouho snášet všechen ten hnus a trampoty, aby mohli zbořit a vyplenit příbytek neviditelného boha. Nyní to chtěli vychutnat až do dna. Povykovali, bodali, prostoduše se smáli, tančíce dupali svými okovanými botami po podlaze, jejíž mramor a mozaiky byly pokryty mrtvolami a zakrvácenými páskami s iniciálami makkabi.
V temných chodbách, vedoucích dolů ke sklepním pokladnicím, se kupily davy. Tyto komory byly důkladně uzamčeny, ale nedočkaví vojáci nečekali, až budou závory otevřeny pákami a stroji, a zapálili kovem pobité dveře. Oheň pronikl dovnitř dřív, než se dveře otevřely, a nyní se valil z pokladnic hustý, vazký proud roztaveného kovu. Rozpustily se v něm votivní dary římských císařů a partských králů, úspory galilejských chuďasů, poklady jeruzalémských a přímořských boháčů, statisíce zlatých, stříbrných a měděných mincí, které razili Mstitelé Izraele s výsostným znakem „makkabi“ a s datem: první, druhý, třetí rok po osvobození.
S praskotem se trhaly veliké záclony, jejich hořící cáry létaly vzduchem. S rachotem se řítilo trámoví chrámu a za ním trosky zdiva. Až najednou zazněl hluk silnější než praskot plamenů, padání trámů, divoký zpěv vojáků, křik umírajících, byl to zvuk ostře se zařezávající, hlaholivý a skomíravý, strašně a děsivě násobený ozvěnou okolních hor. Byla to stotónová trouba. Vojáci se pokoušeli ji odtáhnout, ale pak ji jako věc bezcennou nechali ležet; závan ohně proletěl nyní troubou a rozezvučel ji.
Jako kdyby byl tento zvuk probudil Horní město, které leželo na svém pahorku osamoceno, když židovští vojáci zničili mosty vedoucí k chrámu. Vyhladovělí, vyčerpaní obyvatelé Horního města viděli kouř, začínající oheň, viděli pak vyskakovat plameny, až se najednou zdálo, jako kdyby začalo až od kořenů hořet celé bílé návrší chrámu. Nevypravili z vyschlých hrdel nic než slabé zaúpění. Ale když nyní zazněl mocný výkřik hlásné trouby, vzepjal se v jejich tělech poslední zbytek života a úpění statisíců v Horním městě se nyní slilo v křik, pronikavý, nepřetržitý bílý křik a hory zachycovaly tento křik a křičely jej nazpět.
Ten den odešlo ostatně do chrámu z Horního města mnoho lidí. Zavolal je doktor Nittaj. Měl vidění a uslyšel hlas. Ač vyčerpán, vytrvale chodil Horním městem a mluvil k masám, aby vyšly k chrámu, tam že se jim dnes ukáže Hospodin jako zachránce a vykupitel. Hlas posedlého starce byl tak důvěryhodný a naléhavý, že každý, kdo jen trochu vládl nohama, šel za ním. Z těchto věřících se zachránili jen málokteří, jimž se podařilo připojit se k ustupujícím vojákům, neboť mosty k Hornímu městu byly úzké, vojsko je potřebovalo pro sebe a po přechodu je strhlo. Shora od chrámu se blížily plameny a Římané. Věřícím nezbylo než uprchnout do nejspodnější oblasti chrámu, na velkou kolonádu na jižním okraji těsně nad propastí.
Římané, kteří sháněli Židy uvnitř chrámu na jedno místo, pronikli nyní až do této nejspodnější oblasti. Jak sestupovali po schodech, spatřili v dvoraně veliký počet mužů, žen a dětí, lidi vznešené i nepatrné, veliký chumáč lidských těl. I když bylo zajatých spousty a cena otroků tudíž nadmíru klesla, přece jen tisícový zástup ve dvoraně určitou hodnotu měl. V nejhorším bylo možno prodávat je po tuctech pořadatelům slavnostních her. Ale vojáci neměli teď pro výdělečné úvahy smysl. Chtěli se teď podle chuti pobavit, tuhle zábavu si vykoupili dost draze. Příslušníci Páté kolonádu nejdříve uzavřeli. Židé měli před sebou Římany, za sebou propast. Objevili se tu důstojníci, plukovníci. I generál Desáté, Lepidus. Vydali rozkaz, aby se vyčkalo, že si vyžádají pokyny od vojevůdce. Ale vojáky Páté ani nenapadlo čekat. Právě získali nazpět polní korouhev, kterou Desátá ztratila před čtyřmi roky, a teď by jim chtěl generál Desáté zkazit zábavu? Nevzepřeli se, jen se dobrosrdečně smáli. Tomu přece ani sami pánové nevěří, že by si armáda nechala vzít tohle množství živého masa. Rozestavili se obratně do čtyřstupů a pak zapálili střechu z cedrového trámoví. Byla to opravdu báječná zábava, jak Židé začali po dvoraně tancovat, jak první z nich vyrazili, a byli sraženi k zemi, jak šplhali, jak skákali do propasti, jak se rozhodovali, zda mají zajít mečem, pádem či ohněm. Vojáci se zaujetím sledovali, jak těžko se ti lidé rozhodují. Legionáři si přišli obzvlášť na své, když slyšeli dobře známý předsmrtný křik Židů: „Slyš, Izraeli, Jahve je jediný.“ Slyšeli to už mnohokrát, ale ještě nikdy z tolika hrdel zároveň. „Jahve, Jahve,“ volali po nich, křičeli jako osli jah, jah.
Mezi odříznutými byli dva páni z Velké rady, které znal plukovník Paulinius osobně, Meir bar Belgas a Josef bar Dalaeus. Paulinius oba vyzval, aby vystoupili, aby se mu vzdali. Slíbil jim, že budou ušetřeni. Ale zůstali tak dlouho, až se kolonáda zřítila, chtěli zahynout spolu s ostatními jako zápalná oběť Hospodinovi.
Kněží, kteří byli určeni losem, plnili úkony svého úřadu, jako kdyby se kolem nich nic kromobyčejného nedělo. Oblekli roucha, očistili oltář i svaté předměty jako každý den. Byly tu už první plameny, byli tu už první Římané, a kněží procházeli uprostřed zmatku, jako kdyby nic neviděli.
Římané nechávali zprvu bíle oblečené kněze s modrým pásem bez povšimnutí. Ale pak je pozabíjeli jako ostatní. Působilo jim jisté uspokojení, že muž s modrým kněžským pásem Jehovy zemře stejně jako ostatní, když se mu vrazí ocel do těla.
Když Jan z Gišaly opouštěl se svými oddíly chrám, nabídl veleknězi Faniovi, že ho vezme s sebou. Ale Fanias to odmítl. Jen kdyby mohl zjistit, co od něho Hospodin chce. Je to velice těžké, protože Hospodin mu dal jen prostý rozum. Jak by to bylo krásné, kdyby byl směl zůstat stavebním dělníkem. Nyní tu bezmocně, s pláčem bloudí, jeho zkalené hnědé oči hledají někoho, kdo by mu poradil. Bázlivě naslouchá, zdali v jeho nitru snad nepromlouvá Hospodinův hlas, ale neslyší nic. To je tím, že poslechl strážce pokladu a připustil, aby odnesli jeho osmidílný ornát, očišťující od hříchů, do nepřístupného úkrytu. Kdyby měl teď na sobě ornát a svaté klenoty veliké služby, ulehly by plameny u jeho nohou jako poslušní psi a Římané by se mrtvi zhroutili k zemi.
Padl spolu s ostatními kněžími Římanům do rukou. Vojáci se chystali kněze zabít. Ti je prosili o život. Vykřikovali, že je mezi nimi velekněz. Vojáci je dovedli k Titovi.
Titus má naspěch, volají ho k jižní chrámové bráně. Je s ním generál Liternus. Princ vidí, jak generál na něho hledí napjatě, s lehkým úsměvem. Tento Liternus nemohl tenkrát na válečné radě pochopit, že Titus je pro zachování chrámu, jistě ho pokládá za estétského slabocha. Tenhle ťulpas je tedy velekněz. „Ušetřte ho,“ řekne Titus, „chci ho mít v triumfálním průvodu.“ Pak pohlédne na ostatní kněze, na dvacet vysílených, zbědovaných těl, třesoucích se v bílých, slavnostních, příliš velkých oděvech. Tváří se najednou mrzutě, zlostně, vzdorovitě. Odvrátí se. Na odchodu řekne přes rameno kněžím: „Byl bych vám možná daroval život, pánové, pro váš chrám. Ale protože váš bůh zřejmě nehodlá svůj chrám zachránit, sluší se vám jako kněžím zajít zároveň s tímto chrámem. Nemám pravdu, pánové?“ Odešel a popravčí se kněží chopili.
Když starý doktor Nittaj dovedl své věřící do chrámu, pustil se stejně jako ostatní kněží se vší vážností a důvěrou do plnění svých úkolů. Vyrazily plameny, a jeho stará mrzoutská tvář se usmívala. Věděl, že dnes přijde znamení. Když hořela chrámová budova, neutíkal jako ostatní dvoranami, nýbrž on a osm dalších kněží s ním začali vystupovat vzhůru po schodišti chrámu. Stoupali radostně, nyní byli ještě v budově vytvořené lidskýma rukama, ale co nevidět budou nahoře, pod nebesy, blízko Hospodina.
A už byli na střeše, na nejvyšším místě chrámu, pod nimi byly plameny a Římané. Vzhůru k nim se nesl křik umírajících, drsný zpěv legií, od Horního města sem zněl onen šílený řev. Tu se těm nahoře na slemeni zjevil duch, hlad v nich vyvolal přeludy. Kymácejíce se do taktu, v předepsaném rytmickém pozpěvování přednášeli válečné i vítězné zpěvy z Písma. Vytrhli zlatá kopí, umístěná na střeše chrámu proto, aby zde neusedali ptáci, a házeli je na Římany. Smáli se, protože stáli nad plameny a nad nimi byl Hospodin a oni cítili jeho dech. Když nadešla hodina kněžského požehnání, zvedli ruce a roztáhli prsty, jak je předepsáno, a vykřikovali skrze praskající plameny kněžské požehnání i následující po něm vyznání víry; bylo jim lehko a svatě na duši. Když skončili, vzal Nittaj těžký klíč k velké chrámové bráně, zvedl jej, aby jej všichni viděli, a zvolal: „Ó Hospodine, neshledal jsi nás hodnými, abychom spravovali tvůj dům. Ó Hospodine, vezmi nazpět klíč.“ A hodil klíč do výše. A zvolal: „Vidíte, vidíte ruku?“ A všichni viděli, jak se z nebe napřáhla ruka a chytila klíč. Potom trámoví zapraskalo, střecha se zřítila a oni poznali, že jejich smrt je požehnaná.
Pedanus hodil první pochodeň krátce před polednem. Odpoledne v pět hodin hořelo už celé návrší. První stráž u ohňů, které dal Titus rozestavit, uviděla požár, a jakmile nastal soumrak, dala signál: chrám padl. A hned se vznítil další oheň a pak další, a za hodinu už to věděla celá Judea, celá Sýrie.
I v Jabné se dověděl nejvyšší doktor Jochanán ben Sakkaj, že chrám padl. Drobný stařec roztrhl svůj šat a posypal si hlavu popelem. Ale ještě téže noci svolal shromáždění.
„Do dnešního dne,“ prohlásil, „měla jeruzalémská Velká rada právo vykládat slovo boží, určovat, kdy začínají příslušná období, kdy je měsíc v novu a kdy v úplňku, co je právo a co bezpráví, co je svaté a co hříšné, měla právo spojovat i rozdělovat. Ode dneška má toto oprávnění rada v Jabné.
Naším prvním úkolem je stanovit, kde jsou hranice svatého Písma. Chrám už neexistuje, celou naší říší je nyní Písmo. Jeho knihy jsou naše kraje, jeho věty naše města a dědiny. Do dnešního dne bylo slovo Hospodinovo smíšeno se slovem lidským. Nyní je nutno určit u každého písmenka, zda k Písmu náleží či nikoli.
Naším druhým úkolem je natrvalo pro budoucí časy zachytit komentáře doktorů. Do dneška byla uvalena klatba na ty, kteří by byli chtěli sdělovat svatý komentář jinak než od úst k ústům. Rušíme tuto klatbu. Zaznamenáme šest set třináct příkazů na dobrý pergamen od začátku až do konce, oplotíme je a podezdíme, aby Izrael mohl na nich stát navěky.
Nás jedenasedmdesát, to je vše, co zbylo z říše Hospodinovy. Očistěte svá srdce, abychom byli říší trvalejší než Řím.“
Řekli amen. Ještě tu noc stanovili, že čtyřiadvacet knih je svatých. Vyloučili čtrnáct knih, které mnozí za svaté pokládali. Byly mezi nimi ostré spory, ale oni všecko přísně zvážili, aby promlouvalo toliko slovo Hospodinovo, jak jim bylo zůstaveno, a ne vlastní marnivá moudrost. Necítili ospalost, cítili se posedlí Hospodinem, když prováděli toto třídění, které mělo být závazné pro všechny příští časy.
Rozešli se, teprve když už vyšlo slunce. Až nyní pocítili únavu, a přes bolest nad zničením svatyně to nebyla únava skličující.
Když už ostatní odešli, připomněl nejvyššímu doktoru Jochanánu ben Sakkajovi jeho žák Arach: „Ještě jste mi nenadiktoval výrok pro dnešní den, můj doktore a pane.“ Nejvyšší doktor chvíli uvažoval a pak diktoval: „Jestliže jsi pozván k tabuli vladaře, nasaď si nůž na hrdlo, než začneš být žádostiv jeho pochoutek; neboť jsou velmi šalebné.“ Arach viděl, jak znavená a trpká je tvář nejvyššího doktora; poznal, že ho svírá obava o jeho miláčka Josefa ben Matouše a že má o něho v hloubi duše strach.
Ke zkáze chrámu došlo 29. srpna roku 823 od založení města Říma, 9. abu roku 3830 podle židovského letopočtu. Bylo to rovněž 9. abu, kdy Nabukadnézar zničil první chrám. Tento druhý chrám stál šest set devětatřicet let, jeden měsíc a sedmnáct dnů. Po celý čas byla každé ráno a každý večer konána zápalná oběť k poctě Hospodinově a mnoho tisíc kněží vykonávalo obřady, jak jsou zapsány v Třetí knize Mojžíšově a jak je celé generace doktorů vyložily až do nejmenších podrobností.
Chrám hořel ještě dva dny a dvě noci. Třetí den stály z jeho četných bran toliko dvě. Uprostřed trosek, na obrovitých balvanech zápalného oltáře, naproti osamělé východní bráně, která tu zbytečně čněla, postavili teď Římané své orly a přinášeli jim vítěznou oběť. Pokaždé, když bojiště pokrývalo více než šest tisíc mrtvých nepřátel, provolávala armáda svého vojevůdce imperátorem. Proto přijímal nyní Titus nahoře na oltáři hold svých vojsk.
S maršálskou holí v ruce, rudý plášť vojevůdce přes ramena, se zlatými orly za zády stál nyní tam, kde dříve stoupal vzhůru Hospodinův sloup dýmu, jako živoucí idol na místě neviditelného boha. Legie táhly kolem něho, bily štíty o sebe a volaly: „Buď pozdraven, imperátore Tite.“ Celé hodiny znělo do Titova sluchu toto řinčení a jásavé provolávání jeho vojáků.
Z knihy Židovská válka
